Úsvit Lužice - Jindřich Ptáčník a kníže Václav

Malá výprava do desátého století  na území  dnešního Německa na výhod od Labe a částečně také do Čech.

OBSAH
rozcestník ranný středověk a Přemyslovci
Bavorský vpád do Čech 922 a další bavorsko - saský vpád 929
Sjednocování Čech za Přemyslovců a knížete Václava?
Úsvit Lužice a Jindřich Ptáčník
NĚMCI, POLABŠTÍ SLOVANÉ (SRBOVÉ) A ČEŠI
VÍTĚZSTVÍ NAD MAĎARY
SVATÁ ŘÍŠE ŘÍMSKÁ A PRVNÍ KOLONIZACE LUŽICE
Otto I a doba otonská
Otfried Preußl: Čarodějův učeň
Římský nebo německý král

... a převzaté příspěvky 
JAK SE ŽILO ZA KNÍŽETE VÁCLAVA
HRDÝ PŮVOD ČESKÉHO STÁTU? DVA DŮKAZY O TOM, ŽE DO SVÉ VELKOSTI VYROSTL VE SKUTEČNOSTI DÍKY TRHU S OTROKY

rozcestník ranný středověk a Přemyslovci

Libuše, Přemysl, Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan, Hostivít - česká knížata z rodu Přemyslovců doložena pouze v pověstech nastiňuje příspěvek
Čechy a Morava od pádu Římské říše po Karla velikého https://www.facebook.com/media/set/?vanity=100036848335876&set=a.1086124439292490 album na FCB

Knížata Bořivoj, Spytihněv I. a Vratislav I  - České knížectví v 9. století  v dobách Velké Moravy - první Přemyslovci, hradiště Tetín https://www.facebook.com/media/set/?vanity=100036848335876&set=a.1086075482630719 album na FCB

Úsvit Lužice - Jindřich Ptáčník a kníže Václav (tento příspěvek)

Boleslav Chrabrý - polská epizoda v Lužici, na Moravě a v Čechách https://www.facebook.com/media/set/?vanity=100036848335876&set=a.1086193385952262 album na FCB

Sv. Vojtěch a Baltští Prusové https://www.facebook.com/photo/?fbid=1086590495912551&set=a.1086590815912519 příspěvek na FCB 

Malá lužickosrbská mluvnice (příběh z Lužice 9 a 10) - Blog iDNES.cz

O Čáslavi-hrádku a dalších hradištích přemyslovského státu - období ranného středověku - Blog iDNES.cz

Pobaltští Slované https://www.facebook.com/media/set/?vanity=100036848335876&set=a.1086149199290014 album na FCB 

Vývoj Česko – Lužické hranice - Blog iDNES.cz

pomezí Čech, Moravy a Rakous Úzkokolejkou do České Kanady, likérka Mariazell a Vídeň - rozcestník Rakousko a dráhy - Blog iDNES.cz

odkazy vně

https://www.youtube.com/watch?v=wTvUYbitzJU

Bavorský vpád do Čech 922 a další bavorsko - saský vpád 929

Po Vratislavově skonu se stal knížetem starší syn Václav. A hned první rok vlády jej čekalo nemilé překvapení. Do Čech vtrhli Bavoři - původně spojenci jeho strýce - knížete Spytihněva I. Vojsko vypravil vévoda Arnulf Bavorský - zvaný Špatný. Čechy spadali církevně do Provincie Řezno - tehdejšího bavorského sídelního města - kde se měl také nacházet Klášter Sv. Jirmana - odkud pocházeli duchovní působící v Praze (v čele s mnichem Pavlem jako arciprištem) - kteří byli z Prahy na popud Drahomíry vypuzeni...

Ovšem v době Václavovy nezletilosti (předpokládá se, že v době Václavova nástupu na knížecí stolec mu bylo asi 14 let - za něj vládla - v dnešní terminologii jako regentka) jeho matka (podle jiných pramenů macecha Drahomíra ze Stodoř) - takže vojsko proti Bavorům musela vypravit ona. Kde přesně bitva probíhala se neví - předpokládá se - že Bavorský vpád proběhl "domažlickou cestou" přes Plzeň. 

Bavorsko, či Bavorské vévodství bylo i po té co roku 911 Karolínská dynastie ve východní části říše vymřela po meči poměrně významným státem utvářejícího se Německa - k Bavorům stále patřila Česká marka - kterou ustanovil Karel Veliký - nebo Východní marka (také pod názvem Avarská marka) v pozdějším Rakousku - zacílená zase proti Maďarům. Posléze však před Bavorském získalo větší vliv Vévodství Sasů v severním Německu.  

Nicméně po sedmi let se bavorský vpád opakoval - tentokrát se proti sobě již spojili věční rivalové v rámci Německa - Bavoři a Sasové. 

Sjednocování Čech za Přemyslovců a knížete Václava

Za bájných Přemyslovců - podle pověsti "Lucká válka" by vlastně měla být - pod vládou Přemyslovců sjednocena čtyři kmenová knížectví - Knížectví Čechů s Knížectvím Lemuzů sňatkem Libuše a Přemysla Oráče - a po vyhrané Lucké válce mělo k Čechám  přibýt spolu s Luckem ještě Knížectví Sedlčanů.

Odkaz na rozcestník dějiny Českých zemí O Čáslavi-hrádku a dalších hradištích přemyslovského státu - období ranného středověku - Blog iDNES.cz

Kníže Václav pravděpodobně pokračoval v započatém sjednocování Čech - a to směrem na východ. 

Hradiště Kouřim bylo sídlem knížete Zličanů. Podle pověsti měl Václav vyzvat Kouřimského vévodu na osobní souboj - na místo bitvy mezi vojskem Čechů a Zličanů. Vévoda Zličanů se údajně zalekl - podle pověsti měl snad spatřit nad Českým knížetem svatozář - a na místo souboje se dobrovolně za Zličany Čechům vzdal.

Novým správním hradištěm pro Zličany se pravděpodobně stala Libice nad Cidlinou.

Jinou věcí ovšem byli zahraniční záležitosti...

Úsvit Lužice a Jindřich Ptáčník

Heinrich I (asi 876 ; † 2. července 936 v Falc Memleben ) po otci z rodu  Liudolfinger byl Vévoda Saska od 912 a Východofrancký král z  od 919 do 936 . Přízvisko Vogler je doložena až od 12. století. Heinrich, s přízvizkem  „ Ptáčník “ (Auceps, Vogler), měl značnou zálibu v lovu - například dravých ptáků   a také  v turnajích, je také považován za zakládajícího pořadatele turnajů v prostředí Teutscher Nation.

Chronicle of Hájek z Libochan(1541) uvádí, že Heinrichova dcera Helena byla unesena do Čech s nežádoucmí milencem  a se kterým  v Čechách žila roky v osamění. Saský vévoda a Východofrancký král Jindřich měl nezvěstnou dceru a náhodou ji objevit během cesty přes Čechy Když se Heinrich ztratil svým druhům  na lovu, zastavil se u jednoho hradu a zde zcela neočekávaně  našel svou dceru. Když později vypravil do Čech vojsko proti knížeti Václavovi - mimo jiné vyzval dceru k návratu., Dcera Helena nejprve prohlásila, že chce  raději zemřít se svým milencem, ale posléze se s otcem ovšem smířila..

Jindřich Ptáčník měl řadu nepřátel jak v říši - tak vně. K těm vnějším patřili zejména Maďaři - kteří si zajistili pozice na nově vydobytých územích ve střední Evropě a pak Slované. Z bezprostředních sousedů říše nastal jistý rozdíl mezi Čechy a Polabskými Slovany - čili pozdějšími Lužickými Srby.

Když na počátku 10. století Východofranskou říší otřásly opakované maďarské nájezdy a celková nesoudržnost pozdní - již rozdělené karolínské říše, podařilo se Heinrichovi prostřednictvím sňatků z rozumu  vytvořit si  pevné postavení v Sasku. Využil skutečnost, že šlechtické spory mezi mocnými šlechtickými rodinami o nadvládu v jednotlivých kmenových oblastech Východofranské říše vedly k založení regionálních středních mocností, pozdějších vévodství . Na rozdíl od svého předchůdce Konrada I. Jako východofranský král se Heinrich již nepokoušel ovládnout celou říši. Spíše upevnil svou vládu nad východofranskými vévody, vévody, prostřednictvím přátelských spojenectví a a nepřímého výkonu  panovnické moci mimo zavedené, přímo ovládané územní struktury.

NĚMCI, POLABŠTÍ SLOVANÉ (SRBOVÉ) A ČEŠI 

Vztah Slovanů k Sasům byl charakterizován vzájemnou pomstou a nájezdy.

Slované reagovali na bojové útoky Sasů odvetným úderem útokem na hrad Walsleben a pobitím všech obyvatel hradu. Odvetné válečné tažení proti Slovanům vedlo 4. září 929 v Lenzenu pod vedením saských hrabat Bernharda a Thietmara k  výrazné porážce vojska kmene  Redarianů.

Rozhodné vítězství nad Slovany v bitvě u Lenzenu v roce 929 mělo dozvuk i v českých dějinách. Český kníže Vjenceslav I. Při ohržení saským vojskem přistoupil raději ke kapitulaci a poplatkům za příměří.

Pražský hrad - sídlo knížete Václava jak se postupně vyvíjel v 10. století..

Hlavním Jindřichovým problémem ovšem byli Maďaři. 

Dobře střežená východní hranice říše
------------------------------------------

Vztah k Polabským Slovanům  nadále vymezil systém valů na Labi.

Obranu sasko-durynské východní hranice měl zajistit systém valů na Labi. Sasové už po jistou dobu příliš neusilovali podmanit si pohanské kmeny Slovanů a začlenit jejich území do východofranské říše a vlasně ni přijmout křesťanství.

Zatímco vévoda a král Jindřich měl honosná sídla z kamene - například hrad  Quelidinburg - Slované sídlili stále na hradištích obehnanými palisádami.

VÍTĚZSTVÍ NAD MAĎARY
 
Po devítiletém příměří s Maďary, které použil k vytvoření rozsáhlých obranných opatření, uspěl v roce 933 proti Maďarům, které byly dlouho považovány za neporazitelné.

SVATÁ ŘÍŠE ŘÍMSKÁ A PRVNÍ KOLONIZACE LUŽICE

Německé vojsko - povzbuzené vítězství nad Maďary mohlo nyní zacílit na východ od Labe na území Polabských Slovanů. Německá kolonizace - zhruba od poloviny desátého století  měla podobu vojenských táborů a misijních stanic. A posléze byla ustanovována první biskupství - dá se řící o desetiletí dříve než Praze. 

Tato - první německá kolonizace Lužice však spíše než záležitostí krále Jindřicha záležitostí jeho syna císaře Oty prvního - kterým počíná být datována Svatá říše římská.    

V odklonu od karolínské praxe svých předchůdců se říše po jeho smrti již dále nedělila, a nástupnictví  přešlo na jeho nejstaršího syna z druhého manželství Otta , zatímco starší syn Thankmar nebyl vzat v úvahu.

Otto I a doba otonská

Císař římský a Německý /Teutscher/král Ota I, místní vládcové a Lužice

První král saské dynastie Jindřicha I. Ptáčníka a  jeho syn a nástupce Ota I. v  německém prostředí byli vyzdvihováni jako symbol německých bojových cností - v mimoněmeckém prostředí byli naopak ZATRACOVÁNI. 

V tomto smyslu je ještě vyhroceněji byli hodnoceni  lokální vládcové - markrabata Hermanna Billunga a Gera.

Zvláštně pak Markrabě Gero je hodnocen jako velmi osoba zavrženíhodná, neštítí se všemožných úkladů - poměrně známým je pak pozvání slovanských velmožů na hostinu na svůj hrad (jak je alespoň  v pozdější literatuře nazýváno Geronovo sídlo). Nicméně velmožové se hostiny nedočkali, papírové stěny se začaly protrhávat a z hradu již živi nevyvázli... 

Německá kolonizace Lužice a dalších slovanských území na východ od Labe se však neměla být zas tak trvalou záležitostí - neboť v předposledním desetiletí propuklo povstání Slovanů - část území - zejména na severu se vymanilo z německého područí - z východu do Lužice začali pronikat Poláci - do Míšeňska v období Boleslavů zase Češi - takže německá kolonizace Lužice mohla v násedujícím století začít nanovo. 

Markrabě Gero se jako záporný románový hrdina ovšem také objevuje v knize Čarodějův učeň, kde však hlavní dějová linie probíhá o sedm set let později... 

Čarodějův učeň

Otfried Preußl vydal román - známý také podle jména hlavního hrdiny "Krabat" v roce 1976 a psal jeh deset let. Děj se odehrává v období baroka - po přelomu 17. a 18. století - v odobí Velké Severní války mezi Švédskem a dalšími baltskými zeměněmi jako je Rusko, Dánsko, Hanoversko - ale také například Sasko - již méně do konfliktu měla zasáhnout Polsko - Litevská unie. Válka skončila podpisem míru Nystad 1721, v jehož  důsledku čehož vzrostl význam Ruska a Švédsko ztratilo status evropské mocnosti. 

Místem děje románu Čarodějův učeň je  obilní mlýn nepřílišného významu poblíž Schwarzkollmu (Čorny Kholmc) v Horní Lužici. 

Hlavní postavou románu je Krabat – sirotek, který pod vlivem podivných vstoupí do učení ve výše zmíněném mlýně.  v nechvalně známém mlýně poblíž Schwarzkollmu (Čorny Kholmc) v Horní Lužici. Román je ovšem alegorií dobra a zla - a odkazuje na dávnou minulost do 10. století - kdy mezi Polabskými Skovany neblaze proslul již zmíněný Markýz Gero. 

Vlastně chlapec Krabat vstoupí do učení k mlynáři nápadně se podobajícímu markýzi Gerovi. 
V mlýně melou obilí zakletí havrani
voda mele jenom kolem
slámu mlátí dřina s potem...

(něco jako zkrácený exktrat z románu) 

Předloho lidového a také románového hrdiny jménem Krabat se měl stát chorvatský šlechtic Janko Šajatovič. 

Římský nebo německý král?

Titul rex Romanorum se objevil již v pozdním otonském období, posílený v době císaře Jindřicha II., na počátku 11. století.  Následná salijská dynastie ji vědomě a intenzivně používala k ilustraci svého nároku na římskou císařskou důstojnost. To bylo v kontrastu s titulem rex Teutonicorum (Král Němců) nebo rex Teutonicus (Německý král), který byl používán papeži částečně s pohrdavým záměrem, který nebyl oficiálně používán ve středověku (viz také Regnum Teutonicum). Král byl nejvyšším feudálním pánem v říši, ale ne absolutním vládcem, ale spíše závislým na spolupráci se světskými a duchovními velikány. V této souvislosti bylo ústředním úkolem zachování spravedlnosti a míru. Vzhledem k tomu, že královská hodnost byla také spojena s posvátným nárokem, titul rex Romanorum se stal běžným titulem během sporu o investituru s papežem. Titul rex Romanorum byl následně používán ve středověku ve všech oficiálních dokumentech královské rodiny.
Rozhodující změna přišla od Zlaté buly z roku 1356, zákoníku, který postavil ústavní pořádek Staré říše na nový základ. Bula potvrdila rozhodnutí Lázeňského sdružení Rhens, podle kterého pouze sedm kurfiřtů mělo právo zvolit si krále a římský král, kterého si zvolili, již nepotřeboval papežský souhlas. Volba krále tak byla oddělena od souhlasu papeže a novému králi byla udělena plná mocenská práva. Býk také určil složení sboru volitelů, způsoby voleb a místa voleb a korunovace. Do té doby nebyla tato možnost jasně definována. Většina královských voleb od roku 1147 se konala ve Frankfurtu nad Mohanem. Tradičním místem korunovace byly naopak Cáchy, které se těšily zvláštní pověsti jako bývalá císařská rezidence Karla Velikého. Obě místa byla potvrzena ve Zlaté bule jako stálá volební a korunovační města. Od roku 1562 až do konce Staré říše se však volby i korunovace obvykle konaly pouze ve Frankfurtu nad Mohanem.
V pozdním středověku se rex Romanorum stal obvyklým titulem pro zvolené krále, kteří ještě nebyli korunováni císařem. V raném novověku byl Maxmilián I. prvním, kdo se v roce 1508 s papežským svolením prohlásil za "vyvoleného římského císaře" (clementia electus). Se souhlasem Julia II. bylo císaři a jeho nástupcům od roku 1508 dovoleno používat titul "vyvolený císař" a "král v Germánii" i bez korunovace v Římě. Od Maxmiliána se v Římě nekonala císařská korunovace a od jeho vnuka Karla V. již papežem.
Jméno římský král zůstalo až do konce říše, ale následně se stalo jakýmsi titulem korunního prince. Byla udělena určenému nástupci císaře, pokud byl zvolen (jak se stalo pravidlem) během svého života a korunován králem. Prvním příkladem byl Ferdinand I., který byl držitelem titulu od roku 1531 (dlouho před abdikací Karla V.), protože vedl vládní záležitosti v říši a dědičných zemích kvůli trvalé nepřítomnosti císaře.
Rex v Germanii nebo Rex Germaniae
S Maxmiliánem I. si Rex našel cestu do císařského titulu v Germánii ("Král v Germánii", tj. "Král v německých zemích" nebo "Král v Německu"). Jeho název byl:
"My Maxmilián z Gots genaden erwelter Romischer kayser, po celou dobu merer říše, v Germánii hladu, Dalmácii, Chorvatsku atd. kunig [...]" 
Titul krále se stále více stával v německých zemích císařským titulem Říma a ke konci říše byl titul pouze Romanorum Imperator, Germaniae Rex ("Císař Římanů, král Germánie"). Josef II. například [prostřední] název:
"My Josef Zweyte z Boží milosti jsme vyvolili Romana Keysera, vždy násobky říše, krále v Germánii, do Jeruzaléma, Uher, Böheimu, [...]" 
Titul byl také součástí Velkého titulu rakouského císaře. František II. od roku 1804 se nazývala:
"My, František Druhý, římský císař vyvolený z milosti Boží, vždy několik z říše, dědičný císař Rakouský, král Germánský, Jeruzalémský, Uherský, Böheim, [...]" 

Německé království
Německé království (latinsky regnum Teutonicum, regnum Alamanie či regnum Teutonicorum, tj. doslova „království Němců“), byl středověký státní útvar existující pouze v rámci Svaté říše římské jako její jádro, postupem doby v důsledku fragmentace říše jí tvořil čím dál tím formálněji.
Východofranská říše (Ostfrankenreich) vznikla na základě Verdunské smlouvy v roce 843 a vládla v ní dynastie Karlovců až do roku 911. Poté se královský titul získával volbou. Prvními voliteli (kurfiřty) byli vládci kmenových knížectví, kteří obyčejně volili krále ze svého středu. Po roce 962, kdy byl Ota I. Veliký korunován císařem, se království stalo základem Svaté říše římské, která zahrnovala také Italské království (po roce 951) - ovšem označované spíše jako "říšská Itálie", České knížectví, později České království (k říši od roku 1002 nebo 1004 - ovšem podle výkladů dobového práva se nemuselo jednat o přímou součást říše - ale o její léno) a  déle ke Svaté říši římské náleželo i Burgundské království (po roce 1032) - čímž Svatá říše římská získala univerzální, evropský charakter, nebo alespoň jeho zdání.
Termín rex teutonicorum (král Němců) byl poprvé použit za vlády papeže Řehoře VII. během boje o investituru na konci 11. století, pravděpodobně jako nástroj polemiky proti císaři Jindřichu IV. Ve 12. století, pro zdůraznění nadnárodního charakteru jejich vlády, císaři začali používat titul rex Romanorum (král Římanů).
Německé království formálně a definitivně zaniklo v roce 1806 se zánikem Svaté říše římské.

Někdy z této doby zřejmě také pochází první zmínka o „království Němců“ („Regnum Teutonicorum“).Vedle původního franského dědictví se tak stále více drala do popředí vlastní německá identita těchto zemí.
Během vlády Jindřichova syna, Oty I. Velikého, došlo k posílení královské moci povýšením biskupů do stavu říšských knížat (Reichsfürsten). V roce 951 se Ota oženil s ovdovělou italskou královnou Adelheid (zároveň dcera burgundského krále), čímž získal nárok na lombardskou korunu. Podařilo se mu také eliminovat vnější hrozby podrobením Slovanů, sídlících v oblasti mezi řekami Labem a Odrou (kteří se ale brzy opět osvobodili) a především vítězstvím nad nomádskými Maďary v bitvě na řece Lechu v roce 955. V roce 962 byl Ota I. korunován v Římě císařem a plně se tak ujal dědictví Karla Velikého. Tímto aktem byla fakticky založena Svatá říše římská.

převzaté příspěvky 

JAK SE ŽILO ZA KNÍŽETE VÁCLAVA

Jak žil kníže Václav
Zatímco kníže Václav obýval knížecí dvůr, který ležel v prostorách opevněného hradiště, ostatní lidé žili v jednoduchých dřevěných stavbách. Struktura a obsah obydlí se však tolik nelišil. I knížecí palác představovala v těch dobách pouze dřevěná, nejspíše srubová stavba, která mohla mít více místností a byla lépe vybavená nábytkem a kožešinami.

Středověké 1+0
Slované, kteří naše území osídlili, byli podle archeologa Petera Mila schopní stavitelé, ale když došlo na obytné domy, spokojili se s málem. Průměrný dům v českých zemích měl jen dvanáct metrů čtverečních, byl částečně zapuštěný do země a tvořila ho jediná místnost. Oproti tehdejším „západním standardům“ měl ale jednu velkou výhodu: rodina tu nesdílela životní prostor s hospodářskými zvířaty.

Slovanské minidomy
Co všechno se do jedné obytné místnosti o zhruba 12 metrech čtverečních vešlo? Skoro nic. Z toho důvodu byly pece, sýpky či sklady potravin umístěné v těsné blízkosti obydlí. Vařilo a peklo se venku, spíž a lednice stály opodál domu… býval to v zemi vyhloubený prostor. Vyvstává otázka, proč Slované budovali tak malé domy, když evidentně nebyli neschopní stavitelé. Podle Mila dávali přednost miniaturním domkům kvůli tomu, že se daly snadno vytopit, což se v tehdejších silnějších mrazech rozhodně hodilo.
Priority našich předků
Život našich předků měl také jiné priority, které se v jejich způsobu života výrazně odrazily. Nepotřebovali samostatnou ložnici, naopak museli vybudovat dostatek sýpek a skladů pro uchovávání potravin. Jejich život se točil kolem zemědělství. Obce musely zásobovat samy sebe. Na to, jaký je zrovna rok, se moc nehledělo a podstatná podle historičky Lydie Petráňové byla orientace podle ročních dob a fází měsíce. Vše souviselo s obděláváním půdy a sklizní.

Metropole o tisícovce obyvatel
Velká města ještě neexistovala a i ty obce, které byly považovány za centra, by dneska nepřesahovaly velikost vesnice. Většina lidí žila celý život na jednom místě, v obci, kterou sdílelo jen pár rodin a jejíž počet obyvatel se pohyboval v řádu desítek. Domů tu stávalo mezi sedmi a deseti. Tahle fáze osidlování, kdy v krajině rostly malé vesničky, byla dokončena až v osmém století.

Opravdová mocenská centra měla přes tisíc obyvatel, byla obehnána obrannými valy a palisádami. Stávaly tu také církevní stavby. Většinou se jednalo o rotundy s jednou a více apsidami, ale našly se tu i třílodní baziliky. Svatostánky byly vybudované z kamene jako jedny z mála staveb. Podobně na tom byl palác. Například v Mikulčicích, které byly centrem Velké Moravy, stál knížecí palác, který ale svou velikostí odpovídal dnešnímu rodinnému domu.

Hrady ještě nestály
Středověk máme spojený s hrady, jejichž věže doplňují panorama české krajiny. Když žil svatý Václav, hrady v českých zemích ještě nikdo nestavěl. V západní Evropě je už znali, na naše území ale tenhle typ opevněné stavby z kamene dorazil až ve 12. století, tedy dvě stě let po světcově smrti. Předchůdci hradů byla hradiště. K majestátnosti kamenných pevností měla daleko, jednalo se o několik domů s pozemky, které byly obehnané palisádou s bránou chráněnou dřevěnými věžemi.

HRDÝ PŮVOD ČESKÉHO STÁTU? DVA DŮKAZY O TOM, ŽE DO SVÉ VELKOSTI VYROSTL VE SKUTEČNOSTI DÍKY TRHU S OTROKY

Hrdý původ Českého státu? 2 důkazy o tom, že ve skutečnosti vyrostl do své velikosti díky trhu s otroky (msn.com)

Hrdý původ Českého státu? Ve skutečnosti vyrostl do své velikosti díky trhu s otroky. Český stát ve středověku skutečně prošel složitým vývojem, který zahrnoval obchod s otroky a politické intriky.

Kníže Václav I. byl známý pro svou křesťanskou zbožnost a charitativní činy, což mu nakonec vyneslo postavení svatého a patrona české země. Po jeho zavraždění v roce 935 se jeho bratr Boleslav I. dostal k moci. Boleslav byl odlišným vůdcem než jeho bratr a měl mnohem větší ambice.

Boleslav I. skutečně expandoval své území a snažil se sjednotit české země pod vládou Přemyslovců. Toto úsilí zahrnovalo i dobytí a sjednocení různých malých knížectví v České kotlině. Současně vedl dlouhou válku s německým králem Otem I., který požadoval platby od Boleslava I. za jeho české území. Tato válka byla finančně náročná a zatížila českou ekonomiku.

Praha jako centrum otrokářů
Aby získal další prostředky na udržování své družiny a vojska, začal se Boleslav I. zapojovat do obchodu s otroky. Získával pohanské zajatce při výbojích směrem na severovýchod do Slezska, Malopolska, Krakovska, Haliče a až k hranicím Kyjevské Rusi. Tyto zajatce následně nabízel na tržišti pod Pražským hradem.

Stahovali se sem proto mimo jiné i arabští obchodníci z Kordóbského chalífátu a židovští obchodníci zvaní Radanité. Otroci a další zboží, které byly součástí obchodu, se přepravovaly hlavně na východ směrem do Karpatské kotliny a dále do Byzance, případně po Hedvábné stezce až do Číny. Tato obchodní cesta hrála důležitou roli v historii obchodu mezi Evropou a východními civilizacemi.

Nepilův příběh s názvem Oldřiška nás vrátí do druhé poloviny 10. století, kdy českou zemi ovládl bratrovražedný boj mezi Přemyslovci a ostatními rody. Apokryf z časů, kdy naši zemi ovládal chaos a vražedný zápas jednotlivých rodů o moc, přináší více zamyšlení, nežli veselosti. Pro mnohé bude hra z Nepilova pera překvapením, na každý pád se ale stane mimořádným zážitkem.
Natáčecí technik Anna Suchánková
Autor rozhlasové hry František Nepil
Režisér pořadu Josef Henke
František Nepil. Rozhlasový apokryf. Dramaturg Josef Hlavnička. Režie Josef Henke.

Osoby a obsazení: biskup Vojtěch (Eduard Cupák), Boleslav II., kníže český (Boris Rösner), Radla, vychovatel na Libici (Jiří Adamíra), Soběbor Slavník, kníže na Libici (Miloš Hlavica), Spytimír Slavník, Soběborův brat (Jiří Havel), vladyka Odolen, starosta rodu Vršovců (Ota Sklenčka), Oldřiška, jeho žena (Ilona Svobodová), Ratibor, vladyka rodu Vršovců (Jiří Klem), Pochop, vladyka rodu Vršovců (Antonín Molčík), Sedltata, vladyka rodu Vršovců (Petr Haničinec), Tůma, slouha u Vršovců (Josef Kemr). Dále účinkují Martina Hudečková, Lukáš Hlavica, Miroslav Doležal, Jan Novotný, Drahomíra Fialková, Rudolf Kvíz a Vladimír Fišer.