Trocha šafránu z vojenské katedry

Když se při nějaké sešlosti stočila debata na vojenské téma a já chtěl přispět se svou trochou do mlýna, byl jsem obvykle zdvořile vypoklonkován. Jediné co jsem měl s vojnou společného byl totiž předmět „vojenská příprava".

Bylo tomu tak v rámci mých studií na VŠ, a to studií dokonce nedokončených. Tento obávaný předmět zabíral celý jeden den v týdnu a byl zde vyžadován krátký vojenský zástřih. Ano, na celý jeden stáhla mračna a následovaly hodiny vojenského drilu.

„Nazdar soudruzi!“ – „Zdar soudruhu podplukovníku“ – zaburácelo za ranního šera v prostoru vojenské katedry. Podplukovník totiž byla na katedře nejrozšířenější hodnost a tito vyšší důstojníci zde v podstatě dosluhovali.  

Ale budu pamětliv doporučení svých přátel a nebudu se zde vypisovat z konkrétních historek a příhod. Přesto si dovolím jednu poznámku.

Vojenská disciplína pochopitelně příliš nepřeje projevům emocí. Tu a tam však bylo možno se při výuce od vojáků - učitelů se setkat s určitými výjimkami, naznačujícím, že i ostříleným vojenským matadorům nic lidského není cizí.

Pro ilustraci následující „citát“ který předkládám pozornosti téměř v nezměněné podobě.

"až toto bude jednou někdo soudit"

řekl podplukovník Krhounek z vojenské katedry

"tak se budeme všichni divit"