Zahrady Prémonstránského kláštera - zápisky z Vojenské nemocnice - Čarovná rybí kostička

Chodba neustále zatáčela, klesala nebo stoupala ve světle zářivek, rozmístěných na stropě v pravidelných odstupech.

ZÁPISKY Z NEMOCNIČNÍ CHODBY

Dvě bílé stěny, které ubíhaly k pomyslnému horizontu. Na podlaze se matně lesklo linoleum neurčité, spíše světlé barvy. Právě takové chodby jsou v nemocnicích. Jenže tato se něčím dost výrazně lišila: neměla konce...

***
Vyšel jsem z ordinace. Doktor byl viditelně radostný, přikývl jsem. Doporučoval nástup hned druhý den, ale já mám ještě nějaké směny a můžu až tak příští týden.

***
Byli jsme u jezírka. Přiletěl tam kačer a tak se radoval, že jsem byl u vytržení. Žádná deprese, žádná úzkost, jen radost ze života.

***
Doktor potvrdil, stav se nelepší. Teprve po třech měsících léčby by nasadili něco jiného. Prý to budou příští týden řešit. Léků prý beru vysokou dávku.

***
Tradičně jsme se prošli k jezírku. Kolem šla paní, co každý den chodila za nějakou Marienkou.

***
Vrátila se z vycházky do města poněkud nesvá. Prý zase měla pocit sledování. Bude si raději skládat pucle aby na to nemusela myslet.

***
Měl  jsem mít úplně strašný tik - neustálé jakoby srkání. Bylo to strašné. Opět tradiční procházka k jezírku.

***
Volal jsem hned v sedm, že je mi zase moc špatně.

***
Zeptal jsem se, jaký to má všechno smysl. Prý to žádný smysl nemá. Ale jednou možná bude líp.

na dané téma byl vytvořen ještě jeden text "Čtvrtá strana trojúhelníku" a zde je jeho překlad do ruštiny

????????? - Gogin (?????) / ?????.?? (stihi.ru)

navazuje

Čarovná rybí kostička - Blog iDNES.cz

Další příspěvek z nemocničního prostředí, který velmi volně navazuje na „Zápisky z nemocniční chodby“.

Čarovná rybí kostička

I.

Svítá, zvolna přibývá dne...

Za chvíli se objeví sestry, tyto zvěstovatelky nového dne a se svým zpytavým pohledem mě vyženou mě do sprch. Časem jsem si zvykl a dokonce jsem začal být zvědavý, která to bude. Ale ranní sprška skončí a den se opět začne vléct.

Snídaně, oběd, večeře...

I vyčkávat se musí umět. Možná se nad zataženou oblohou protrhnou mraky a přece jen vykoukne ještě nesmělé, už skoro jarní slunce. Zaslechl jsem třeba stesky na počasí i v publiku u televize.

Ne, už ani reklamy mě nevadí, stejně se ztlumí zvuk.

Sedět, držet krok a moc nepřemýšlet. Třeba ve výtvarné dílně se mi jednou docela zadařilo. Nakreslil jsem rychle obrázek mostu a příslušná terapeutka nezaváhala a hned ho pověsila na nástěnku. Nebo – z jiného soudku – zase kolega z šicí dílny. Řekl, že si celou dobu luštil křížovky. No problem.

Když jsme nakousli výtvarku, tak jednou jsem si kreslil i s psycholožkou. Ještě mladá a taková pěkně okatá. Zřejmě usoudila, že se semnou slovně moc nedomluví, a proto radši budem kreslit. Já černou, ona zelenou tuší. Musím uznat, že mě překreslila. Její kresba listoví byla ladnější a jemnější než moje truhla. Tu jsem k její nelibosti roztrhal.

Dnešek je dnem vizity. Ten doktor se možná minul povoláním, klidně mohl být hercem. Vypadal skoro jako kluk s těmi dlouhými vlasy. Dneska to vezmu z opačné strany – pronesl rozverně a sedl si na sousedovu postel. Vaše potíže, jsou psychosomatické! Tak já vám to zopakuji ještě jednou. Vaše potíže, jsou psychosomatické! Vaše potíže, jsou psychosomatické!

Pak přešel ke mně. Ano - už je to pryč!.

II.

Ještě, že ženy mají lepší vyřídilku, a občas se sejde pár nás bývalých spolužáků ze základky.

Něco se sečte, něco odečte. Já vím, zase jsem nevyřídil jistý vzkaz.

Je to jako v té pohádce o rybí kostičce. Její kouzelná moc může zasáhnout pouze jednou a v pravý čas.

III.

Hlásili změnu na letní čas a přitom bylo už týden po. Zřejmě šlo o vysílání ze záznamu, ale záminka pro otázku by tu byla.