Cesta k Vozkovi

Kdo se vydá z bývalého Kolštejna po staré cestě k horám, dojde k místům, kde je několik obrovských balvanů. Jsou opršelé a zvětralé trvalou nepřízní horského povětří, většinou ukryté v mracích. Toto místo se jmenuje Vozka.

Horské stráně pod Vozkou jsou již desítky let bez stálých obyvatel, příroda zklidněla, ukryla zbytky osiřelých chalup. Nad zbytky bývalých dvorců vyrostly kopřivy a tráva překryla zbytky propadlých krovů. Vyrostla rychle.

Zdejší cesty zůstávají prakticky beze změny – pokud nepočítáme dvě zpevněné lesní silnice. Ale u před tím se horské osady a samoty nemohly obejít bez zásobování – po těch původních prašných cestách se mnohdy za deště či mlhy prodíraly vozy podomních domovníků – skutečných vozků. Náklad táhnul obvykle jediný kůň – a tvořilo ho zboží všeho druhu – cukr – aby bylo čím sladit, petrolej – aby měli v horách čím sladit, hřebíky, aby si opravily střechy, než zapadnou sněhem.

Škola byla v osadě Josefová – docházeli sem i děti ze Zadního Alojzova. Po pěti třídách to ovšem bylo jinak – děti čekal každodenní sestup z hor na měšťanku do Kolštejna...

„Jako můžete žít v takových kopcích?“ – mohl se zeptat náhodný kolemjdoucí jedné ze školaček. “Jsem na to zvyklá“ možná by odpověděla Ulryka.