Rusko sever - Miranda – romský holokaust / Na vlnách Tomu / Kemerovská oblast Sibiř

Miranda vypráví o zamlčené genocidě Romů během druhé světové války  v polárních oblastech SSSR, skrze autentický příběh romské ženy přeživší holokaust narozené na Slovensku. Dále v příspěvku další podobné příběhy...

Výstava "Miranda" vlastně proběhla v Brně na ulici Údolné - v bývalém OV KSČ - z toho důvodu je zde zmíněna tramvajová linka "4" ulicí Údolní. 

Příspěvek by měl přinést i další příběhy odehrávající se v polárních oblastech Ruska.

OBSAH

brněnské tramvaje a doprava

rozcestník Rusko

rozcestník Slovensko

rozcestník politické spektrum

literární rozcestník 

1/ Ojmjakon - nejchladnější obydlené místo na světě...

2/ Na vlnách Tomu - výpisky z románu Gregorij Maršov: Sibiř

2.1/ Kemerovská oblast na Sibiři

3/ Miranda: Romský holocaust v Karelii (reportáž z výstavy - původní příspěvek)
Pár slov o finských Cikánech (Romech)
CIKÁNSKÝ SEN

3.2/ Přežila masakr během holocaustu, teď kvůli energiím čelí exekuci. Ženě z Ostravy hrozí ulice

3.3/ Ghetto v Parysówě - příběh z méně známého místa v Polsku, rozcestník Polsko

3.4/ Zakázaná výstava (opět Karelie v dobách stalinismu)

4/ Příběh Čechů z vesnice Tekos deportovaných na Sibiř

5/ Ruský opozičník deportovaný na Sibiř

6/ Střípky z dějin KSČ -  zakládání strany za první republiky, Jaroslav a Milan Moučka

7/ Navalnyj - druhá zpráva ze Sibiře

8/ Český voják z tajgy Dálného východu

9/ Navalného skon a trestanecká kolonie "Polarnyj volk"

rozcestník brněnské tramvaje a doprava

Okresní výbor KSČ Brno-venkov - tzv. sekretariát, budova postavená na ulici Údolní roku 1977 - budova po roce 2000 slouží jako sídlo veřejného ochránce lidských práv a kde v lednu 2017 (?) proběhla výstava Miranda - Rómský holocaust v Karelii.

tramvaje 1 Na konečné v Řečkovicích - proč byl u tramvají zaveden stejnosměrný proud a co je měnírna - Blog iDNES.cz

tramvaje 2 Co mi prozradily tramvajové zastávky v Brně - aneb malé kovové stavby - Blog iDNES.cz

tramvaje 3 Toulky po Žabovřeskách - Architekt Fuchs a funkcionalismus, rozcestník "První republika" - Blog iDNES.cz

tramvaje 4 "brněnská čtverka na Údolní"  Miranda – romský holokaust / Na vlnách Tomu / Kemerovská oblast Sibiř (tento příspěvek)

tramvaje "n" / nákladní tramvaj v Brně  Brno se staví - parky a zahrady - a také cihelny pro Moravský Manchester, nákladní tramvaj - Blog iDNES.cz

trolejbusy Krátce ze Šlapanic u Brna - počátky výroby turbín a Ohmův zákon pro trolejbus 31 - Blog iDNES.cz

rozcestník na téma Slovensko

HRRRON O2 (plavení řeky Hron a metalurgie hliníku Žiar nad Hronom) Malá přírodovědecká zastávka u vysokého smrku a metalurgie hliníku Žiar nad Hronom - Blog iDNES.cz

Slovnaft Bratislava (část 2r příspěvku) Benzínky a další čerpací stanice - ropa a zemní plyn, a také rozvody vody - Blog iDNES.cz

Halič a severní Slovensko 1997, zapomenutý etnograf Haliče - Blog iDNES.cz

"Malá vojna 1939" Mátra – aneb třetí vrcholek dvou státních znaků - rozcestník Maďarsko - Blog iDNES.cz

Miranda – romský holokaust / Na Vlnách Tomu - tento příspěvek    - zde je zmíněn příběh ženy která přežila rómský holocaust na Slovensku pod Tatrami

rozcestník na téma Rusko

Jan Kozák: Lovcem v tajze - Blog iDNES.cz

Historie začíná u Kaštanů, Únorová a ˇŘíjnová revoluce 1917  - Blog iDNES.cz

Miranda – romský holokaust / Na Vlnách Tomu na Sibiři - tento příspěvek  - zde je zmíněn příběh ženy která přežila rómský holocaust na Slovensku pod Tatrami - a další příběhy za polárník kruhem 

Ruská revoluční atmáda (ROA) v obci Vídeň na Moravě na jaře roku 1945 Úzkokolejkou do České Kanady, likérka Mariazell a Vídeň - rozcestník Rakousko a dráhy - Blog iDNES.cz

Rusko - země křížů https://www.facebook.com/media/set/?set=a.935772627027823&type=3  album na FCB

další příspěvek o situaci v SSSR z dob budování socialismu Tenkrát v Grozném - Blog iDNES.cz

Cesty elektrické energie 2JED/T - od elektrárny domácí s propojením víc sítí po jadernou - Blog iDNES.cz jaderná energetika Rusko

odkaz vně Toto je nejchladnější obydlené místo na Zemi (msn.com)

literární rozcestník 

Blogeři iDNES v Praze Na Verandách - Blog iDNES.cz (výhledově rozcestník na téma Smíchov a pražské literární podhoubí)

Kavárna Bellevue na Lažanského náměstí v Brně - Blog iDNES.cz

U brodu s Vilémem Závadou - Blog iDNES.cz

Růžena Svobodová - generace přelomu 19. a 20 stol. - Blog iDNES.cz

Jan Kozák: Lovcem v tajze - Blog iDNES.cz

Cesta do Tasova - Blog iDNES.cz Dále odkaz na dřívější blog o dalším literátovi z kraje - Jakubu Demlovi

Cesta alejí a literární večer na téma zabíjačka - Blog iDNES.cz Jižní Čechy

Chvilka s Karlem Högerem - Blog iDNES.cz

Miranda – romský holokaust - tento příspěvek    - zde je zmíněn příběh ženy která přežila rómský holocaust na Slovensku pod Tatrami

rozcestník politické spektrum 

politické spektrum do roku - zejména sociální demokracie a revoluce v Rusku1917   Historie začíná u Kaštanů - Blog iDNES.cz

další příspěvek o situaci v SSSR z dob budování socialismu Tenkrát v Grozném - Blog iDNES.cz

šedesátá léta  Léta šedesát šest až šedesát osm - Blog iDNES.cz

sedmdesátá léta  Šeď a barva normalizace v Moravských Křižánkách, sklářství na Vysočině - Blog iDNES.cz / část dalšího příspěvku věnovaná rovněž době normalizace  Zatčení v Nezamyslicích 1941 / Ludvík Svoboda - Blog iDNES.cz

střípky z dějin KSČ Miranda – romský holokaust / Na vlnách Tomu / Kemerovská oblast Sibiř část 6 tohoto  příspěvku

část 1

Ojmjakon - nejchladnější obydlené místo na světě...

Toto je nejchladnější obydlené místo na Zemi (msn.com)

Vítejte na nejchladnějším obydleném místě na světě!
Na Zemi jsou skutečně nehostinná místa, kde by člověk nemohl přežít kvůli extrémnímu horku, extrémnímu chladu nebo nehostinné krajině. Jedno takové místo se nachází v Rusku, ale malému městečku odolných osadníků se tam nějakým způsobem podařilo přežít více než sto let. Jmenuje se Ojmjakon a byly v něm zaznamenány teploty pod -94 °F (-70 °C). Je to nejchladnější obydlené místo na světě.
Ojmjakon má něco málo přes 900 obyvatel. V zimě je obvyklé, že teploty dosahují až -58 °F (-50 °C).Pro přizpůsobení se tak nízkým teplotám je třeba přijmout určitá opatření. Aby vozidla fungovala, používají se v garážích ohřívače, které zvyšují teplotu.Důvodem je to, že motory při tak nízkých teplotách nemohou kvůli ledu nastartovat.Pokud ve městě někdo zemře, musí se před pohřbem rozpustit led, protože do zmrzlé země se prakticky nedá kopat. Jeden z místních obyvatel řekl deníku El País, že při teplotách -58 °F (-50 °C) je pro člověka nemožné běhat.Místní obyvatel dodal, že zima je tak silná, že jeho psovi jednou zůstal jazyk v sudu s vodou.

část 2

Na vlnách Tomu

výpisky z románu "Sibiř" autora Gregorij Maršov (z ruského orginálu "Sibirr"), vydaného nakladatelstvím "Molodaja gvardia" roku 1973 v Moskvě...

město Tomsk na Sibiři, někdy kolem roku 1910

Káťa Xenofontovová přijela do Tomska za pošmourného rána. Drobně mrholilo a větve holých topolů v nádražní čtvrti byly obaleny černými kavčími hejny. Vítr se hnal prudkými poryvy do úzkých průduchů mezi nádražními budovami a s teskným zkučením se proháněl po nástupišti. 

Na vlak čekal v pestré směsici dav městských lidí zachumlaných pod deštníky  v pláštích a perelínách. Jed četnický důstojník v modrém plášti přezíral vítr a plískanici, Klidně se procházel po perónu a díval se po zamlklých mužích a ženách.

Káťa se z plošiny vagónu pozorně rozhlédla po lidech, kteří se daII do pohybu, jakmile se vlak přiblížil k nástupišti, ale nepostřehla nic podezřelého. Přímo u schůdků splynula se zástupem a předhánějíc nosiče zamířila k východu. 

Náměstí před nádražím kulaté jako pětník bylo zcela zaplněno koňmi pod pruhovanými duhami, kočáry se zvednutými střechami a těžkými selskými  povozy.

"Račte, vzácná slečno, dojedeme kam je libo jak namydlenej blesk"...

... "Proškyne, dávej pozor, okřikl ho hrubě četnický důstojník. Proškynovi klesla brada. Kátě ten okamžik úplně stačil Mrštně si strhla klobouk a vklouzla do davu, který opouštěl parník. Když se otočila, aby zjistila, zda ji Proškyn nesleduje, spatřila jeho odulou tvář s dravčím pohledem. Kátě došlo, že musí zmizewt. Orotlačila se davem na nábřeží, ani se neohlédla a poklusem se rozběhla co nejdál od přístavu. Zabočila do jedné, pak do druhé, pak do třetí uličky a záhy se ocitla na liduprázdné cestě. 

Konečně se zatavila a nabrala dech. Přímo před sebiu uviděla rybník na jehož březích opět rostly topoly a akáty, a mezi nimi se bělaly lavičky. V létě zde asi sedávali ve volných chvílích místní lidé, ale teď tu bylo pusto a nevlídno...

část 2.1

Kemerovská oblast na Sibiři

Bajkalsko -  Amurská magistrála - vlaková četba

Další čtenářskou poznámkou na téma Sibiř může být  vlaková skica "Bajkalsko-Amurská magistrála" - která byla vybudováná v 70tých letech na Sibiři právě aba zpřístupnila zásoby nerostných surovin - od černého a hnědého uhlí - přes železnou rudu po ropu.

Město Kemerovo je shodou okolností zmíněno v příspěvku na téma hasičský záchranný sbor Krátce na téma hašení a požáry - rozcestník na téma záchranný systém - Blog iDNES.cz

Kuzbas (severní část), Západosibiřská nížina

28. dubna 1721 se v deníku D. G. Messerschmidta objevil záznam o uhlí "mezi Komarovem a vesnicí Krasnaya". V srpnu 1721 také objevil "Horu chrlící oheň"[2] a teprve 11. září 1721 "informátor Michajlo Volkov oznámil proti své zprávě proti proudu řeky Toma, sedm verst od Verchotomskova, červené spálené hory ..."[3]. Následné zkoumání vybraných vzorků ukázalo přítomnost uhlí. Dle Tomského zpravodaje Michaila Volkova." 

těžbě uhlí,  hornictví a užitkovým lokomotivám je věnován příspěvek Sněhový pluh KSP 411 / LPO 411 S - užitková železniční vozidla, uhlí a důlní lokomotivy - Blog iDNES.cz

Kemerovo (rusky ????????) je průmyslové město v sibiřské části Ruska. Nachází se severovýchodně od Novosibirsku na řece Tom. Je hlavním městem Kemerovské oblasti. Žije zde přibližně 559 tisíc[2] obyvatel.

Kemerovo vzniklo sloučením několika starších ruských osad. V 17. století bývala v místech pozdějšího města jen zastávka Verchotomskij Ostrog na cestě k pevnosti v Tomsku. Roku 1701 tu vznikla první osada Sčeglovo na levém břehu řeky. V roce 1859 zde už stálo několik vesnic: Jevsejevo, Krasnij Jar, Davidovo a další)

V roce 1721 tu bylo objeveno černé uhlí, ale první doly byly otevřeny až na počátku 20. století v roce 1907. O několik let později tu vznikla i chemická továrna. Díky výstavbě železnice došlo k rychlému růstu, a Kemerovo (tehdy ještě Šceglevo) získalo roku 1918 status města. Tehdy mělo okolo 20 000 obyvatel, do roku 1956 však jejich počet stoupl na 240 000 a v osmdesátých letech 20. století překonal půlmilionovou hranici. Název Kemerovo se používá od roku 1932. V roce 1943 se Kemerovo stalo oblastním městem (Wikipedie).

Bratská hydroelektrárna 

Odkaz na příspěvek nákladní železniční doprava a těžba uhlí Sněhový pluh KSP 411 / LPO 411 S - užitková železniční vozidla, uhlí a důlní lokomotivy - Blog iDNES.cz

Odkaz na příspěvek lodní doprava a energetika Loď do Prahy a Hamburku, hydroelektrárny na Vltavě - Blog iDNES.cz

část 3

Miranda -  romský holocaust  v Karelii

(původní příspěvek)

Světově rozšířená putovní výstava „Miranda – romský holokaust“ se dostává i do Brna a byla slavnostně zahájena v sídle Veřejné ochránkyně práv včera – tedy 24. ledna  2017 (?). 

Mirandin příběh sepsal Veijo Baltzar, který je rovněž autorem vystavených básní.

Veijo Baltzar je svými kořeny kočující vandrující Cikán (sám Baltzar trvá na používání tohoto slova – nikoliv označení Rom – neboť je mezi nimi jistý rozdíl). Z kočovníka se autor vypracoval na uznávaného spisovatele, divadelního režiséra a výrazného aktivistu na poli kultury. Finskou prezidentkou mu byl za jeho zásluhy udělen titul kulturní rada. Ano – jeho vlastí je totiž  severské Finsko, ale navzdory tomu na brněnské vernisáži výstavy hovořil brilantní češtinou.

 

Pár slov o finských Cikánech (Romech)

A protože Výstava Miranda – romský holokaust je finského původu (nejen Veijo Baltzar, ale i další spoluautoři jsou finskými občany je na místě snad i pár reálií o finských Cikánech a to přímo slovy  Veijo Baltzara… „Byli jsme kočovní Cikáni a kraj Savo byl našim revírem. V rodině nás bylo dvanáct dětí. Hlad i bída byli každodenními hosty. Starší a silnější členové rodiny se najedli jenom každý třetí nebo čtvrtý den.

Můj otec byl zaříkávač koní a prodával sedlákům koně na zemědělské práce. Moje máma byla rukodělně zručná. Pro kočovníky bez domova byly vzdálenosti mezi usedlostmi dlouhé, mráz třeskutý a námraza se třpytila na srsti koní.  Střední třída způsobovala kočovným Cikánům všelijaká příkoří jak na běžícím páse, Chudí však chudým pomáhali a na doopravdy bohatých dvorech nás také přijímali dobře.“

Příběh Mirandy

Mirandina rodina bydlela na Slovensku v malém zděném domku. V rodině se vždy pracovalo. Miranda pocházela z třinácti dětí. Máma ovládala ruční práce – její krajky, návleky na polštáře a nástěnné koberce byly žádány na tržištích ve městech i na venkově. Mirandin otec měl kovářskou výheň a zhotovoval pluhy a kosy pro zemědělce.

Miranda se vypracovala z pomocnice v domácnosti na slečnu v kanceláři a později na příručí. Po vypuknutí Druhé světové války romské dívky bývaly pokorné a dělali všechno oč je Němci požádali.

Přesto Mirandinu rodinu neminul osud většiny Romů a to transport do koncentračního tábora. Miranda byla společně transportována alespoň se svými sestrami a to jak to bylo obvyklé ve vagonech pro dobytek. Vlak nakonec dojel do Osvětimi. Dveře vagónů se otevřely a objevili se chladní muži bez jakéhokoli výrazu, opásaní obušky – kteří čekal na lidi, kteří ve svůj špatný osud pořád ještě nevěřili.

V lazaretu koncentračního tábora je ostříhali dohola. Slabí a nemocní okusili pohár smrti jako první – zpravidla byli utlučeni obušky a holemi. Ale ani to Romy zcela nezlomilo a členové rodin se vzájemně hledali a při setkáních se snažili vzájemně utěšit v temným myšlenkách. Nakonec se však Mirandiny sestry ocitli v místnosti ze které člověk živ nevychází. Samotnou Mirandu tento osud však minul a Osvětim se jí zázrakem podařilo přežít.

Finský umělec Veijo Baltzar vedl osobní rozhovor se Mirandou v roce 2001 v České Republice. Její život a příběh přeživší holokaustu ho inspiroval, a proto jej pan Baltzar převedl nejen do podoby putovní výstavy, ale také napsal povídku „Můj přítel Adolf“.

***

A jako třešinku na dortu si ještě dovolím uveřejnit jednu báseň, jejímž autorem je Veijo Baltzar a je rovněž prezentována na této výstavě. Tedy báseň

CIKÁNSKÝ SEN

***

Putuji v čase snění,

hrajte, hoši, hrajte,

zpívejte ženy, zpívejte s námi.

***

Ještě včera byla moje duše klidná,

jako sen se zdála,

dnes nitro mé se bouří jako moře,

s bratry se rozběhla radost má zrádnou cestou.

***

Putuji v čase snění,

hrajte, hoši, hrajte,

zpívejte ženy, zpívejte s námi.

***

Ještě včera jsem se od srdce smál

cikánským smíchem,

dnes hrdlo mé je drsné jako rez,

za bouře zemdlely sestry mé temnou nocí.

***

Putuji v čase snění,

hrajte, hoši, hrajte,

zpívejte ženy, zpívejte s námi.

***

Ještě včera jsem tančila od srdce

mladá nevěsta,

dnes víno kyselé je jako krev,

do noci se průvod karavan pomalu ztrácí.

aktualizace

příběh rómského holocaustu na Slovensku

část 3.2

Přežila masakr během holocaustu, teď kvůli energiím čelí exekuci. Ženě z Ostravy hrozí ulice

S placením nájmu prý neměla nikdy problém. „Vždycky jsem s penězi vycházela, jak ale začala válka na Ukrajině, zálohy šly nahoru a najednou jsem to přestala zvládat,“ vypráví 81letá Mária Gažiová žijící v garsonce na periferii Ostravy. V Muglinově, což je převážně romská čtvrť, vlastně ghetto. Fluktuace ve městských kvartýrech je tady obrovská, neplatiče pořád střídají jiní neplatiči.

Přežila masakr během holocaustu, teď kvůli energiím čelí exekuci. Ženě z Ostravy hrozí ulice

Desetitisícové dluhy
Paní Mária tvrdí, že patřila k výjimkám a inkaso celá léta cálovala v termínu. Zřejmě by to zvládala doteď, zhoršuje se jí ale zdraví a na úřadech je pro ni stále složitější cokoliv vyřídit. „Nikam už nechodím, takže nedostávám žádné dávky. Nemám ani ten příspěvek na bydlení,“ svěřuje se. Zda je to čirá pravda, anebo realitu trochu pokrucuje, to netuším. Ženu nicméně znám skoro deset let a opravdu pořád bydlí v garsonce na stejně chudé adrese.

Jak dlouho v Muglinově bude bydlet, je teď nejisté. „Na národním výboru mi oznámili, že poslední měsíc. Pokud nezaplatím dluhy, vystěhuje mě exekutor,“ smutní Mária. Úřad městského obvodu pořád nazývá „výborem“, termínem z časů před sametovou revolucí. Za socialismu se prý žilo lépe, každý měl svoje jisté. Práci i bydlení. „A také jsem byla mladší,“ uvědomuje si a ukazuje hrneček s fotoportrétem: „To jsem já ve čtyřiceti letech, jsem byla krasavice, ne?“

Ze skříně vytahuje složku úředních dopisů, které její dluhy potvrzují. Jsou to desetitisícové částky. Staré ženě vyloženě chybí rady sociálních pracovníků, jak z té šlamastiky ven. „Nikdo za mnou nechodí, nikdo mi neporadí. Občas se tu zastaví jen dcera, která nemá peníze a papírům nerozumí,“ pokrčí rameny. Mária sice porodila dvanáct dětí, navštěvuje ji ale jediné dítě. To nejchudší.

Smrt rodičů, poleno v hlavě
Mária Gažiová se narodila v červnu 1941 v romské osadě kousek od slovenského Popradu. A tam v roce 1944 pod štíty Vysokých Tater zažila romský holocaust. „Název té vesnice si nepamatuji, už jsem tam potom nikdy nebyla. Vojáci napřed osadu vyvraždili a pak všechno zničili,“ vypráví. Proto dnes nemá v občanském průkazu uvedenou obec, v níž se narodila, což je unikum. V patřičném řádku průkazu totožnosti jsou uvedena jen písmena SVK, mezinárodní zkratka pro Slovensko. Rodiště paní Márie zmizelo z povrchu země.

další aktualizace

Zdroj:https://www.denik.cz/ze_sveta/likvidace-polskeho-ghetta-parysow-deportace-do-treblinky-27-zari-1942.html

OBSAH

brněnské tramvaje a doprava

rozcestník Rusko

rozcestník Slovensko

rozcestník politické spektrum

literární rozcestník 

1/ Ojmjakon - nejchladnější obydlené místo na světě...

2/ Na vlnách Tomu - výpisky z románu Gregorij Maršov: Sibiř

2.1/ Kemerovská oblast na Sibiři

3/ Miranda: Romský holocaust v Karelii (reportáž z výstavy - původní příspěvek)
Pár slov o finských Cikánech (Romech)
CIKÁNSKÝ SEN

3.2/ Přežila masakr během holocaustu, teď kvůli energiím čelí exekuci. Ženě z Ostravy hrozí ulice

3.3/ Ghetto v Parysówě - příběh z méně známého místa v Polsku, rozcestník Polsko

3.4/ Zakázaná výstava (opět Karelie v dobách stalinismu)

4/ Příběh Čechů z vesnice Tekos deportovaných na Sibiř

5/ Ruský opozičník deportovaný na Sibiř

6/ Střípky z dějin KSČ -  zakládání strany za první republiky, Jaroslav a Milan Moučka

7/ Navalnyj - druhá zpráva ze Sibiře

8/ Český voják z tajgy Dálného východu

9/ Navalného skon a trestanecká kolonie "Polarnyj volk"

10/ Lětání v extrémních podmínkách Sibiře

11/ Přístav a elektrárna v extrémních podmínkách Sibiře - Pevek na Čukotce

rozcestník létání v extremních podmínkách Sibiře´

část 3.3

Ghetto v Parysówě - příběh z méně známého místa

další příspěvky na téma Polsko Jeden den jízdy koňmo k moři/ bitva o Polsko / Baltští Prusové / výroba Bronzu - Blog iDNES.cz  / Na skok do Zhořelce, velkoměsto textilu Lodž, rozcestník Polsko a Německo - Blog iDNES.cz

Přijde-li řeč na židovská ghetta v Polsku během druhé světové války, mluví se nejčastěji o dvou největších, tedy o varšavském a lodžském ghettu. Poměrně často bývá připomínáno také ghetto v Krakově, především kvůli filmu Schindlerův seznam, pojednávajícím právě o osudu krakovských Židů. Podobných ghett však byly stovky. Jedno z nich, nacházející se ve vesnici Parysów, bylo zlikvidováno právě před 80 lety.

Parysów je vesnice v Mazovském vojvodství ve východním středním Polsku, nacházející se asi 55 kilometrů jihovýchodně od Varšavy. Židé ji osídlili už v 18. století. V polovině 19. století tam cadik Jošua Ašer Rabinovič, syn „svatého Žida z Przysuchy-Pšischy“ (mezinárodně známého rabiho Jakoba ben Ašera), přivedl hodně chasidských Židů. Na přelomu 19. a 20. století žilo v Parysówě něco přes dva tisíce Židů, kteří tvořili zhruba dvě třetiny místní populace.

Německá okupační vojska obsadila Parysów 17. září 1939. Polští Židé se v oblastech okupovaných Němci stávali od prvních dnů války předmětem brutální protižidovské politiky a oběťmi šikany a teroru, což se nevyhnulo ani této vesnici. „Věřícím praktikujícím Židům ostříhali vousy a v synagoze zničili bimu,“ píše se o situaci v Parysówě na stránkách Mezinárodního projektu židovských hřbitovů (bima je vyvýšené místo uprostřed synagogy, tedy pódium, na němž je pult používaný ke čtení modliteb, pozn. red.). 

Podobné scény se odehrávaly po celém Polsku, o čemž svědčí řada výpovědí. „Když německá armáda oficiálně vstoupila do obce, začala další série židovského neštěstí a utrpení. Všichni muži byli den co den odváženi do práce, kde byli barbarským způsobem šikanováni. Každý den se všichni Židé, i osmdesátiletí, museli objevit před synagogou, kde je strašlivě mučili, prohledávali a trhali jim vousy. Všechno, co tito muži měli, vojáci sebrali a rozdali mezi Poláky, kteří tam čekali. Na Židy poštvávali psi,“ citují polské stránky Teatr NN výpověď nejmenovaného židovského obyvatele města Lowidz v Lodžském vojvodství.

Nenecháme se porazit jako telata. Muž, který přežil masakr v Sarny, vypovídal
Židé byli také nuceni zřizovat takzvané židovské rady (judenraty), které měly spravovat židovské oblasti a také konfiskovat židovský majetek ve prospěch nacistické okupační správy. Jejich dalším úkolem bylo organizování pracovních praporů. Podle dekretu německého generálního guvernéra Hanse Franka z 26. října 1939 byli Židé ve věku od 14 do 60 let nasazováni na nucené práce po dobu dvou let s možností prodloužení, pokud „nebylo dosaženo vzdělávacího cíle nucených prací“.

Židovští muži se na veřejné svolání židovské rady museli dostavit na shromaždiště s jídlem na dva dny, dvěma čistými přikrývkami a nářadím. Každému, kdo se vyhnul nuceným pracím, hrozil trest odnětí svobody až na deset let. Ani nástup na otrockou práci se většinou neobešel bez šikany. „Pokud šli muži pomalu, byli biti za pomalou chůzi, a pokud rychle, byli biti za to, že utíkají,“ popisuje to již zmíněný obyvatel města Lowidz.

Judenrat vznikl po okupaci přirozeně i v Parysówě. V listopadu 1941 pak bylo v této vesnici založeno židovské ghetto, do nějž byli soustředěni kromě všech místních Židů i vysídlenci z jiných měst a obcí. Celkem bylo v parysówském ghettu soustředěno asi 3,5 tisíce lidí, přičemž muži byli den co den nasazováni na otrocké práce. Tak tomu bylo až do 27. září 1942, kdy bylo ghetto brutálním způsobem zlikvidováno.

Likvidace polských ghett
V létě roku 1942 přistoupili nacisté v Polsku k další fázi „konečného řešení židovské otázky“ a začali ghetta rušit. Jejich obyvatelé byli masově deportováni do vyhlazovacích táborů, odkud už se neměli vrátit živí.

Nejdéle trvala likvidace varšavského ghetta, jež bylo v té době největším židovským ghettem v Evropě a nacisté v něm internovali na 380 tisíc lidí. Takzvaná Varšavská akce, což nebylo nic jiného než deportace varšavských Židů do táborů smrti, zejména do Treblinky, byla zahájena v červenci 1942 a trvala přes dva měsíce. 

Krutý konec ghetta Rovno: Před 80 lety vyvrcholil vraždící akcí v lese
Likvidace zbývajících ghett se podle zavedeného scénáře odbyla většinou během jednoho nebo dvou dní. „Likvidační akce byly vždy mimořádně brutální. Odhaduje se, že v plynových komorách Treblinky Němci zavraždili téměř 750 tisíc až 900 tisíc Židů. Tisíce lidí přišly o život při samotných deportačních akcích nebo při takzvaných honech na Židy, když se pokusili někde se ukrýt,“ píše web Teatr NN.

„Ve dnech 19. a 20. srpna 1942 byli zlikvidováni židovští obyvatelé Falenice, Waweru, Otwocku, Rembertówa a dále Jadwisinu, Radzyminu, Wołominu, Jadówa, Parczewu, Karczewu, Miłosné, Okuniewa a Pusztelniku. Ve dnech 21. a 22. srpna 1942 bylo zlikvidováno ghetto v Mińsku Mazowieckém. Ve dnech 22. a 24. srpna působila komanda smrti v Siedlcích, Łosicích a Mordech. Dne 25. srpna bylo zlikvidováno ghetto ve městě Międzyrzecz Podlaski. Dne 21. září 1942 byly tyto speciální jednotky odeslány do Sokołówa a Węgrówa,“ popisuje systematickou likvidaci polských ghett ve varšavské oblasti polský web Rzeczpospolita.

Krvavá neděle v ghettu: Němci předvedli děsivá zvěrstva, u vražd pořádali piknik
Menší a méně známé ghetto v Parysówě přišlo na řadu v neděli 27. září 1942. Do plynových komor vyhlazovacího tábora Treblinka II. bylo ten den deportováno z Parysówa na 3,5 tisíce Židů. Během jediného dne tak byla vyhlazena téměř celá populace parysówských Židů, obývajících tuto vesnici téměř dvě stě let.

Ale deportací hrůza neskončila. Také v Parysówě se totiž několik stovek Židů před cestou do vyhlazovacího tábora ukrylo – jenže okupační úřady nechtěly nic podobného připustit. A ke stíhání uprchlíků přikročily s pověstnou a hrůzyplnou důkladností.

Zbytky pevnosti Parysów, která se za války proměnila ve sběrné židovské ghettoZdroj: Wikimedia Commons, Magnifizet, CC BY-SA 4.0

Vzpomínka osmileté holčičky
Vzpomínku na události následující po deportaci obyvatel parysówského ghetta zachoval pro polský projekt Zapomniane (Zapomenutí) syn jedné z očitých svědkyní tohoto zločinu, polské ženy narozené v roce 1935, které bylo v době likvidace ghetta necelých osm let.

„Moje matka bydlela před válkou čtyři domy odsud. Děda byl švec. Měli asi dva hektary půdy, nevím přesně kolik, protože maminka si to taky nepamatuje, ale ví, že měli stodolu, která hraničila se školním hřištěm. Vyprávěla mi, že když se ten masakr začal dít, vlezla do stodoly a chtěla se dívat škvírou mezi prkny, ale dědeček, tím myslím její otec, jí odtamtud vyhnal a nařídil jí, ať je zticha a okamžitě odtamtud zmizí, protože na hřišti, vlastně tedy hned za ním, se začalo střílet. Mámě bylo tehdy osm let. Muselo to být něco hrozného, když jí to tak utkvělo v paměti,“ uvedl tento svědek v březnu 2018.

Naděje i zoufalství ukryté v deníku. Před 80 lety vzniklo varšavské ghetto
Podle historických dokumentů, uložených v polském Ústavu národní paměti, postříleli četníci v Parysówě ve dnech 2. až 4. října asi 30 Židů, kteří se ukryli v ghettu, a tak přežili masovou deportaci z 27. září. Mezi oběťmi byli i tříčlenná rodina Morských a jedenáctičlenná rodina Bruckých. Všechna těla byla pohřbena přímo na místě popravy.

„Nejprve vykopali jámu, a pak k ní po malých skupinkách přiváděli lidi. Moje matka říkala, že ta jáma byla tak velká, že by se do ní vešly dva nebo tři německé náklaďáky,“ uvedl zmíněný syn polské svědkyně.

Šílený masakr v Rumbule: Žena vydržela nahá ve sněhu předstírat smrt, přežila
Podle stránek Zapomniane bylo od podzimu 1942 do roku 1943 povražděno v Parysówě asi 200 lidí židovské národnosti, kteří porůznu v úkrytech přežili likvidaci ghetta a později byli dopadeni. Všichni tito lidé byli zahrabáni do masových hrobů. 

Díky dochované svědecké výpovědi se podařilo v březnu 2018 zaměřit místa, kde se tyto hroby pravděpodobně nacházely. Šlo skutečně o zadní část pozemku místní školní budovy. Jejich podrobný průzkum byl rozplánován do dalších let.

část 3.4

"Zakázaná výstava" - teror a nezákonné popravy v  Karelii

„Zakázaná výstava“ odhaluje vraždu českých učitelů ve stalinském Rusku. Kvůli Sandarmochu se zatýká i dnes (msn.com)

a po příspěvku

Miranda – romský holokaust - následuje ukázka z odkazu „Zakázaná výstava“ - o stalinských lágrech v Kalerii

Popravili tu přes 6 000 lidí 56 národností. Sandarmoch – vzdálené místo v lesích ruské Karélie – mělo být podle ruského režimu navždy zapomenuto. Jenže v roce 1997 jeho existenci a masakr, který tu letech 1937-38 spáchala sovětská NKVD, odtajnil světu Jurij Dmitrijev a organizace Memorial. Dmitrijeva po invazi na Ukrajinu odsoudili v Rusku na 15 let v pracovním táboře, Memorial vloni zrušil ruský Nejvyšší soud. 

Připravovanou a Rusy zakázanou výstavu o Sandarmochu se ale povedlo zorganizovat v Česku. Do konce srpna je k vidění ve Studiu Hrdinů v Praze, pak bude putovat do Plzně a Opavy.

„Výstavu měl původně připravit ruský Fond Lofe a tým Memorialu v Petrohradě. Jenže pak začala válka na Ukrajině a bylo jasné, že petrohradský Memorial už žádnou výstavu neudělá, protože po něm jdou úřady a snaží se ho zlikvidovat,“ vysvětluje dramatické okolnosti vzniku výstavy nazvané Sandarmoch – kde stromy mají tváře, Štěpán Černoušek, předseda české pobočky sdružení Memorial. Ta nakonec během necelých třech měsíců stihla zorganizovat vlastní výstavu, zaměřenou více i na český kontext tragédie v Sandarmochu. Mezi Rusy, Ukrajinci, Finy, Francouzi a dalšími národnostmi popravenými stalinistickým režimem bylo i šest Čechů.

OBSAH

brněnské tramvaje a doprava

rozcestník Rusko

rozcestník Slovensko

rozcestník politické spektrum

literární rozcestník 

1/ Ojmjakon - nejchladnější obydlené místo na světě...

2/ Na vlnách Tomu - výpisky z románu Gregorij Maršov: Sibiř

2.1/ Kemerovská oblast na Sibiři

3/ Miranda: Romský holocaust v Karelii (reportáž z výstavy - původní příspěvek)
Pár slov o finských Cikánech (Romech)
CIKÁNSKÝ SEN

3.2/ Přežila masakr během holocaustu, teď kvůli energiím čelí exekuci. Ženě z Ostravy hrozí ulice

3.3/ Ghetto v Parysówě - příběh z méně známého místa v Polsku, rozcestník Polsko

3.4/ Zakázaná výstava (opět Karelie v dobách stalinismu)

4/ Příběh Čechů z vesnice Tekos deportovaných na Sibiř

5/ Ruský opozičník deportovaný na Sibiř

6/ Střípky z dějin KSČ -  zakládání strany za první republiky, Jaroslav a Milan Moučka

7/ Navalnyj - druhá zpráva ze Sibiře

8/ Český voják z tajgy Dálného východu

9/ Navalného skon a trestanecká kolonie "Polarnyj volk"

část 4
Příběh Čechů z vesnice Tekos deportovaných na Sibiř

Na osud Čechů z vesnice Tekos na pobřeží Černého moře, kteří tam žili už od 19. století. Začátkem 30. let byla jejich převážná většina během tzv. rozkulačování deportovaná na Sibiř, do nehostinných končin u Tomsku. Byli trestáni jen za to, že rodiny vlastnily několik krav a měly prosperující hospodářství. Mnozí zemřeli už po cestě, jiným se na místě podařilo alespoň trochu uchytit. V hlubinách Sibiře si dokonce postavili novou vesnici Naměčennoje. Jakmile se ale malinko oklepali, tamní orgány si v roce 1938 vycucaly z prstu další špionážní československou organizaci.

Zase bylo zle?

Bylo. Pozatýkali půlku vesnice, deset lidí popravili. A aby toho nebylo málo, tak když se v 70. letech rozvodnila řeka Ob, v městečku Kolpaševo podemlela břeh a ze zeminy u bývalé vyšetřovny NKVD vyplavila mnoho kosterních pozůstatků těchto popravených nešťastníků. Sovětské orgány se zachovaly hrozně – ani tehdy příbuzným nedovolily své blízké řádně pohřbít.

Úřadem povolaní příslušníci KGB místo toho kosterní pozůstatky zčásti rozmlátili, zčásti je přivázali k železům a naházeli do řeky. Kosti popravených skončily kdesi v Severním ledovém oceánu. Díky našim kolegům z ruského sdružení Memorial máme k dispozici nahrávku dcery Adolfa Kučery, jednoho z popravených. Paní Klára vypráví, že když tatínka odvlekli, byly jí dva roky. Prý ji měl moc rád. Přiznala, že až do 90. let s rodinou vůbec nevěděli, co se s ním přesně stalo. Zakusila toho mnoho, s maminkou dlouho živořily, za války jedly jen kopřivy. Její příběh se mi často vrací na mysl.

Bylo časté, že rodiny desítky let nevěděly, co se stalo s jejich blízkým?

Hodně časté. Popravy probíhaly v utajení. Pozůstalým se lhalo, že proběhl soud a internovaný míří na Sibiř, kde pobude deset let bez práva korespondence. Třeba v už zmíněném Žitomiru se ale k rodinám leccos doneslo. Tu krev pod vraty přece jen vidělo více lidí...

Státní orgány přesto příbuzné umanutě přesvědčovaly, že to bylo jinak. Stávalo se, že manželka oficiální místa tak dlouho zasypávala žádostmi o informace, až se jí dostalo odpovědi, že její muž skutečně zemřel. Ve zprávě ale stálo, že až někdy v roce 1942 nebo i později, a na srdeční infarkt. Vymýšlely se zkrátka různé příčiny úmrtí v pozdějších letech, aby pravda o popravách nevyšla najevo. V NKVD od začátku vůbec nepočítali s tím, že by měli nebožtíky vydat rodinám. Jinak by odsouzené nestříleli ranou do týla, což zcela znetvoří obličej. V civilizovaných zemích, pokud se to tedy dá tak nazvat, se v podobných případech střílelo do srdce, aby, až se tělo vrátí příbuzným, bylo k poznání. V Sovětském svazu to nikdo neřešil.

Mnohdy ale odsouzený skutečně zemřel až v gulagu. Jakou podobu mívala taková smrt?

Systém gulagů fungoval 40 let, na obrovském území jedné pětiny světa – od kazašských stepí až po Dálný východ a hlubokou Sibiř. Podmínky v jednotlivých lágrech se nesmírně lišily. V Kazachstánu bylo během léta obrovské vedro, v zimě zase nesmírný mráz. Za polárním kruhem padala teplota až k minus 50 stupňům Celsia Na Kolymě až k minus 60.

Odsouzenci byli však prakticky všude vystaveni otrocké práci. Někde se dřelo v dole, jinde se stavěla železnice, těžilo se dřevo, zlato. Všechna ta rozličná místa spojoval absolutní nezájem o jednotlivce, o jeho život. Internované obklopoval nepředstavitelný a všudypřítomný šlendrián. Normy byly v podstatě nesplnitelné, v jednom kuse se podvádělo. Běžný byl strašný teror od kriminálních vězňů. Muselo to být po všech stránkách příšerné. Třeba učitel Jiří Bezděk už při cestě na Solovecké ostrovy zešílel. Vzhledem k tomu, čemu byl vystaven, se není co divit. Mimochodem – právě Bezděk se nakonec dostal zpátky do vlasti. A po nástupu komunismu byl i zde z politických důvodů odsouzen do vězení. Na 18 let...

Co měli za sebou lidé, které vyšetřovala NKVD?

Zažili nesmírnou brutalitu. Ze spisů vyplývá, že vyšetřovatelé mlátili zadržené železnými tyčemi, často je dost zvířecím způsobem mučili. Drželi je i dlouhé měsíce na samotce.

část 5
Ruský opozičník (2023) deportovaný na Sibiř

Alexej Anatoljevič Navalnyj je ruský právník a politický opoziční aktivista. Od roku 2009 je známý jako kritik korupce v Rusku a také režimu Vladimira Putina. Podílel se na organizování demonstrací a psal články do ruských periodik. 

Navalnyj se ozval ze Sibiře. Prozradil, že během cesty změnil vizáž (msn.com)

Vězněný ruský opozičník Alexej Navalnyj se v úterý ozval na sociální síti X, aby ujistil své příznivce, že je v pořádku i po přesunu do vězeňské kolonii v Jamaloněneckém autonomním okruhu na Sibiři. Spolupracovníci o něm předtím neměli informace od začátku prosince. 

"Teď žiju za polárním kruhem. Ve vesnici Charp na Jamalském poloostrově. Nejbližší město má překrásné jméno Labytnang. Mám kabát z ovčího rouna, ušanku a brzy dostanu válenky. Za 20 dní převozu mi narostl plnovous," sdělil Navalnyj a zdůraznil, že ani dlouhá cesta ho nepřipravila o optimismus. 

Navalnyj se do trestanecké kolonie dostal v sobotu večer. Cesta podle jeho slov vedla zvláštní trasou přes Moskvu, Čeljabinsk či Jekatěrinburg. Sám se prý domníval, že nebude "nalezen" dříve než v lednu. 
Navalného mluvčí Kira Jarmyšová v pondělí v podstatě potvrdila, že byl převezen z přísné věznice IK-6 ve Vladimirské oblasti do jiné části Ruska. Nyní se kritik ruského prezidenta Vladimira Putina nachází v trestanecké kolonii v obci Charp, které leží za polárním kruhem, konkrétně asi 2000 kilometrů od Moskvy. 

Spolupracovníci se domnívali, že zmizení Navalného zařídil Kreml kvůli blížícím se volbám hlavy státu, které se uskuteční v březnu 2024. "Kreml nechtěl, aby Alexej v této době vydával nějaká prohlášení. Proto jsem si jistá, že Putin dal příkaz, aby byl Alexej někam převezen," uvedla Jarmyšová před několika dny. 

Ředitel Fondu boje proti korupci a opozičníkův spolupracovník Ivan Ždanov poděkoval podporovatelům, aktivistům či novinářům, jimž není lhostejný Navalného osud. Podmínky v trestanecké kolonii označil za brutální. 

část 6
Střípky z dějin KSČ 

Založení KSČ / Zarytý komunista Jaroslav Moučka zavrhl svého bratra

6/1 Založení KSČ

V suterénu budovy bývalého Národního domu v pražském Karlíně lze dodnes najít pamětní desku připomínající, že právě zde se ve dnech 14. až 16. května konal ustavující sjezd Komunistické strany Československa. Původně však mělo jít o Československou komunistickou stranu. Drobná změna v názvu v sobě skrývala jeden zásadní rozdíl.

Ustavující sjezd komunistické strany se sice v bývalém Národním domě v Karlíně opravdu konal, ta strana se ale původně měla jmenovat jinak: Československá komunistická strana. Ke změně jejího názvu na Komunistickou stranu Československa došlo až později - a nebyla úplně nevinná.

Národnostní zájmy
Jak upozorňuje politolog Jacques Rupnik ve své knize Dějiny Komunistické strany Československa, tato strana vznikala coby představitelka radikální levice v Československu od "periférie k centru", takže nejdříve vzniklo hnutí marxistické levice národnostních menšin na Slovensku a Zakarpatské Ukrajině, a teprve později začaly myšlenky radikálního komunismu pronikat do Prahy coby centra politického života a k českému dělnickému hnutí.

Rusíni – typičtí obyvatelé Podkarpatské Rusi, komunisty považovaní za Ukrajince
Vytvoříme světovou sovětskou zemi. Před 100 lety začala cesta komunistů k moci
To mělo svůj důvod - Slovensko i Podkarpatská Rus (komunisty nazývaná Zakarpatskou Ukrajinou) patřily ve 20. letech minulého století k nejzaostalejším oblastem nově založeného Československa a potýkaly se po první světové válce s výrazně horšími ekonomickými i sociálními podmínkami. Snadněji se proto přimkly k bolševismu podle východního vzoru z Ruska.

Průmyslově vyvinuté české země s demokratickou politickou tradicí ale měly tendenci jinou a levicové hnutí se zde přiklánělo spíše k západnímu modelu, v podstatě si tedy hledalo vlastní cestu.

Kromě těchto dvou proudů existovaly v Česku ještě zárodky komunistických stran jednotlivých národnostních menšin, mezi nimiž zejména němečtí komunisté byli radikálně zaměřeni proti novému státu. Část českého dělnického hnutí tak cítila potřebu se proti německému komunismu vymezit a emancipovat, což se na květnovém ustavujícím sjezdu projevilo ze začátku i předřazením slova "Československá" do názvu komunistické strany.

Součástí této nově vzniklé strany také zatím byly jen české, slovenské a rusínské levicové sociálně demokratické frakce, nikoli německé, maďarské, polské a židovské komunistické strany. A to nezůstalo bez hlasité odezvy.

Dvacet jedna podmínek
"Neučiníte zadost 21 podmínkám, jestliže se usnesete, že ustavujete Československou stranu komunistickou. Zadost učiněno podmínkám bude teprve tehdy, až všichni se spojíme v jednu mezinárodní komunistickou stranu v Československé republice," burcoval na ustavujícím sjezdu KSČ R. Kohn, představitel organizace židovské levicové sociální demokracie Poale Sion, jež den před tímto sjezdem založila židovskou komunistickou stranu.

O co šlo? Nově založená strana přijala na svém ustavujícím sjezdu dokument "Dvacet jedna podmínek Kominterny", celým názvem "Podmínky pro přijetí do Komunistické internacionály".

Komunistická internacionála neboli Kominterna představovala mezinárodní komunistickou organizaci založenou v Moskvě v březnu 1919, v níž měli od začátku hlavní slovo bolševici, tedy komunistická strana Ruska. Dokument "Dvacet jedna podmínek", sepsaný ještě v roce 1919 Vladimírem Iljičem Leninem a přijatý v roce 1920 Druhým sjezden Kominterny, zavazoval všechny členské levicové strany propagovat komunistické myšlenky a vytvářet paralelní státní strukturu pro přípravu třídního boje a zavedení diktatury proletariátu podle ruského vzoru.

Zájmem Kominterny přirozeně bylo, aby veškeré komunistické hnutí v Československu bylo centralizované a sjednocené, protože to jejímu ústředí umožňovalo důslednější a přísnější kontrolu a zjednodušovalo jeho kontakt s československým prostředím, než kdyby mělo jednat se zástupci různých komunistických stran na československém území.

Zakladatel československé komunistické strany Bohumír Šmeral, který byl na ustavujícím sjezdu hlavním řečníkem a poté se stal jejím prvním vůdčím představitelem, proto čelil na Třetím sjezdu Komunistické internacionály v červnu a červenci 1921 v Moskvě ostré kritice jak od vedoucích představitelů Kominterny, tak od komunistů z národnostních menšin.

"Ve vedení strany nalézají se četné živly, které vědomě či nevědomě sabotují věc komunismu. Jestliže tyto živly, odvolávajíce se na nacionální nálady dělníků, dosud neodvážily připojiti se ke Komunistické internacionále, jestliže dosud se neodvážily spojiti se s komunisty německých oblastí Československa, je jasno, že nejsou schopny se rozejíti s českou buržoasií," kritizovali Šmerala představitelé Kominterny, byť nově vzniklou stranu přijali.

Neustávajícímu nátlaku se však musela nakonec podvolit - v listopadu 1921 (přesněji ve dnech 30. října až 4. listopadu) se proto v Praze uskutečnil slučovací sjezd, jenž dokončil sloučení všech komunistických organizací na československém území. Vznikla Komunistická strana Československa, v níž hodlala Kominterna nekompromisně prosazovat svou linii.

K definitivní bolševizaci strany pak došlo v roce 1929 s nástupem Klementa Gottwalda do funkce nového generálního tajemníka strany. Tento Kominternou dosazený radikální politik nechal vyloučit všechny opoziční skupiny, zlikvidoval vnitřní stranickou demokracii a stranu plně podřídil politice z Moskvy. Otevřel tím KSČ cestu k úplnému uchopení moci, kterou završila v únoru 1948.

6/2 Jaroslav a Milan Moučka

Jaroslav Moučka, rodák z obce Studená u Telče, měl o dva roky staršího bratra Milana, ke kterému velmi vzhlížel. Byli si velmi podobní a lidé si je dokonce pletli. Nakonec se ale rozhádali, utnuli veškeré kontakty a přestali spolu mluvit. Co se mezi nimi stalo?

Hercův sourozenec byl v padesátých letech vyšetřovatelem StB v pražské Ruzyni a přímo se podílel na mučení politických vězňů. Používal přitom hrůzné sadistické praktiky. Odpůrce režimu nemilosrdně mučil dlouhé dny v kuse. Patřil k nejobávanějším „náčelníkům“ totality. Dokonce v StB zavedl soutěž v délce výslechu. Vyhráli estébáci, kteří vězně vyslýchali čtyřicet dní nonstop. Byl to také on, kdo si vynucoval přiznání v procesu s Miladou Horákovou.

A to pro Jaroslava, byť byl přesvědčeným a zarytým komunistou, bylo přes čáru. „Měl jsem bratra strašně rád. Ale když jsem se dozvěděl, co dělá... Přestal jsem s ním mluvit. Bylo to těžké rozhodnutí... Celá ta léta, když byl nahoře, se o nás nezajímal,“ svěřil se pár let před smrtí Jaroslav Moučka deníku Aha!

Milan Moučka byl v roce 2003 Ústavem pro vyšetřování zločinů komunismu obviněn za zneužití pravomoci. O šest let později zemřel ve věku 87 let.

Těšil se na Vánoce s rodinou. Zemřel na otravu krve?
Konec života se stal pro Jaroslava Moučku doslova utrpením. Bojoval s Alzheimerovou chorobou a ztrácel paměť. Jeho milovaná manželka Jiřina, s níž byl šedesát let a měl s ní syna Jaroslava a od něj vnoučata a pravnoučata, už na něj nestačila, a tak poslední roky prožil v pečovatelském domě. Jiřina se synem ho však pravidelně jednou v týdnu na několik dní brávali domů.

část 7
Navalnyj - druhá zpráva ze Sibiře

Navalnyj se ozval. Popsal,co se mu děje na Sibiři (msn.com)

Navalného vyhání v -30 stupních na mráz. Popsal drsné podmínky v ruské věznici (msn.com)

Navalnyj se ozval. Popsal,co se mu děje na Sibiři

Podle statusu na Telegramu byl Navalnyj umístěn zpět do trestní cely po skončení povinné karantény po převozu na Dálný sever. Důvodem pro jeho pobyt v trestní samotce bylo, že "odsouzený Navalnyj se odmítl představit" formou vyžadovanou vězeňským řádem, nereagoval na výchovnou práci a "nevyvozoval z ní pro sebe správné závěry".

Navalnyj stráví v trestní cele sedm dní. Ve svém příspěvku na sociálních sítích upozorňuje na odlišný denní režim, kdy musí brzy ráno chodit na procházky po dvorku své cely. Ironicky komentuje, že procházka v minus 25 až minus 30 stupních Celsia v půl sedmé ráno v Jamalu je máločím osvěžujícím.

Kriticky se vyjadřuje k tomu, že byl "malověrný a naivní", když si myslel, že prezident Vladimir Putin postačí, že ho převezl do věznice u polárního kruhu a nebude ho posílat na samotku.
Toto je již 24. pobyt Navalného v trestní cele od začátku jeho vězení. S těmito sedmi dny strávenými na samotce Navalnyj stráví ve vězeňské izolaci celkem 273 dní za necelé dva roky. Podmínky v trestní cele jsou obzvláště přísné: vězni nesmějí přijímat balíky zvenčí, chodit na procházky po vězeňském dvoře a nedostávají ložní prádlo.

Navalnyj se po Vánocích ozval na sociální síti X, aby ujistil své příznivce, že je v pořádku i po přesunu do vězeňské kolonii v Jamaloněneckém autonomním okruhu na Sibiři. Spolupracovníci o něm předtím neměli informace od začátku prosince.

"Teď žiju za polárním kruhem. Ve vesnici Charp na Jamalském poloostrově. Nejbližší město má překrásné jméno Labytnang. Mám kabát z ovčího rouna, ušanku a brzy dostanu válenky. Za 20 dní převozu mi narostl plnovous," sdělil Navalnyj a zdůraznil, že ani dlouhá cesta ho nepřipravila o optimismus.

Navalnyj se do trestanecké kolonie dostal před Vánoci. Cesta podle jeho slov vedla zvláštní trasou přes Moskvu, Čeljabinsk či Jekatěrinburg. Sám se prý domníval, že nebude "nalezen" dříve než v lednu.

Navalného mluvčí Kira Jarmyšová potvrdila, že byl převezen z přísné věznice IK-6 ve Vladimirské oblasti do jiné části Ruska. Nyní se kritik ruského prezidenta Vladimira Putina nachází v trestanecké kolonii v obci Charp, které leží za polárním kruhem, konkrétně asi 2000 kilometrů od Moskvy.

Spolupracovníci se domnívali, že zmizení Navalného zařídil Kreml kvůli blížícím se volbám hlavy státu, které se uskuteční v březnu 2024. "Kreml nechtěl, aby Alexej v této době vydával nějaká prohlášení. Proto jsem si jistá, že Putin dal příkaz, aby byl Alexej někam převezen," uvedla Jarmyšová před několika dny.

část 8
Český voják s tajgy Dálného východu

původní příspěvek Zemřel veterán druhé světové války Hrozný. Bojoval u Leningradu, po válce ho Sověti zatkli (msn.com)

Ve věku 100 let zemřel 6. ledna veterán druhé světové války Vladimír Hrozný, svá poslední léta prožil v Brně. Podle Spolku vojenské historie Renata byl Hrozný posledním žijícím bojovníkem druhé světové války, který se jí aktivně zúčastnil od jejího začátku až do úplného konce, informoval v tiskové zprávě vedoucí spolku Dan Urbánek. Poslední rozloučení se bude konat v sobotu od 13:00 v obřadní síni Nostalgie v Modřicích u Brna. Vladimír Hrozný se narodil 5. května 1923 v ussurijské tajze v Rusku.

Ussurijská tajga představuje specifický lesní ekosystém. Nachází se sice v Palearktické biogeografické oblasti, ale je značně ovlivněna pronikáním druhů z jižní Asie (Indomalajská oblast). Proto i přes svoji polohu v mírném pásu vykazuje výjimečně vysokou druhovou bohatost.

,

část 9
Navalného skon a trestanecká kolonie "Polarnyj volk"

Nápravnému zařízení číslo 3 (IK-3) nikdo neřekne jinak než Polarnyj volk. Tato jedna z nejdrsnějších věznic v Rusku, v níž zemřel opoziční politik Alexej Navalnyj, vznikla na místě bývalého gulagu.

Město Charp leží na Železnici smrti, kterou stavěli vězni gulagu
Trestanecká kolonie IK-3 přezdívaná Polarnyj volk neboli Polární vlk je jedním ze 700 aktuálně fungujících vězeňsko-pracovních táborů v Ruské federaci. Nachází se ve městě Charp v Jamalsko-něneckém autonomním okruhu v Ťumenské oblasti. Město Charp s šesti tisíci obyvateli leží na řece Sob a našli byste jej 60 kilometrů severně nad polárním kruhem. Vzniklo v letech 1947 až 1948 při stavbě Železnice polárního kruhu Salechard-Igarka, což byl nikdy nedokončený projekt Josifa Stalina.

Tuto železnici nuceně stavěli vězni gulagu. Kvůli tisícům mrtvým z řad vězňů, kteří museli vykonávat i jinou související otrockou práci, se této železnici do doby, než byla zbourána, říkalo také Železnice smrti. Po Stalinově smrti 5. března 1953 dostaly amnestii statisíce vězňů gulagu, zanikla tak levná pracovní síla, což v případě sovětských úřadů přispělo k rozhodnutí stavbu železnice zbourat.

V současném Charpu se nalézají závody, které se specializují zejména na cementářský průmysl. Oblasti kolem tohoto města se přezdívá Arktické Švýcarsko, a to díky nekonečným lesům a horám uprostřed arktické tundry.

Kromě Polárního vlka je v Charpu i Polární sova
Kromě věznice IK-3 se v Charpu nalézá také věznice IK-18 s přezdívkou Polární sova. Tato věznice, která kombinuje trest odnětí svobody s nucenou prací, získala v roce 2004 statut kolonie pro doživotně odsouzené. V zajetí má přitom zadržovat zvlášť nebezpečné recidivisty včetně sériových vrahů. Samotné město Charp s asi 6 tisíci obyvateli většinou poskytuje ubytování a služby vězeňským pracovníkům a správcům.

Pro mnoho pozorovatelů jsou tyto od okolního světa izolované ruské trestanecké kolonie součástí dědictví sovětského systému Gulag, tedy brutálních vězeňsko-pracovních táborů. Přestože gulagy oficiálně zanikly po Stalinově smrti v roce 1953, některé jejich charakteristiky přetrvávají dle historiků i v současném ruském vězeňském systému.

„V Rusku máme čtyři druhy vězení: kolonii otevřeného typu, ve které jsou vězni velmi svobodní; obecný režim, kde je většina vězňů zavřená v kasárnách; přísný režim, s přísnějšími omezeními, zejména pokud jde o práva návštěv; a výjimečný režim, ve kterém se nacházel Navalnyj. Právě ten poslední zmíněný režim je vyhrazen pro nejnebezpečnější vězně, odsouzené na doživotí nebo ty, kterým byl trest smrti změněn na doživotí,“ vysvětlil francouzský historik Marc Élie.

OBSAH

brněnské tramvaje a doprava

rozcestník Rusko

rozcestník Slovensko

rozcestník politické spektrum

literární rozcestník 

1/ Ojmjakon - nejchladnější obydlené místo na světě...

2/ Na vlnách Tomu - výpisky z románu Gregorij Maršov: Sibiř

2.1/ Kemerovská oblast na Sibiři

3/ Miranda: Romský holocaust v Karelii (reportáž z výstavy - původní příspěvek)
Pár slov o finských Cikánech (Romech)
CIKÁNSKÝ SEN

3.2/ Přežila masakr během holocaustu, teď kvůli energiím čelí exekuci. Ženě z Ostravy hrozí ulice

3.3/ Ghetto v Parysówě - příběh z méně známého místa v Polsku, rozcestník Polsko

3.4/ Zakázaná výstava (opět Karelie v dobách stalinismu)

4/ Příběh Čechů z vesnice Tekos deportovaných na Sibiř

5/ Ruský opozičník deportovaný na Sibiř

6/ Střípky z dějin KSČ -  zakládání strany za první republiky, Jaroslav a Milan Moučka

7/ Navalnyj - druhá zpráva ze Sibiře

8/ Český voják z tajgy Dálného východu