Vlak do Berlína a nástin německé správy na území tehdejší ČSR

Taková krátká poznámka k dnešnímu osudovému výročí v rámci českých dějin – zejména s ohledem jak jsme na toto téma tehdy ještě jako mládežníci debatovali.

rozcestník Evropa první poloviny dvacátého století
Vlak do Berlína březen 1939
Protektorát Čechy a Morava

1. Období 1918 - 38 V Německu a Československu

2. Na téma okupace

Locarno 1925, konference Francie, Británie, Německo
Incident Železná Ruda 1935
Československo 1937/ 38
Mnichov 1938, Mnichovský diktát

Vlak do Berlína březen 1939

3. Nástin německé správy v českém pohraničí v období druhé světové války se zaměření na Ústí nad Labem.

3/1 Německo 
3/A Pokusy o atentát na vůdce a  zvrácení systému 
3/2 Sudety
Říšská župa Sudety (Reichsgau Sudetenland) a její administrativa
projek úřadu vládního prezidenta pro Vládní obvod Ústí nad Labem na Mariánské skále

3 koncentrační tábory
koncentrační tábory v Čechách a na Moravě
Rabštejnkoncentrační tábory v Německu
Buchenwald a Esterwegen

4. Epizody z 2WW

4O/ Bitva o Ostravsko jaro 1945

rozcestník Evropa první poloviny dvacátého století

Rakousko - Uhersko a "Velká válka"

Pozdrav z Bledu, rozcestník "Velká válka" a Rakousko - Uhersko - Blog iDNES.cz

Rusko - země křížů

https://www.facebook.com/media/set/?vanity=152784985326595&set=a.935772627027823

první republika

Toulky po Žabovřeskách - Architekt Fuchs a funkcionalismus, rozcestník "První republika" - Blog iDNES.cz

první republika, mobilizace, válečná a poválečná doba na Klatovsku Sokol, hody, jarmarky, kultura v Pošumaví - Blog iDNES.cz

nádraží Praha - Bubny ... a podobná stínová nádraží v dalších evropských městech sloužila jako shromaždiště k deportaci Židů 

https://at.tumblr.com/archivace/cesta-gerty-a-kaje-liter%C3%A1rn%C3%AD-improvizace/ij2jb0yyw1ie

a zde malá literární improvizace "Cesta Gerty a Kaje" - tentokrát ovšem na téma nacistické vize řešení "české otázky" přesunem Čechů do polárních oblastí - například Země Františka Josefa

tato literární improvizace měla reálný základ v jedné televizní inscenaci na dané téma...

další příspěvek se zabývá situací v Rakousku třicátých let, okrajově zmíněno také divadelnictví a Osvobozené divadlo

Úzkokolejkou do České Kanady a likérka Mariazell - Rakousko třicátých let - Blog iDNES.cz

o k u p a c e 

německé Brno

Březen 1939 v Brně a moravská německojazyčná literatura - Blog iDNES.cz + pozapomenutý atentát na německého účetního

Flughafen Brünn Letiště Brno a polská LOT a Fokker F-VII/1m, Junkers 52 a letecká rádiostanice LR 10 - Blog iDNES.cz

Malá vojna 1939 na východním Slovensku

Mátra – aneb třetí vrcholek dvou státních znaků - rozcestník Maďarsko - Blog iDNES.cz

Mala vojna - Velky poker 1z2 cast.avi - YouTube

válečná doba 1939 - 45

Německé napadení Polska 1939 Jeden den jízdy koňmo k moři / Baltští Prusové / výroba Bronzu - Blog iDNES.cz

Mlýn v Nezamyslicích - mlynářská rodina Stratilových a rodina gen. Ludvíka Svobody Zatčení v Nezamyslicích 1941 - Blog iDNES.cz 

první republika, mobilizace, válečná a poválečná doba na Klatovsku (Němci z Banátu a ze Slezska na Klatovsku) Sokol, hody, jarmarky, kultura v Pošumaví - Blog iDNES.cz

s odbojem rovněž souvisí příspěvek Boříkova parta versus Zátoráci - Blog iDNES.cz

Střípky z Dalmácie, Chorvatska a Jugoslávie - Blog iDNES.cz Nezavisna država Hrvatska

partizánský výsadek Zinc ve Chřibech /partyzánská brigáda Jan Hus a oddíl vpřed na Vysočině Mechanika A/ DAV (PM) - rychlost, zrychlení, vzlet 1, katalog letišť, paragliding - Blog iDNES.cz

partizánská brigáda Jan Žižka v Jugoslávii Italská Dalmácie a Quartiere Giuliano-Dalmata v Římě / střípky z bývalé Jugoslávie - Blog iDNES.cz

bavorské dialekty na pomezí Šumavy

Mnichov 1990 a další cesty do Bavor - bavorské dialekty - Blog iDNES.cz

Polská cesta československých vojáků (zejména) židovského původu - bitva o Polsko 1939

https://www.facebook.com/media/set?vanity=152784985326595&set=a.686854301919658

filmy

SĄSIEDZI - POLSKI DRAMAT WOJENNY FULL HD, WYSTĘPUJĄ: JÓZEF NOWAK, MARIAN OPANIA, JAN MACHULSKI - YouTube (Polsko)

"Sousedé" - V předvečer vypuknutí druhé světové války se mladý obyvatel Bydhoště zamiluje do dospívající německé ženy.

DALEKA JEST DROGA - POLSKI DRAMAT PSYCHOLOGICZNY FULL HD, WYSTĘPUJĄ: JAN MACHULSKI, JERZY TUREK - YouTube

Po skončení druhé světové války se poručík Adam Włodarczyk vrací do Polska, aby splnil svou poslední vůli.

Německé dobývání Kavkazu a Povolží

https://www.facebook.com/media/set/?vanity=nabdazplus&set=a.473253454378208

Zatčení v Nezamyslicích 1941 - Blog iDNES.cz

5 věcí, které nevíte o koncentračním táboře v Osvětimi: Proč byli nacisté tak spokojení s plynovými popravami?
odkaz  Prima ZOOM 

https://www.msn.com/cs-cz/zpravy/other/5-v%C4%9Bc%C3%AD-kter%C3%A9-nev%C3%ADte-o-koncentra%C4%8Dn%C3%ADm-t%C3%A1bo%C5%99e-v-osv%C4%9Btimi-pro%C4%8D-byli-nacist%C3%A9-tak-spokojen%C3%AD-s-plynov%C3%BDmi-popravami/ar-AA16b2Dh?ocid=msedgntp&cvid=291ba54bf7eb4093a346fb4075362e7f

(85) (Ne)potrestaní velitelé Terezína - YouTube

(21) NACISTICKÉ MAUZOLEUM - Podivný svatostánek Třetí říše - YouTube pomník především padlým Slezanům v První světové válce

Lidickým spoluvězeňkyním nic neprozradila. Tu tíhu by neunesly https://www.msn.com/cs-cz/zpravy/other/lidick%C3%BDm-spoluv%C4%9Bze%C5%88kyn%C3%ADm-nic-neprozradila-tu-t%C3%ADhu-by-neunesly/ar-AA1evzLu?ocid=msedgntp&cvid=c5d7b090a9a14000e3559c3a70a706ac&ei=16

západní fronta

Americké bombardéry se za války spletly o kilometr. Výsledek byl katastrofální (msn.com)

Boje o Ašský výběžek

http://archivace.tumblr.com/post/637047078583992320/boje-o-a%C5%A1sk%C3%BD-v%C3%BDb%C4%9B%C5%BEek-1944-45

Miranda - Rómský holocaust

Miranda – romský holokaust - Blog iDNES.cz

1945 - 1959

variace na novelu "Zánik samoty Berhof" https://www.facebook.com/media/set/?vanity=nabdaz&set=a.887661009418967 poválečné období na sklonku léta a během podzimu roku 1945 v Kolštejně a přilehlých kopcích Jeseníků 

Osvobození Klatovska 

první republika, mobilizace, válečná a poválečná doba na Klatovsku (Američané a Rudá armáda při osvobození Klatovska) Sokol, hody, jarmarky, kultura v Pošumaví - Blog iDNES.cz

https://at.tumblr.com/archivace/osvobozen%C3%AD-klatov-a-st%C3%ADhac%C3%AD-letoun-north-american/k5cfy1fiy04s

Jako ordonanc na Špilberku - Evropa po roce 1945 - Blog iDNES.cz

Bavorské dialekty na pomezí Šumavy

https://www.facebook.com/media/set/?set=a.5320012821396763&type=3

levá část politického spektra a dělnické hnutí

Historie začíná u Kaštanů - Blog iDNES.cz

neautorské odkazy

Jak se vyučuje 2. světová válka v Německu - YouTube

Hitlerovo gestapo: Mělo promyšlené vyšetřovací metody, mučit se učilo v Dachau (msn.com)

Pochod na Řím byl jen dramatickou fraškou. O převratu se rozhodovalo jinde (msn.com)

Před sto lety si Mussolini řekl o absolutní moc. O den později se Itálie změnila (msn.com)

Před 129 lety se narodila jedna z největších zrůd Rudolf Hess. Velitele Osvětimi zradila manželka (msn.com)

(37) PŘED BRANAMI BERLÍNA! Seelowské výšiny 1945 - YouTube

Vlak do Berlína a nástin německé správy na území tehdejší ČSR (tento příspěvek) 

1. Období 1918 - 38

Gregorr Strasser, nacista, který to myslel s národním  socialsmem vážně...

„Strasserův příběh je důkazem, že nacistické hnutí nebylo jednolité a mělo řadu odstínů. 

Na přelomu ledna a února 1920 byl formulován politický program a koncem února se ustavila Národně socialistická německá dělnická strana (NSDAP).
K jejím zakladatelům patřil i lékárník z bavorského Landshutu Gregor Strasser (1892–1934), který se od počátků nacionálně socialistického hnutí profiloval jako mimořádně schopný a neúnavný organizátor. To mu v nové straně umožnilo raketovou kariéru.

To, že se z NSDAP nestala lokální bavorská záležitost, ale že strana výrazně pronikla na sever Německa, byla zásluha právě Strassera.

Vytrvale objížděl Sasko, Prusko, Porýní, Hannover, organizoval shromáždění, vybíral místní vůdce, formoval stranický aparát. Pro velkou část severního Německa byl právě Strasser klíčovým mužem v NSDAP; od něj se o nacionálním socialismu dozvěděli, a od něj přijali funkci.

Jenže Strasserovo pojetí nacionálního socialismu stavělo na dělnících, skutečně snil o socialistickém ekonomickém programu, kolektivizaci výroby a důsledné samosprávě Německa. Pro sputčného vůdced byl nacionální socialismus jen heslem, prostřednictvím kterého se dral k moci; osobně si budoval vazby na bankéře a velkopodnikatele.

Násilně zahynul v roce 1934 kdy si nacisté vyřizovaly účty se svými oponety uvnitř strany.

související příspěvky

německé Brno Březen 1939 v Brně a moravská německojazyčná literatura - Blog iDNES.cz / Čtvrť mezi Úvozem a Veveří - rozcestník na téma Brno, cihelny a stavebnictví materiály - Blog iDNES.cz

Zatčení v Nezamyslicích 1941 - Blog iDNES.cz

Stručné dějiny Rakouska 1918 - 1937 Úzkokolejkou do České Kanady a likérka Mariazell - rozcestník Rakousko - Blog iDNES.cz

odkazy vně

Gregorr Strasser, nacista, který to myslel s národním  socialsmem vážně.. - YouTube

Noční můra gestapa: Nancy Wake nebyla žádná křehká květinka, zabíjela i holýma rukama (msn.com)

2. Na téma okupace

Locarno 1925, konference Francie, Británie, Německo

Jisté je, že Mnichov 1938 měl svou předehru. Byla jí konference evropských zemí, které se sešly v roce 1925 ve švýcarském Locarnu. Právě tam se definoval vztah Francie, Británie a také Německa k nově vzniklým státům, především Československu a Polsku.

Tyto snahy o částečnou revizi poválečného systému se začaly objevovat již počátkem 20. let minulého století. Konference v Locarnu, jejímž cílem mělo být dosažení odzbrojení všech mocností, se účastnilo Československo, Německo, Velká Británie, Belgie, Polsko, Francie a Itálie. Hlavní smlouva, nazývaná jako Rýnský garanční pakt, obsahovala uznání status quo této oblasti, tedy i nově zřízeného demilitarizovaného pásma. Byly tak stvrzeny mezinárodní záruky německých západních hranic.
Československo a Polsko se však k představě aplikovat podobné řešení i na východních hranicích Německa postavilo odmítavě, protože Němci nebyli ochotni dát stejné záruky. To nakonec dalo prostor Německu pro budoucí nátlak na Československo v otázce připojení Sudet. Dohody z Locarna tak byly prvním krokem k „Mnichovu“ a podle mínění historiků vlastně stvrdily velmocenskou pozici Německa a svými důsledky předurčily další vývoj na kontinentu a vedly až ke druhé světové válce.

dvacátými léty v Německu se zabývá příspěvek Historie začíná u Kaštanů - Blog iDNES.cz (ovšem spíše nazírán "z leva")

Incident Železná Ruda 1935

V roce 1933 došlo v Německu k zásadní změně systému - Nacisté vyhráli volby - ale do absolutní většiny měli daleko. Podařilo se jim dosáhnout nepřipuštění poslanců zvolených z řad komunistů a sociálních demokratů do parlamentu - tedy říšské sněmu. Dále se podařilo v projevu přesvědčit poslance zvolené za tehdejší křesťansky orientovanou stranu Centrum o naprosté nezávadnosti svých úmyslů a plánů a dosáhli schválení takzvaného "zmocňovacího zákona" na deset let - kterým v podstatě přestala platit ústava a hlasování v parlamentu se měnilo v aklamaci - a veškerá rozhodovací pravomoc  se soustředila do složek výkonné moci - respektive v podstatě jednoho jednotlivce. Na plno  se rozjela zbrojní výroba - začal vznikat systém koncentračních táborů. Jedním z problémů byla ovšem federativní struktura tehdejší "Výmarské republiky". Nacistický převrat se konal na celoříšské úrovni a v některých spolkových státech Německa u moci stále zůstávali demokraticky zvolené instituce a fungovala například místní policie která se řídila dosud  platnými zákony.  

Jak se vypořádala tehdy ustanovená Tajná státní policie se složkami které nebyli loajální nové ideologii napoví například incident který se odehrál v Železné rudě roku 1935 (mnoho podobných incidentů se samozřejmě odehrávalo i v Německu). 

Nádraží Železná Ruda-Alžbětín (německy Markt Eisenstein-Elisenthal/Bayerisch Eisenstein) je železniční stanice na pomezí jihovýchodního Německa a Česka. Tvoří spojnici mezi bavorskou železnicí z Plattlingu do Bavorské Železné Rudy a tratí Plzeň – Klatovy – Železná Ruda, původně Plzeňsko-březenskou dráhu pro kterou bylo tehdy postaveno. Státní hranice prochází přímo prostředkem staniční budovy, která je rozdělena na českou a německou část. Na nádraží v roce 1935 probíhala celní a pasová kontrola tím způsobem, že cestující museli vystoupit a projít kontrolou a vrátit se na perón o několik desítek dál a nastoupit do železniční soupravy sousedního státu. Jednoho dne zde konal službu příslušník četnictva příjmením Manoch. S jistou naléhavostí se ho dotázal cizí státní příslušník "jak se nejrychleji dostat do Nýrska". Mimochodem Nýrsko - ač většinu obyvatel tvořili Němci a zajišťovali také politickou správu - tak tuto německou správu představovala Německá sociálně demokratická strana v Československu. Nýrsko bylo tedy cílem německé emigrace a opozice. Také zde byly zřízeny dobrovolnické branné jednotky zvané Rotwhare - o občas došlo k potyčkám s bojůvkami oddanými národního socialismu. Ale zpět k nádraží Železná ruda v roce 1935. Dotyčný který prošel odbavením na nádraží a dotazoval se četníka Manocha byl nejspíš zpravodajec a příslušník sociální demokracie. Nicméně - než Manoch stihl odpovědět, zjistil že se poblíž strhla nečekaná potyčka. Několik chlapíků v kožených kabátech - typických pro formující se tajnou policii v Německu se snažilo běžence z Německa zmocnit a přetáhnout ho zpět do Německa. Manoch se snažil usilovně bránit až k hraniční závoře které se prchající mladík velmi dlouho usilovně  držel, nicméně podlehl přesile a jeho osud byl patrně neblahý.  Další rok - v roce byla mezinárodní situace už velmi vyhrocená - vzniklo ředitelství opevňovacích prací. Původně měl u Nýrska měl vzniknout pás těžkých pevností - takzvaných srubů - kategorie 2 pro 17 vojáků a kategorie 1 pro 35 vojáků. Nicméně výstavba tak těžkých objektů přesáhla dobové možnosti - a místo těžkého opevnění se začaly v následujícím roce budovat podstatně menší "řopíky" a v trochu jiném umístění.

"incident Železná ruda 1935" podrobněji pojednán v příspěvku Sokol, hody, jarmarky, kultura v Pošumaví - střípky z historie Klatovska - Blog iDNES.cz

Československo 1937/ 38

Benešova klička
Události, které 13 let po konferenci v Locarnu skutečně vedly ke zničení Československa, mají jednu méně známou souvislost. V tísnivé situaci, vyvolané stupňujícími se nároky sudetských Němců, se prezident Edvard Beneš rozhodl v září 1938 ke kontroverznímu postupu, jak územní ztráty minimalizovat. Prostředníkem Benešova plánu se stal sociálnědemokratický politik Jaromír Nečas, kterého Beneš tajně poslal do Paříže za šéfem socialistů Léonem Blumem.

Nečas měl francouzskou a zároveň i britskou vládu informovat o souhlasu československé politické elity včetně prezidenta Beneše s předáním části území Německu. Mělo jít o 5000–6000 čtverečních kilometrů území především v Chebském, Šluknovském a Frýdlantském výběžku.

Šlo o přísně tajnou akci – pokud by se to dozvěděli obyvatelé Československa, byl by Beneš prohlášen za velezrádce. Odstoupení tří pohraničních výběžků podmiňoval Beneš vystěhováním dvou třetin Němců ze zbytku republiky.

V Londýně se ale už 18. září sešli představitelé Británie a Francie nad posouzením německých požadavků. Výsledkem byl návrh řešení, který vycházel zcela vstříc  požadavkům na odstoupení celých Sudet Německu. Benešova tajná mise tak byla zbytečná.

Alibismus Francie, nechuť Britů
Československo v době před Mnichovem mělo pro udržení své bezpečnosti uzavřeno hned několik smluv. Jednalo se například o Locarnské dohody nebo Malou dohodu, která vznikla ze společných zájmů Československa, Rumunska a Jugoslávie na obranu proti Maďarsku, které bylo nuceno po první světové válce odstoupit značná území.

Největší pozornost však česká diplomacie upírala na strategické spojenectví s Francií. Jenže velmocenský význam Francie se i kvůli vnitrostátním problémům značně snížil a země byla čím dál víc závislá na postoji Velké Británie. Ta do případného sporu Německa s Československem odmítala zasáhnout. V roce 1935 sice Československo podepsalo smlouvu o vzájemné pomoci také se Sovětským svazem, ale ten si podmiňoval aktivní účast Francie.

Československo se tak dostalo do patové situace, kdy jediným skutečným spojencem bylo Rumunsko, se kterým naše země sdílela poměrně malý kus hranice. Při pohledu na mapu rozložení sil po anšlusu Rakouska připomínala mezinárodní situace z pohledu našeho státu velkou krokodýlí tlamu, ve které jsme se ocitli.

Boj, anebo podvolení?
Otázka, zda měli Čechoslováci i přes evidentně nepříznivou mezinárodní situaci a vzhledem k velikosti a možnostem své vlastní armády bojovat a ne se pouze podvolit výsledkům Mnichovské konference, dodnes rozděluje odbornou i laickou veřejnost. Poloha a protáhlý tvar našeho státu byl z hlediska obrany značně nevýhodný. K dobru hrál zase kopcovitý reliéf krajiny na hranicích i připravenost a odhodlání armády. Také byla z velké části dokončena linie opevnění našich hranic a dělostřelectvo se nacházelo na vysoké úrovni. V případě ostatní bojové techniky již nevyznívá srovnání tak příznivě.

Například německé stíhačky Messerschmitt nové generace, které konkurovaly sice odzkoušeným, ale technologicky starým Aviím, by dosáhly ze svých německých základen na jakékoliv místo u nás do 30 minut letu. Odborníci však považují za zásadní skutečnost, že nacistická armáda disponovala v roce 1938 více než čtyřmi miliony vojáků, což je čtyřikrát více, než měli k dispozici Čechoslováci. Dá se předpokládat, že kdyby došlo k válce, nejednalo by se o žádnou bleskovou akci, jnicméně odpor naší armády by měl pravděpodobně životnost maximálně několika týdnů.

Zvolil naději a zklamal národ
Je zřejmé, že prezident Beneš byl v roce 1938 pod obrovským tlakem. Je otázka, jak Benešova rozhodnutí ovlivnila jeho předchozí působení na pozici diplomata. Náš stát se nacházel v patové situaci a nešlo se prakticky spoléhat na žádného zahraničního spojence. Kritici Benešovi ovšem vyčítají, že národní sebeurčení a udržení ideálů svobody je podmíněno obranou vlastního státu, nikoliv nutným vítězstvím. Někdo kdysi trefně poznamenal, že Mnichov byla lepší varianta pro obyčejné lidi, čestná válka by zase prospěla národu. Veškeré naděje však definitivně pohřbila německá okupace Čech, Moravy a Slezska v březnu 1939. Tohle všechno byl ale z globálního kontextu teprve začátek. Nejhorší válečný spor v dějinách lidstva se naplno rozhořel v září 1939.

Mnichov 1938, Mnichovský diktát

V noci na 21. září vyslanci Velké Británie a Francie oznámili, že pokud Československo nepřijme požadavky na odstoupení území s více než 50 % německého obyvatelstva, dojde k válce, za kterou bude odpovědné Československo. Ani Francie, ani Velká Británie se k ní nepřipojí. Beneš sice toto stanovisko považoval za ultimátum a zradu, ale svolal zasedání vlády, která byla přijetí ultimáta nakloněná a požadavky přijala. Toto rozhodnutí bylo bráno jako kapitulace a vyvolalo demonstrace, které požadovaly, aby byl v souladu s ústavou svolán parlament a aby byla ustavena vláda skutečné obrany státu. Večer dorazil mnohatisícový dav na Pražský hrad. O den později se uskutečnila generální stávka. Jejím výsledkem byl pád Hodžovy vlády a nastolení úřednické vlády vedené generálem Janem Syrovým. Vlády Spojeného království a Francie změnily svůj postoj a doporučily Československu mobilizovat. 23. září československá vláda vyhlásila všeobecnou mobilizaci. Díky ní se situaci v pohraničí podařilo stabilizovat. Týden vojenských příprav utnula dohoda "o nás bez nás". Velká Británie a Francie se tak rozhodly, neboť podlehly zcela mylným předpokladům, že připojením našeho pohraničí k třetí říši budou zcela splněny požadavky nacistů. Západní mocnosti vydaly mnichovskou dohodou Československo i celý středoevropský prostor mocenskému vlivu německého nacismu a následně sovětského komunismu.

Mnichovská dohoda byl cár papíru, který válce nezabránil
Ve Francii a Anglii zavládlo po podpisu dohody nadšení. Premiér Daladier a ministr zahraničí Georges Bonnet byli oslavováni jako zachránci míru. Také britský premiér byl v Londýně přijat s ovacemi. Prohlašoval, že dohoda "zajistila mír pro naši dobu". To, jak šeredně se mýlí, vědělo v Anglii více lidí, a ani vláda nebyla jednotná. První lord admirality Duff Cooper na protest proti podpisu dohody rezignoval. Budoucí premiér Winston Churchill vyřkl památnou a krutě pravdivou větu: "Anglie měla na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolila hanbu, bude mít válku." 

Odstoupení pohraničí na podzim roku 1938 připomenuto alespoň motivem mobilizace a tehdejší prvorepublikové armády.

V kresbě nastíněni armádní generál Krejčí, arm.gen. Syrový, arm.gen. Vojcechovský, arm.gen. Prchala na Pražském hradě u presidenta Beneše (kresba inspirována televizním seriálem Gottwald) a na fotografii rotný pěchoty František Bednář. 

Vlak do Berlína

Na sklonku předlistopadového režimu bylo téma zániku Československa po Mnichovu a po březnu 39 v brněnských hospodách tématem sice nikoliv hlavním – ale občas v tomto směru názory vyměnily.

Třeba spíše žertovně laděná otázka – „Kdo byl naším nejlepším prezidentem?“ – na kterou obvykle následovala odpověď – „Já myslím, že Hácha“ jakkoliv mohla vyznít v teple u piva jako recese, v realitě chladných březnových ulic roku 1939 by zřejmě velmi mrazilo. V každém případě to bylo v této době výraz značné odvahy – přijmout nejvyšší státní úřad, i když zkáza do  které se svět řítí byla v této době sotva představitelná.

Po druhé bylo jméno prezidenta Háchy zmiňováno například po uvedení televizního filmu „Noc rozhodnutí“. Tento film jsem zhlédl až se zpožděním ze záznamu tak jsem se alespoň doptával na děj, herce atd... Dozvěděl jsem se že kromě titulní role Rudolfa Hrušínského byli obsazeni další přední čeští herci. Že např. Jesef Abrhám hrál osobního presidentova lékaře – „A co Němec, ten hrál koho?“ – „Českého ministra zahraničí“ – „Aha!“ – přibližně takovéto řeči jsme tenkrát vedli.

Generál Eliáš a Generál Luža

Období okupace a války je zpracováno mnohokrát, jedním z mnoha ztvárnění je film Generál Eliáš, který se zabývá příběhem předsedy vlády Protektorátu Čechy a Morava - a to druhé vlády - příběhem generála Aloise Eliáše - který za své kontakty s opozicí a londýnskou emigrací byl zatčen a popraven.

další podobný příspěvek, kde jsou nastíněny události osudových let 38/39 jak z československého tak z polského úhlu a odkazy na další související příspěvky

Vojtěch Luža - jediný československý generál, který padl se zbraní v ruce

Za 2. světové války patřil generál Luža k nejvýznamnějším osobnostem českého odboje. Armádě a vlasti věnoval celý svůj život a nikdy se nehodlal smířit s německou okupací. Za to nakonec zaplatil životem.

S armádou se pojí prakticky celý jeho život. Už v 1. světové válce do ní musel narukovat, mimochodem kvůli tomu nestihl dokončit vysokou školu, a po roce padl do ruského zajetí. Zde se přidal k československým legiím a o jeho životní dráze bylo rozhodnuto.

Zúčastnil se mnoha bitev, bojoval i v bitvě u Zborova, a protože se jeho skvělé vojenské schopnosti osvědčily, vypracoval se za války z kulometčíka až na zástupce velitele pluku. Ve své kariéře pokračoval i po návratu do vlasti. Konstantě si zvyšoval své vojenské vzdělání a zastával mnoho funkcí. Část kariéry dokonce učil na pařížské École Superiére de Guerre a následně vedl Vysokou školu válečnou v Praze.

V době, kdy se rozhodovalo o osudu naší vlasti, byl velitelem II. armády, která měla za úkol ubránit před Němci sever Moravy. Odmítal Mnichovskou dohodu a na prezidenta Beneše naléhal, abychom se bránili i bez francouzské pomoci. Kapitulace československé vlády ho pak naprosto šokovala a byla pro něj zhroucením iluzí. Nedokázal se s ní smířit.

Po obsazení zbytku země odmítl emigrovat, odešel z armády do výslužby a ihned se zapojil do odbojové činnosti. Spolupracoval se svým přítelem, předsedou vlády a generálem Aloisem Eliášem. Po příchodu Heydricha a následným tvrdým pronásledováním všech odbojářů se začal obávat a připravil si podmínky pro přechod do ilegality. A skutečně se tak stalo. Eliáš byl zatčen a popraven a Luža stihl jen pár dní před příchodem gestapa do svého domu zmizet.

Dále spolupracoval a organizoval činnost odboje a úspěšně se skrýval. Nacisté o něm totiž věděli a byl v jejich hledáčku. Několikrát se jim málem povedlo Lužu dokonce dopadnout. Osudnou se mu pak stala cesta na Moravu, kde se cítil bezpečně.

Nakonec dorazil, společně se svým pobočníkem Josefem Korešem, 2. října 1944 do obce Hřiště. Oba byli promočení, unavení a do cíle jim zbývalo ještě několik desítek kilometrů. Požádali tedy o pomoc u náhodného domu, ale místní občan je poslal ke starostovi obce. Ten jim zkontroloval doklady (měli falešné průkazy na cizí jména), a protože se mu zdálo vše v pořádku, poslal je do místního hostince.

„Ruce vzhůru!“

Jenomže starostovi se příchod neznámých a promočených mužů rozležel v hlavě. Měl strach, že se jedná o provokaci agentů gestapa a mohl by mít ze svého laxního přístupu problémy. Informoval proto četníka, který v obci zrovna prováděl vyšetřování, a ten zase svého nadřízeného. Dostal od něj rozkaz muže sledovat a vyčkat, než přijede společně s posilou. Další dva četníci dorazili krátce po 17. hodině.

V chodbě hostince si vytáhli zbraně a vkročili do místnosti se slovy „Ruce vzhůru!“ Překvapený generál Luža se na ně pouze nehybně díval. Četníci svou výzvu zopakovali a v tom momentě zahájili Luža s Korešem palbu ze svých pistolí. Luža byl na místě mrtev. Takový byl osud hrdiny, který celý život zasvětil své vlasti. Zastřelen českými četníky, svými vlastními lidmi.

Šokovaní četníci si ani nevšimli, že jim Koreš unikl. Jenže ten byl sám postřelen. V nedalekém poli mu dojde beznadějnost situace, přiloží si zbraň ke spánku a spáchá sebevraždu.

Lužův osud nakonec potkal i četníky

Že byl generál Luža obdivovaným a důležitým členem odboje je jasné i z událostí, které po jeho smrti následovaly. Skupina partyzánů se totiž rozhodla generálovu smrt pomstít. Pár týdnů po tragické události dojeli k četnické stanici v Přibyslavi a přepadli ji. Na místě byl pouze jeden četník, kterého donutili vylákat na stanici i ostatní. Všechny odzbrojili, vyslechli a vynesli nad nimi rozsudek smrti. Ve sklepě následně pět četníků popravili. Dva z nich se podíleli na Lužově smrti. Plánovala se i pomsta starostovi Hřiště, ale ten se preventivně ukryl a partyzáni ho nenalezli.

Liga proti bolševismu chtěla docílit příklonu Čechů k říši, plány jí mařil kněz

V neděli 23. ledna 1944, byla v Praze založena kolaborantská Česká liga proti bolševismu. Chtěla v očích Čechů zpopularizovat nacistické Německo jako poslední hráz proti sovětskému bolševismu, ale plán jí nevyšel. Z jejích plakátů si lidé utahovali, a její kolaborantskou podstatu navíc odvážně demaskoval jeden z těch, jež chtěla získat: správce Pražské diecéze Církve československé Jan Lomoz.

Všichni, celý národ, musíme se dnes vzepříti proti bolševickému nebezpečí a měli bychom vytvořiti hnutí, které by si vzalo za úkol pevně čelit bolševickému teroru!“ zahřímal v polovině prosince 1943 na manifestační schůzi Kuratoria pro výchovu mládeže v Lucerně prominentní protektorátní novinář Karel Werner, šéfredaktor Večerního Českého slova.

Šlo zřejmě o snahu co nejrychleji reagovat nějakým činem na vznik československo-sovětské spojenecké smlouvy, kterou 12. prosince 1943 uzavřela se Stalinem londýnská exilová vláda Edvarda Beneše. Beneš, zklamaný Mnichovem, hledal nové poválečné geopolitické zajištění Československa, a našel jej ve větším přimknutí se k Sovětskému svazu, aniž by vzal v potaz, že to dříve či později bude znamenat konec demokracie.

Nacistům pochopitelně nešlo o demokracii, ale chtěli existence nové smlouvy mezi ČSR a SSSR využít k tomu, aby vyděsili český národ hrozbou nástupu bolševismu natolik, že ho získají na svou stranu. Tento plán jim ovšem nevyšel.

Oznámení vzniku nového protibolševického hnutí nebyla samozřejmě žádná Wernerova osobní iniciativa, kolaborantský novinář pouze plnil zadání nacistických orgánů. Svědčí o tom i záznam ze 17. prosince 1943, uložený v Archívu Kanceláře prezidenta republiky, v němž se píše: „Tím byl poprvé širší veřejnosti sdělen úmysl, který podle zdejších informací pojalo ministerstvo lidové osvěty, aby bylo založeno formálně organisované hnutí proti bolševismu. Podle zdejších informací přípravné práce jsou v proudu.“

Ministerstvem lidové osvěty je pravděpodobně míněno protektorátní ministerstvo školství a národní osvěty, vedené neblaze proslulým Emanuelem Moravcem, jehož úřadu liga po svém vzniku opravdu od počátku podléhala. Ale ani Moravec nebyl zřejmě hlavním iniciátorem vzniku nové organizace – více se v této souvislosti zmiňuje v historických pramenech jméno německého státního ministra Karla Hermanna Franka.

Zhruba o měsíc později, v neděli 23. ledna 1944, liga opravdu vznikla. Ustavující schůze proběhla v Pressklubu v Praze. A to nijak spontánně. Přípravný výbor, který existoval už od prosince, obeslal dopisem vytipované osobnosti, jimž hodlal nabídnout funkce v definitivním výboru, přičemž dikce dopisu i tehdejší atmosféra v protektorátu dostatečně jasně naznačovaly, že účast na ustavujícím shromáždění by měla být brána jako dobrovolně povinná.

V uvedený den se také v Pressklubu sešlo asi 30 až 40 osob, jež byly usazovány ke stolu podle předem nachystaných jmenovek. I to nasvědčovalo tomu, že s odmítnutím pozvání se nepočítalo. Jeden z pozvaných však přesto účast odmítl. A co víc, podařilo se mu dát dostatečně veřejně najevo proč.

Odbojný kněz
Jednu z pozvánek obdržel farář a generální vikář Církve československé Jan Lomoz, od 21. února 1942 vykonávající funkci správce Pražské diecéze této církve, jíž se ujal po smrti biskupa-patriarchy Gustava Adolfa Procházky. Na stole mu, podobně jako ostatním, přistála až 20. ledna 1944, tedy poměrně těsně před ustavující schůzí, což bylo zřejmě záměrné, aby žádný z pozvaných neměl čas vytvořit si „alibi“, proč nemůže účast přijmout.

Lomoz nebyl jediný duchovní, o kterého měli kolaboranti zájem, stejnou pozvánku obdržel (a přijal) například synodní senior Českobratrské církve evangelické Josef Křenek. Lomoz ale odmítl. A co víc, dal si záležet na tom, aby se o jeho postoji a důvodech k němu dozvěděla i celá církev.

O dva dny později (míněno dva dny po obdržení pozvánky, tedy 22. ledna 1944, pozn. red.) Jan Lomoz odeslal přípravnému výboru ligy zamítavý dopis, v němž vysvětlil svůj postoj k této organizaci. Své stanovisko 14. února 1944 oznámil i ústřední radě, a aby nemohlo být jeho rozhodnutí zpochybňováno, současně rozeslal duchovním a některým význačným laikům (i mimo církev) důvěrný oběžník, v němž popsal důvody, které ho k odmítnutí vedly,“ uvádí historik Martin Jindra na stránkách Ústavu pro studium totalitních zločinů.

Jak dále dodává, 5. dubna 1944 byl o Lomozově odmítnutí informován K. H. Frank, který dostal i návrhy kárných opatření proti takovým „sabotérům“. Konkrétně o Lomozovi bylo rozhodnuto tak, že musí neprodleně opustit veškeré církevní funkce a Moravcovo ministerstvo mu vysloví nedůvěru.

Tak se málem i stalo, jenže odbojný kněz se vzepřel znovu. Sice 10. července 1944 na „přání“ Emanuela Moravce skutečně rezignoval na funkci správce pražské diecéze, ve funkci tajemníka diecézní rady se ale rozhodl setrvat. Okupačním orgánům to neuniklo a K. H. Frank v reakci na to shodil rukavice. „Zavřít!“ rozhodl a vymínil si, že o splnění rozkazu bude informován.

Česká ústřední odbojová organizace se v roce 1941 začala hroutit: 

Ve čtvrtek 14. prosince 1944 byl Lomoz zatčen. Skončil spolu s některými dalšími kněžími v Malé pevnosti v Terezíně, odkud byl propuštěn až na začátku května 1945, kdy nacisté potřebovali uvolnit místo pro vězně nakažené tyfem.

Po válce působil ve Sdružení duchovních-účastníků druhého odboje, ale po nuceném vystěhování ze svého pražského bytu v roce 1953 ztratil se společenstvím své církve kontakt. Zemřel v roce 1957 ve věku 67 let.

Je třeba říci, že ani někteří z těch, kteří funkce v rozšířeném výboru ligy přijali, tak nečinili s nadšením a v některých případech se i snažili jinou svou aktivitou význam tohoto kroku snížit.

Svým způsobem se to týká dokonce i předsedy ligy, profesora Josefa Drachovského, v letech 1934 a 1935 rektora pražské univerzity. V čele ligy stál sice od počátku, ale současně navázal kontakt s odbojem, což vedlo v říjnu 1944 k jeho zatčení a věznění až do konce války. Po válce byl i tak za své předsednictví souzen jako kolaborant a odsouzen k osmi měsícům vězení - což byl s ohledem na to, že skutečně usvědčeným kolaborantům se dávala oprátka, poměrně nízký trest.

Příběh Karla Lažnovského, kolaborantského žurnalisty zlikvidovaného premiérem protektorátní vlády:

Členství v lize bylo vytýkáno například i vynikajícímu českému dirigentovi Václavu Tallichovi nebo fotbalistovi pražské Sparty Karlu Peškovi. Oba za to byli po válce postiženi, i když se činnosti ligy účastnili nejspíše jen formálně.

K přesvědčeným kolaborantům a nadšeným aktivním členům ligy naopak patřil například novinář Vladimír Krychtálek, jeden z těch, kdo přežili takzvanou chlebíčkovou aféru - tedy pokus předsedy druhé protektorátní vlády Aloise Eliáše otrávit nejvíce kolaborující české novináře chlebíčky s botulotoxinem. Aféra se stala osudnou žurnalistovi Karlu Lažnovskému, Krychtálek ale přežil a dál psal antisemitské články a aktivistické texty proti československé exilové vládě. V roce 1947 byl za kolaboraci popraven.

Mezi kolaborantskými českými novináři, které se generál Alois Eliáš pokusil zlikvidovat otrávenými chlebíčky, byl také Emanuel Vajtauer.

Liga terčem posměchu
Sama liga toho na propagandistickém poli vlastně moc nedosáhla. Od svého založení do ledna 1945 sice uspořádala 231 veřejných projevů a přednášek, které musely školy i závody navštěvovat povinně, ale jejich dopad na veřejné mínění byl slabý.

„Všechny tyto aktivity měly ukázat nesvobodný a nuzný život v Sovětském svazu pod vedením bolševiků. K tomu sloužili především lidé, kteří měli se Sovětským svazem autentickou zkušenost. Asi nejznámějším takovým příkladem je publicista Josef Klička, autor knih s výmluvnými názvy Žil jsem v SSSR nebo Neznámé Sověty. On a jemu podobní o krušném životě ve Stalinově říši informovali v podstatě pravdivě. Ovšem je třeba si uvědomit, že nešlo o soucit s oběťmi komunismu, ale o propagandistické působení na obyvatele protektorátu,“ uvádí redaktorka Českého rozhlasu Veronika Kindlová.

Asi vůbec nejznámějším počinem České ligy proti bolševismu se tak nakonec stalo vytvoření a vyvěšení známého protibolševického plakátu „Zachvátí-li tě, zahyneš“ s legendárním motivem drápovité ruky se srpem a kladivem, natahující chtivě ruku po Pražském hradu. Právě tento motiv se ale stal – i díky své všudypřítomnosti, neboť liga jím zaplavila protektorát – terčem vtipů ze strany obyvatel. Ti na něj připisovali: „My se nebojíme, my tam nebydlíme.“

3. Nástin německé správy v českém pohraničí v období druhé světové války se zaměření na Ústí nad Labem.

3/1 Německo 

V Německu po správní reformě  z roku 1929:došlo ke sloučení velmi malých, takže Německou říši tvořilo 17 různých spolkových  zemí různé velkosti. Tyto spolkové země ve svém názvu často měly pojmenování "svobodný stát" - například Bavorsko, Sasko či Durynsko. 

Členské  spolkové země (neboli státy)  měly své vlastní státní orgány, vlastní ústavy a vlastní vlády.. Velmi velké rozdíly ve velikosti mezi zeměmi (Lübeck jako nejmenší země,

Prusko jako největší spolková země (či stát), která sama tvořila dvě třetiny území říše a tři pětiny obyvatelstva( s odpovídajícími administrativní rozdíly)..Svobodný stát Prusko byl rozdělen do provincií, z nichž každá měla v čele provinční vládu  s vládním prezidentem,  a  provinčními zemskými sněmy, provincie se dále členily ještě na správními obvody (regiony) v čele s regionálními prezidenty (v podstatě tyto správní obvody odpovídaly vládním okresům v jiných větších německých státech jako například Bavorsko) a regiony dál se  ještě členily na okresy (s Okresním správcem, okresní radou a okresním výborem), dále pak města a obce.

Zglajchšaltování veřejné správy v Německu 1933 a koncentrace a centralizace státní správy

Aktivačním zákonem z 24. března 1933  došlo k odebrání moci Říšskému sněmu:, ve kterém už v této době zasedali pouze zástupci jedné strany -  a Reichstag své zákonodárné pravomoci  postoupil říšské vládě..

Již na jaře 1933 bylo složení zemských sněmů  upraveno podle výsledku říšského sněmu 5. března 1933 a správní pravomoci států byly převedeny na říši prostřednictvím dvou zákonů o uvedení  spolkových států do souladu s říší (31. března 1933 a 7. dubna 1933)..

Ve všech spolkových zemích (s výjimkou Pruska) byli dosazeni přímí zástupci říšského kancléře s diktátorskými pravomocemi  - říšský guvernér  - .Reichsstatthalter . Tato funkce byla téměř vždy spojena s funkcí vůdce stranické župy NSDAP Gauleiter. Po této změně byly také někdy členské země označovány jako župy - i když název župa mělo ve svém názvu jen několik administrativních jednotek - jako třeba právě říšská župa Sudety.. I když nadále fungovala i administrativa jednotlivých států - ale byla to čistě formální záležitost - skutečnou moc měli guvernéři - Reichsstatthalteren.

V roce 1934 byla většina pruského správního aparátu sloučena s říšskou správou.- tedy vznikla vlastně zdvojená ministerstva pro Prusko a celou říši.  S výjimkou státního ministerstva a ministerstva financí a společné úřady dostaly označení říšský a pruský.

Z dalších zajímavostí pak možno například zmínit změny v územní správě které přines Protektorát Čechy a Morava. Jednak byla po staletích posunuta historická hranice mezi Čechami a Moravou od Žďáru k Přibyslavi  - a dále byla zřízena dvojí administrativa .- jedna pro německé státní příslušníky

3/A Pokusy o atentát na vůdce a  zvrácení systému 

Během dvanáctileté vlády nacistů v Německu se mnohokrát chystal atentát na vůdce , ovšem jen třikrát scházel k uskutečnění záměru jen krůček. Nejvážnější pokus se odehrál 20. července 1944, tedy přesně před 75 lety. Byl také znám jako plán či operace Valkýra.

Začněme ale jiným pokusem. Záhy po Führerově výjimečně krátkém projevu ke spolubojovníkům při příležitosti výročí nacistického „pivního puče“ v Mnichově roku 1923 a po odjezdu na nádraží explodovala 8. listopadu 1939 v sále mnichovského Měšťanského pivovaru (Bürgerbräukeller) časovaná puma, kterou do dřevěného obložení sloupu umístil hodinář Georg Elser.

Pokusy neustávají
Na dalších dvou pokusech se podíleli opozičně ladění důstojníci německé armády. Podplukovník Fabian von Schlabrendorff umístil 13. března 1943 do Vůdcova letounu při jeho zpátečním letu z návštěvy skupiny armád „Střed“ na východní frontě časovanou pumu maskovanou jako balíček s lahvemi koňaku. Jenže rozbuška z neznámých důvodů selhala. Někteří tento nezdar přičítají vlivu změny atmosférického tlaku během letu.

Úspěšné vylodění Spojenců v Normandii, katastrofální porážka skupiny armád „Střed“ v Bělorusku, již sami Němci označovali za horší pohromu než Stalingrad, a celkově beznadějná situace na frontách, doprovázená masakrováním německých měst americkými bombardéry ve dne a britskými v noci, vedly část vysokých důstojníků Wehrmachtu k dalšímu pokusu zlikvidovat vůdce jako hlavní překážku na cestě k uzavření míru.

Vždyť jen v období od 1. června do 31. srpna 1944 ztratila německá armáda na západě 293 802 osoby, a na východě dokonce 916 860! V čele takzvaného červencového spiknutí stál bývalý náčelník generálního štábu německé armády Ludwig Beck, zatímco vlastní přípravy realizoval štáb velitele náhradní armády generála Olbrichta.

Mezi spiklenci byl mj. také hrabě Helmuth James von Moltke, prasynovec slavného pruského válečníka Moltkeho, a někdejší lipský starosta Carl Goerdeler. Operace dostala krycí název „Walküre“ (Valkýra) podle severské mytologické bohyně. Stejný název nesl americký film režiséra Bryana Singera z roku 2008 s Tomem Cruisem coby plukovníkem Stauffenbergem v hlavní roli. Německá kritika tento historický snímek ztrhala.

3/2 Sudety

Vzorovou německou správní jednotkou se měla stát Říšská župa Sudety zřízená  k 15. dubnu 1939 na základě říšského zákona „O rozčlenění sudetoněmeckých území“ (Gesetz über die Gliederung der sudetendeutschen Gebiete).Sestávala se z větší části dosavadních sudetoněmeckých území Československa, a to v pohraničí západních, severozápadních, severních a severovýchodních Čech, severní Moravy a v částech Českého Slezska, obsazených na základě Mnichovské dohody, která byla Československu vnucena v říjnu 1938. Území bylo postupně obsazeno vojsky nacistického Německa. Součástí této župy se ze sudetoněmeckých území nestala severozápadní část Šumavy, která  byla připojena k Bavorsku a to správních oblastí (vládnímch okresů)  Dolní Bavorsko a  Horní Falc Svobodného státu Bavorsko, jih Čech (připojen k Zemskému hejtmanství Horní Podunají), jihovýchod Čech a jih Moravy (připojeny k Zemskému hejtmanství Dolní Podunají) později říšským župám  (Reichsgauen)  Oberdonau a Niederdonau.a Hlučínsko připojeno k Prusku a v jeho rámci připojeno k provincii Pruské Slezsko ("Hultschiner Ländchen" byla dána okresu Ratibor ve správním okrese Opole), Rozloha celého anektovaného území činila 22 608 km2. Pro úplnost je nutno dodat, že v září 1939 bylo k pruské provincii Slezsko připojeno také Českotěšínsko a Fryštátsko..

Název v němčině pro Sudety jako sprání jednotku zněl Reichsgau Sudetenland - zkráceně „Sudetská župa“ Sudetengau. .Metropolí celé župy Sudety byl Liberec (německy „Gauhauptstadt“. V čele celé župy stál Reichsstatthalter  (tedy vpodstatě říšský guvernér) und Gauleiter (vůdce župy - zde se jednalo spíše o stranickou funkci).  

Říšská župa Sudety (Reichsgau Sudetenland) se administrativně členila na tři vládní okresy (obvody) (Regierungsbezirk):

Vládní obvod Cheb (Regierungsbezirk Eger)
Vládní obvod Ústí nad Labem (Regierungsbezirk Aussig)
Vládní obvod Opava (Regierungsbezirk Troppau)

rovněž hlavní město Liberec spravovalo území s kompetencemi vládního okresu - vládní okresy v podstatě tedy byly čtyři

Vládní obvody (nebo „vládní okresy“) se členily na okresy (Landkreis – venkovský okres nebo Stadtkreis – městský okres).

Město Karlovy Vary bylo jmenováno provizorním sídlem správního obvodu Eger. Mimochodem, místa ostatních okresů byla v Aussigu a Troppau.

V čele vládního okresu stál "vládní president (Regirungpräsidenten), který řídil administrativní aparát - Úřad vládního presidenta..

Vládní okres Ústí 

Struktura úřadu vládního presidenta byla uspořádána věcně podle jednotlivých resortů na následující referáty:

I. všeobecné oddělení
IIa.oddělení pro národní, střední, pokračovací a odborné školy
IIb. oddělení pro vyšší školy
IIIa. oddělení hospodářství a práce
IIIb. oddělení zemědělské

Úřad vládního presidenta v Ústí nad Labem se 7. listopadu 1938 přestěhoval ze svého prozatímního sídla v budově Uhelného syndikátu ve Velké hradební do reprezentativní budovy bývalého českého gymnasia v ulici České mládeže. Vládním presidentem v Ústí nad Labem byl jmenován Hans Krebs,  věčný Henleinův rival. Není bez zajímavosti, že poměrně rozlehlá budova českého gymnasia brzy přestala stačit rozrůstajícímu se aparátu, a proto bylo rozhodnuto, že bude pro potřeby úřadu vládního presidenta postavena nová budova na Mariánské skále, a to na místě kaple, která měla být zbořena. Byly již hotovy plány a model, ale další vývoj naštěstí zcela znemožnil tento záměr.

A jedna novinová zpráva - padesát let vládnho presidenta v Troppau.

3/3 Protektorát Čechy a Morava

Z dalších zajímavostí pak možno například zmínit změny v územní správě které přines Protektorát Čechy a Morava. Jednak byla po staletích posunuta historická hranice mezi Čechami a Moravou od Žďáru k Přibyslavi  - a dále byla zřízena dvojí administrativa .- jedna pro německé státní příslušníky - druhá pro státní příslušníky protektorátu. V rámci německé správy bylo území rozčleněno na "Oberlandráty" - pru účely české správy zůstalo zachováno členění na okresy - a dále rovněž zůstaly v působnosti zemské úřady.

3 koncentrační tábory

koncentrační tábory v Čechách a na Moravě

Rabštejn

Zbrojní výroba byla do Rabštejna z Brém na severu Německa a na utajeném místě v částečně podzemní továrně  pohraničí Čech momo dosah anglo - amerických bombardérů. V podzemí Rabštejna se vyráběly součástky bombardérů Junkers a stíhaček Messerschimdt. V roce 1943 byly zřízeny dva zajatecké tábory a v okolí ještě na třicet dalších pracovních táborů s otřesnými podmínkami Dělníci pracovali 12 hodin denně v chladných tunelech ve skále. Kromě toho byly do výroby začleněny i bývalé textilky těsně u podzemních výrobních tunelů - a budovám byly navíc přistavěny montážní haly - později demontované.  Dnes je na Rabštejnu zřízen památník dokumentující historii podzemní letecké továrny a koncentračního tábora.

v těchto původních textilkách a v přistavěných halách probíhala zbrojní výroba

torzo MG 42 nález Janská

koncentrační tábory v Německu

Buchenwald a Esterwegen

KAŽDÉMU CO MU PATŘÍ
JEDEN DAS SAINE

což se dá volně přeložit
každý dostane co si zaslouží

Buchenwaldská hymna
napsal ji libreista Löner – zahynul v Osvětimi, text si přisvojoval jeden z dozorců

KDYŽ ZAČÍNÁ DEN
NEŽ SLUNCE VÝJDE
VYRAZÍ ZÁSTUPY
NA SVOU DENNÍ DŘINU
ZA ROZBŘESKU SE ROZDĚLÍ
LESY JSOU ČERNÉ
KDYŽ OBLOHA RUDNE

Tam a zpět a stop
až objektivy očí zaostří se,
tam a zpět a hop,
nervy jsou klubka z ocelové příze.Chróm a cín a měď
pod lesklou kůží z pevných laminátů,
chróm a cín a měď
a hrudní koše z platinových drátů.

(zase pro změnu úryvek z Hymny robotů)

Koncentrační tábor Esterwegen se nacházel v zemském okrese Emsland v Dolním Sasku, nedaleko od hranic s Holandskem. Patřil do skupiny prvníchkoncentračních táborů. Založen byl v roce 1933 jako dvojitý tábor (II a III.) pro 2000 politických odpůrců nacistického režimu a ve své době byl druhým největším po Dachau. V roce 1936 byl tábor rozpuštěn a do konce války sloužil jako vězeňský tábor pro politické vězně a zajatce v rámci Nacht und Nebel. Za celou dobu tábora v něm bylo vězněno 10 000 vězňů ve fázi koncentračního tábora, poté 66 500 německých vojenských zločinců a více než 100 000 sovětských, francouzských a italských zajatců.

Antonín Kalina a jeho příběh

Rodák z Třebíče - Zámostí, předválečný člen Ksč.
Za okupace deportace do koncentračních táborů - návrat nežádoucí. Označení "politische Jude". Šéf samosprávy kt Buchenwald. Vytvořil "Kinersblock 66", využil chaosu v evidenci při bombardování a přepisoval židovská jména. Zachránil 900 dětí.  

4. Epizody z 2WW

4O/ Bitva o Ostravsko jaro 1945

Lesy, polnosti i dědiny mezi Opavou a Ostravou jsou ještě 76 let po válce prošpikovány municí. Na sklonku druhé světové války byla totiž Ostrava poslední muniční základnou německé armády a do tvrdých bojů o zbrojní centrum Třetí říše se na jaře 1945 zapojilo až 400 tisíc německých a sovětských vojáků. S následky bitvy se region potýká dodnes, v sobotu 20. listopadu například stokilová puma ochromila část Ostravy. Letos se našlo i celé sovětské letadlo včetně kostry pilota.

„Boží dopuštění, peklo, hrůza a zkáza. Nemilosrdný déšť těžkých a lehkých bomb byl spuštěn z nebe od šesti hodin ranních do 19 hodin večerních,“ vylíčila dobová kronika boje o Ostravu z 27. dubna 1945. Historie tuto bitvu nazvala Ostravská operace. „Za jediný den bylo vykonáno 45 náletů ve skupinách po 12 letadlech. 540 sovětských letadel dovezlo velké množství tříštivých i zápalných bomb. Za hrozného rachotu a hluku, skučení a vytí motorů chrlily palubní zbraně smrt a oheň,“ dodal letopisec.

Válka po válce v Ostravě
Dějepisné učebnice datují ukončení II. světové války k 8. květnu 1945. V Ostravě se ovšem konec bojů nejnověji posunul až k datu 20. listopadu 2021, neboť tuto sobotu byla v ostravském obvodu Plesná nalezena nevybuchlá stokilogramová sovětská letecká puma. Zrezivělá, přesto nebezpečná. Okolí muselo být bleskově evakuováno, řádově šlo o stovky lidí.

Pole, lesy, vesnice i města na přístupech k Ostravě se na jaře 1945 staly obrovským skladištěm nevybuchlé munice. Ostravský obvod Plesná přímo sousedí s porubským obvodem a tamní kronika leteckou přípravu sovětské armády před dobytím zbrojního centra říše popisuje v hodně emotivních barvách. Lidé v průběhu bombardování z 27. dubna zoufale utíkali z hořících domů. „V panice brali podřadné věci do rukou, aby hledali úkryt u šťastnějších sousedů, zanechavše majetek na pospas zhoubnému požáru.“ Smrt si nevybírala: „Jen u Ant. Klementa, čp. 96, jehož domek dostal přímý zásah, bylo usmrceno najednou deset osob.“

Muniční sklad mezi Opavou a Ostravou
O přístup k ostravskému zbrojnímu průmyslu Rusové bojovali od března 1945. Rudá armáda se město snažila dobýt obchvatem od západu, takzvaná Ostravská operace byla zahájena už v březnu na Osoblažsku v dnešním okrese Krnov. Na úseku mezi Opavou a Ostravou se pak tvrdě válčilo o každou vesnici.

Jak velký muniční sklad se skrývá pod zemí právě mezi Opavou a Ostravou, nejlépe ukázala stavba dálnice spojující tato dvě města. Dokončena byla v roce 2019, na přípravných pracích se musela podílet celá četa pyrotechniků. Starostka Hrabyně Zdeňka Jordánová vyprávěla autorovi tohoto textu už v roce 2012, že ze stavby jsou odváženy „celé náklaďáky munice“.

O vesničku Hrabyni se totiž válčilo ještě krvavěji než o Plesnou, kde byla v sobotu nalezena stokilová letecká puma. „Nepoznávali jsme svou milovanou Hrabyni, neboť na jejím místě zůstala jen halda trosek a rozsáhlé spáleniště. Pole byla proměněna v zákopy, plná drátěných překážek a trychtýřů od bomb, co kousek, to nějaký vrak nákladního auta, děla nebo tanku, z něhož leckde trčely spálené nohy vojáka,“ popsal boje hrabyňský kronikář bezprostředně po jejich ukončení.

120 tisíc obětí z obou stran
Nejčastějším nálezem z bojů o Ostravu jsou dělostřelecké miny 82 milimetrů sovětské výroby. A podle odhadu pyrotechniků zhruba každá desátá vypálená mina tohoto kalibru nevybuchla, takže zůstává smrtelným nebezpečím. V regionu se pořád vede jakási válka po válce.

Dnes už je cíl Ostravské operace polozapomenutou historií, ale na počátku roku 1945 šlo o strategickou bitvu. Jak už bylo řečeno, Rudá armáda v koordinaci se spojenci toužila co nejrychleji zničit Ostravu. Po pádu Porýní a Porúří to bylo poslední uhelné i zbrojařské centrum nacistů. Ostravskou operaci nakonec nepřežilo nejméně 23 tisíc ruských vojáků, historikové však znají sotva deset tisíc jmen padlých. A s nimi zahynula i tisícovka Čechoslováků z armádního sboru generála Svobody. Také u německých ztrát jsou čísla poněkud zamlžena. „Udává se až sto tisíc padlých,“ uvedl pro CNN Prima NEWS historik Ondřej Kolář z Národního památníku II. světové války v Hrabyni.

V bitvě o přístupy k Ostravě se celkově utkalo přes 400 tisíc vojáků. To jsou děsivá čísla, vždyť třeba v napoleonské vřavě u Slavkova se střetlo jen 150 tisíc mužů z obou stran fronty. Německý wehrmacht do takzvané Hornoslezské (Ostravské) operace poslal asi 155 tisíc mužů, proti nim se postavilo zhruba 250 tisíc rudoarmějců, s nimiž bojovala i československá tanková brigáda a letecká divize.

Kostra sovětského letce
Hlína neskrývá jen munici. Pole mezi Osoblahou a Ostravou jsou nasáklá lidskou krví, doslova hektolitry této rudé tekutiny. A četné kluby vojenské historie, které v regionu operují, tak kromě granátů a minometných střel najdou občas i kostru.

Letos zkraje léta byl v hlubinách země nalezen třeba sovětský pilot Michail Fronovič Šutěnko z 893. bitevního leteckého pluku. A CNN Prima NEWS přinesla o nálezu i původní reportáž. Půda vydala kompletní a skvěle zachovaný motor sovětského bitevníku Il-2. I nevybuchlou munici, kterou si odvezli pyrotechnici. A především ostatky pilota. Válka po válce na bojištích Ostravské operace stále nekončí.