Žluté vesty sjednocují Francii a několik dalších poznámek na téma Francie

Tři svazky klíčů pro pracovní sílu do nového dne – plus – několik výtisků denního tisku, co se nepodařilo udat, dále v příspěvku exkurs do francouzské historie

ROZCESTNÍK SLAVKOVSKÉ BOJIŠTĚ

Krátce ze Šlapanic u Brna - počátky výroby turbín a Ohmův zákon pro trolejbus 31 - Blog iDNES.cz (rozcestník Brno východ)

Žluté vesty sjednocují Francii a několik dalších poznámek na téma Francie (tento příspěvek)

V ateliéru Evy Brožové - rozcestník výtvarno - Blog iDNES.cz

ROZCESTNÍK MILNÍKY A REVOLUCE

socialistické a dělnické hnuti v Českých zemích a ve světě Historie začíná u Kaštanů - Blog iDNES.cz

Žluté vesty sjednocují Francii, francouzská kontrarevoluce Lyon 1893 (tento příspěvek)

U Madridu se bojuje za Prahu a francouzský stíhač Dewotine D.510 - Blog iDNES.cz

ROZCESTNÍK NĚMECKO, ITÁLIE, FRANCIE

Germánské kmeny Markomani, Kvádové, Baimoi, Germáni ranného Německa:  Římský Mušov proti Germánům i zimnímu chladu - i něco málo o jazyku Germánů - Blog iDNES.czc=765633 .

Germánské kmeny "barbarského období v českých zemích" Langobardi, Naristi a Gepidové Čechy a Morava od pádu Římské říše po Karla velikého - Blog iDNES.cz

středověká Francie a cesta Václava IV na francouzský dvůr Pražské hrady a doba Václava IV. - Blog iDNES.cz

Francie a její revoluce: Žluté vesty sjednocují Francii a několik dalších poznámek na téma Francie (tento příspěvek)

odkaz vně: Brutální řádění revolucionářů: Jakobíni topili v řece ženy i s malými dětmi (msn.com)

Špičkový český dělostřelec zahnal Napoleona do Dunaje. U kanónu stál už v 16 letech (msn.com)

Napoleonova nejslavnější bitva pod lupou: Jeho brilantní strategie vedla k nevídanému triumfu (msn.com)

Elba 1990 - Blog iDNES.cz Napoleonův exil mezi prvním a "stodenním" císařstvím 

Francie sedmdesátých let rovněž zmíněna v příspěvku Kavárna Bellevue na Lažanského náměstí v Brně - Blog iDNES.cz

příspěvek zejména o novodobém Bavorsku Mnichov 1990 a další cesty do Bavor - bavorské dialekty - Blog iDNES.cz

rakouská Němčina a Rakousko třicátých a dvacátých let Úzkokolejkou do České Kanady - Blog iDNES.cz

novodobé Německo Večer v Hamburku, rozcestník němčina a Německo - Blog iDNES.cz

Itálie Giordano Bruno - Blog iDNES.cz

Dolomity a Italština Vzpomínky na Dolomity - Blog iDNES.cz

obsah příspěvku

Žluté vesty sjednocují Francii (původní blogový článek)

Černá liga

Hraběnka de Charny (výpis z románu)

Francouzská revoluce

Bitva u  Slavkova + odkazy "Vojna a mír"

Bitva u Chlumce a Přestanova 1813 (období bitvy u Lipska)

V. republika

příspěvek 1

Žluté vesty

Podle odevzdaných klíčů lze předpokládat, že se s novým ránem dostaví i nová distributorka tisku. Na stole tedy několik plátků novin – proč se tedy po dlouhé nezačíst, co nového ve světě. Z těch relativně méně nepříznivých zpráv, zaujal například článek „Žluté vesty“ blokují Francii. Pojednával o hnutí, které v těchto dnech narušuje provoz ve Francii četnými demonstracemi zejména u benzínových pump. Jde totiž o iniciativu proti zdražování pohonných hmot. Zvláštností je, že toto hnutí vzniklo zcela neplánovaně a spontálně z různých internetových diskusí. Sjednocujícím prvkem jsou právě žluté reflexní vesty – takto povinné výbavy vozidel. U původu stály dvě ženy a jeden muž zcela odlišných profesí. Další zajímavost spočívá ve skutečnosti, že toto hnutí má podporu v rámci celého politické spektra – od levice po pravici. Tedy patrně „jednota a boj protikladu“.

příspěvek 2

Černá liga 

Ve Francii – která tehdy byla ještě královstvím – ovšem zachváceným revolucí, po přijetí nové ústavy z roku 1791 zaniklo Ústavodárné shromáždění a bylo nahrazeno Zákonodárným shromážděním. Králova moc byla omezena a podřízena lidu. Neúspěšná válka proti Rakousku (ke kterému se později přidalo Prusko) výrazně oslabila moc aristokracie a vyvolala ve Francii národní krizi.

V této fázi revoluce získávali stále větší moc radikální jakobíni, kteří chtěli svrhnout krále a vyhlásit republiku.

 Krize vyvrcholila 10. srpna 1792, kdy došlo v Paříži k povstání, které bylo příčinou definitivního pádu monarchie. Francie se 21. září 1792 stala republikou a moc byla v rukou Komuny, Konventu a Zákonodárného shromáždění – navíc moc byla soustředěna v Paříži – byly zrušeny historické provincie a zavedeno členění země na departmenty, které dostaly názvy podle měst, hor a řek.

Následná válka s první protifrancouzskou koalicí přerostla ve Francii ve vnitřní  krizi, v zemi  občanská válka, která byla zapříčiněná – mimo jiné - soustavnými odvody do armády. Střediskem vnitřní opozice  se stalo město Lyon, kde vypuklo povstání si cílem obnovit monarchii nebo zavést decentralizovanější formu republiky.  

Bojovným popěvkem, či přímo hymnou povstalců v Lyonu se stala píseň Černá liga

Zde upravená, zkrácená verze…

La Lige noir

dnes přichází Černá liga

bránit naše zájmy

tedy připijme se drazí

ranní sklenkou na vítězství

svobodná vlast

toť naše vroucí přání

au jour d'hui, doslova vl. "dnešního dne", kde slůvko hui vychází z latinského hodie — dnes, dále viz tam., doslova vl. "dnešního dne", kde slůvko hui vychází z latinského hodie — dnes, dále viz tam.

au jour d'hui,la lige noir

vient se livrer a nos coups

přichází zacelit naše rány

ami, verse nous a boire

příteli, nalij nám drink

ât la victoire est a nouse

ať je vítězství naše

tripe-ž-ieux

dršťka-ž-ieux

příspěvek 3

Alexandre Dumas: Hraběnka de Charny

(výpis z románu)

Román "Hraběnka z Charny - La Comtesse de Charny" se odehrává během Francouzské revoluce a na reáliích Velké francouzské revoluce jednak v Paříži a dále ve vesnicích Haramont a Pisseleu poblíž Villers-Cotterets.

V románu vystupují jak skutečné postavy - třeba král Ludvík XVI a jeho choť Marie Antoinetta, dále revolucionáři -Honoré Gabriel Riqueti, hrabě z Mirabeau nebo například  Maximilien de Robespierre, Jean-Paul Marat.

Osoby a scény lze rozdělit do několika skupin

Jednak postavy na pozadí 

Dr. Gilbert (ostatně román patří do cyklu paměti léekařovy), osobní lékař Ludvíka XVI. ochránce jedné z hlavních postav Pitoa

Dále tajemný muž mnoha jmen, který je tak trochu naznačován jako architekt revoluce: Hrabě Cagliostro neboli Joseph Balsamo se v tomto románu objevuje pod pseudonymem Baron Zannone, janovský bankéř. Je svobodným zednářem s plánem svrhnout francouzskou monarchii.

Další scénou a se svými postavami je prostředí kolem královského dvora: jako je hrabě Olivier de Charny, bývalý milenec Marie Antoinetty,  a jeho žena Andrée de Taverney, hraběnka z Charny: Andrée, podle které má román jméno. 

Jinou, vlastně výchozí scénu románu představuje prostředí francouzského venkova. 

Otec Billot, farmář z Pisseleu, přijímá revoluční myšlenky. Je otcem Catherine Billot, jejíž osud s posléze protne z kruhem hrabat de Charny. . Část knihy tráví v Paříži, aktivně se účastní událostí, které se konají v hlavním městě a také ve Varennes.

Angelo Pitou, přítel otce Billota, se s ním účastní jeho revolučních dobrodružství v Paříži. Je jmenován velitelem Haramontské národní gardy.

Francozská revoluce byla sice záležitostí občanských svobod, ale byla také záležitostí hospodářskou, jednak posílila rozvoj soukromého podníkání - a na druhé straně řada vrstev měst i venkova byla postižena chudobou až nouzí...

Nicméně revoluční dění se zvrtlo v nelítostný kvas, který smetl nejen vlastní původce a byl předobrazem válek které se prohnaly Evropou na přelomu 18. a 19. století...

odkaz vně

Marie Antoinetta proti sobě poštvala celou Francii.  (msn.com)

příspěvek 4

Velká francouzská revoluce

Alespoň stručně časová osa francouzské revoluce...

První fáze (1789–1791) byla poznamenána bojem za občanské svobody a za vytvoření konstituční monarchie.

Francouzská ústava z roku 1791, přijalo Národní ústavodárné shromážděním  revoluční Francii transformována z absolutní na konstituční monarchii, která však trvala jen asi rok.

V čele exekutivy stál král, který mohl jmenovat a odvolávat své ministry, kteří měli dohled nad úředníky v 83 departementech a obcích. Státní  Král spolu s Národním zákonodárným shromážděním měl kontrolu nad ozbrojenými silami s výhradním vrchním velením v případě války. 

Podle této ústavy bylo zvoleno Národní zákonodárné shromáždění, nicméně obecná nespokojenost za postupujícího revolučního kvasu přiměla krále k  pokusu o útěk a po jeho nezdaru a došlo v Paříži k dalším bouřím -- a Národní shromáždění se na rychlo rozpustilo a byl všeobevným hlasováním zvolen Národní konvent, který vyhlásil republiku. 

Druhá fáze (1792–1794) tváří v tvář vnitřní i vnější kontrarevoluční hrozbě vedla k nastolení republiky s radikálně demokratickými rysy a k vytvoření revoluční vlády, která terorem a gilotinou pronásledovala všechny "nepřátele revoluce".

Ústava 6. messidoru, ústava roku I,  nebo ústava z roku 1793 byla vypracována a vyhlášena  konventem ale  nebyla nikdy uplatněna, úmluva byla vyhlášena 10. října 17931, že vláda bude revoluční až do míru.

Teoreticky tedy tato ústava zaváděla takzvaný "montážní systém" Montážní systém shromáždění, každoročně obnovitelných  přímým a všeobecným hlasováním.která vykonávají zákonodárnou moc za účasti občanů prostřednictvím jakéhosi referenda.

Ve třetí fázi, v direktoriálním období 1795 až 1799, situace zprvu nahrála zejména  majetných buržoazním  vrstevám. 

V platnost vstoupila Ústava z roku 3 - Constitution de l'an III, přijatá Francouzským národním konventem .

Výkonná moc patřila Direktoriu. Direktorium bylo kolegiální hlavou státu,

Direktorium jmenovalo a odvolávalo ministry, kteří však byli pouze úředníky a netvořili Radu ministrů, ačkoli byli odpovědní za neprovádění zákonů a nařízení Direktoria. Zákonodárná moc patřila výhradně dvoukomorovému parlamentu, složenému z Rady pěti set a Rady starších.

Nicméně Francie byla po dobu revoluce ve válce, a sílilo o pevnější formě vlády, nejlépe z vojenských kruhů. Kromě Napoleóna byli udájně ještě dva uchazeči.

Nicméně opět se změnila státní forma, Francie sice zůstala republikou - ale jako konzulát a veškerá vákoná moc se soustředila prakticky do okruhu jednoho jedince. 

Konzulární ústava (francouzsky Constitution de l'an VIII)

Výkonná moc patřila zcela prvnímu konzulovi, který byl v ústavě identifikován jménem, Napoleonem Bonapartem (článek 39 "(...) Ústava jmenuje prvního konzula občana Bonaparta"). Druhý a Třetí konzul měli jen poradní hlas a navíc byli voleni na návrh prvního konzula. Ministři byli rovněž pouze státními úředníky. Nicméně byla ustanovena řada kolektivních orgánů - jako poradních orgánů výkonné meci čí zákonodárných sborů - nicméně většina postů byla jmenována prvním konzulem. 

Osudová láska Napoleona Bonaparte:  Josefína s černými zuby 

Koketa ulovila budoucího císaře Napoleona
Nepochopitelným šarmem s černými zuby ‚‚kosila” jednoho vlivného muže za druhým a nechala se jimi vydržovat. Sice o ní kolovaly zvěsti, že je díky své sbírce milenců zkažená, ale její vášeň v postelových hrátkách muže přitahovala. Jednoho dne se ocitla na menší soukromé oslavě, kam měl dorazit také už známý Napoleon. Josefína vsadila vše na jednu kartu a neponechala nic náhodě. Hluboký výstřih a umění naslouchat udělalo své a vojevůdce se do Josefíny bláznivě zamiloval.„Napoleon byl Josefínou fascinován, protože vypadala velmi francouzsky, ale byla outsider jako on. Z chudé dívky se prodrala, díky své schopnosti flirtu a intrik, nahoru. Sice prodala svou cnost, byla ale mocná a bohatá," vysvětlila historička Kate William s tím, že Josefína zahrála na tu správnou notu.

Josefína dělala drahoty
Napoleon se jí dvořil všemožnými způsoby a velmi toužil po tom, aby se i on stal jejím milencem. Josefína ovšem dělala trochu ofuky a to vojevůdce ještě více přitahovalo. „Zoufale toužím po tvém těle. Dnes se vracím domů. Nemyj se," stálo v jednom z mnoha dochovaných dopisů. Po roce se konala svatba a vychytralá Josefína dosáhla svého, protože v Napoleonovi neviděla jen výborného vojevůdce, ale měl pro ni velký potenciál. A nemýlila se. Stal se francouzským císařem a Josefína císařovnou. 

Následovník trůnu nebo rozvod
Bohužel ani toto manželství nebylo pro Josefínu šťastné, a to jen z toho důvodu, že nedokázala být věrná. Dál udržovala povrchní známosti s milenci a ani Napoleon nebyl svatý. Josefína ho dokonce nachytala s jednou z dvorních dam. Místo omluvy ale dostala nůž na krk. Buď porodí Napoleonovi následovníka trůnu nebo se rozvedou… Došlo na rozvod. Přesto, že si oba během vztahu ublížili, pro Bonaparteho byla Josefína životní láskou. Po rozchodu jí dopřál i tučný příjem a prý s ní dále udržoval poměr během jeho manželství s rakouskou arcivévodkyní. 

příspěvek 5

Bitva u Slavkova

V roce 1805 byla napoleónská Francie na svém vrcholu, a vše se schylovalo k invazi do Británie, Francouzští vojáci tedy místo připravovaného vylodění do Británie však vyrazili v sedmi proudech k rakouským hranicím, kde své síly soustřeďoval podmaršálek Mack. Francouzské sbory se přesunovaly rychlostí 25–30 km za den, aniž by rakouský vrchní velitel tušil, kde se objeví.

A tak se stalo, že prvního prosince roku 1806  se v prostoru mezi Brnem, Pozořicemi, Slavkovem a Měníněn shromáždily armády tří států - Francie na jedné straně a Rakouska a Ruska na straně druhé.
Vlastně místo bitvy nepřímo vymezil Napoleon - neboť jeho armáda směřující na Olomouc pozastavila postup kolem císařské silnice za Brnem, kromě toho, že Napoleonovi tato oblast jako místo bitvy vyhovovala - k zastavení postupu Francouzů vedly i potíže ze zásobováním. Navíc se Napoleon začal stahovat z Prateckého kopce a jako svoje stanoviště vybral vrch Žuráň. Rakouský císař František a Ruský car Alexandr se toho večera setkali poblíž Křenovic, kde také proběhla porada spojeneckých štábů - vojenská rada. 

Rozložení jednotlivých vojsk lze zhruba rozdělit na linii sever . západ pro Francouze - oblast na východě pro Rusy a na jihu pro Rakušany.

Vlastní bojiště pak lze rozčlenit na tři oblasti - a to "sever" s kopci Žuráň a Padělek - Francouzi nazvaný jako Santon. Další oblastí by pak byl "střed" s Prateckým kopcem a nedalekým kopcem Stará vinice. A konečně oblast "jih" kolem vsí Sokolnice a Telnice. Každá oblost současně představovala i křídlo spolu zápasících armád, například oblast "sever" byla "levým křídlem Francouzů", ale pravým křídlem Rusů a Rakušanů. 

Bitva začal v 7 ráno 2. prosince úderem spojenců na jihu bojiště - na francouzské pozice v Telnici. Což bylo do značné míry součástí Napoleonovy strategie - neboť jak předpokládal - spojenci si budou chtít zajistit spojení s Vídní - které rovněž představovala císařská silnice. Částečně vyšel i další Napoleónův předpoklad - že bitva se rozhodne na středu bojiště - tedy přibližně kde je dnes Mohyla míru - na Prateckém kopci, Bitva se vyvíjela přibližně že dobytá pozice byla ztracena, a po jisté prodlevě musela být znovu dobyta. Pratecký kopec bylo místo - kde se z mlhy zaskočeným Rusům vynořili Francoužští vojáci a vysvitlo zde proslulé Slavkovské slunce. 

Sever bojiště byl z francouzského hlediska asi nejvíce opevněný, zejména k zabránění spojeneckých pokusů o obchvat - a v průběhu bitvy také zde došlo k úderům těžkého rakouského dělostřelectva. Zhruba v jedenáct hodin bylo jasné, že vítězství je na straně Francouzů. Spojenečtí vojáci s ocitli v úplném závaru - který se změnil v úprk na jih k Vídni. Francouzští  dělostřelci navíc rozstříleli led na zamrzlých rybnících - Měnín a Zatčany a ledová voda se stala pro mnoho prchajících smrtící pastí. 

Francouzi dokázali obnovit svoje pozice na jihu, dobýt na středu a udržet na severu - to by asi bylo shrnutí bitvy u Slavkova.  

Vedlejší střet při bitvě u Slavkova

Jednotky Francouzů a Rakušanů se kromě bitvy u Slavkova měly střetnout ještě na jiném místě - pravděpodobně poněkud západněji. V tomto střetu zvítězili Rakušané. 

Pan Ryba, pan Jed

K bitvě u Slavkova se také vázala jedna povídka, která vyšla v některém z mládežnickém časopisu - pravděpodobně časopis Pionýr. Povídka o Napoleonově dvojníkovi - či snad dokonce trojníkovi. 

Jeho příjmení se lišilo jediným písmenem - pan Ryba, pan Jed - ve francouzštině m. Poisson - m. Poison.

(68) Vojna a mír část.1 - Andrej Bolkonský - YouTube

(68) Vojna a mír část 2. Nataša Rostová - YouTube

Bitva u Chlumce a Přestanova 1813
1. 6. 2013
Napoleonské války v povědomí Čechů reprezentuje především bitva u Slavkova. Zcela v jejím stínu stojí bitva u Chlumce v severních Čechách, kde roku 1813 spojené armády Rakouska, Pruska a Ruska porazily armádu císaře Napoleona, vedenou generálem Vandammem. Napoleonovým vojskům tam čelili i čeští vojáci pod vedením knížete Schwarzenberga. 

Hosty Historie.cs z 1. června hovořili historik Jiří Rak z Univerzity Karlovy, historik Zdeněk Munzar z Vojenského historického ústavu Praha a vojenský historik Jiří Fidler. 
?
Když se řekne napoleonské války a české země, tak se asi u naprosté většiny lidí automaticky vybaví bitva u Slavkova, která byla přitom z našeho pohledu prohraná. Bitva u Chlumce zůstává zcela v jejím stínu. Proč je tomu tak?
Rak: Z českého vědomí, s výjimkou bitvy tří císařů, vypadly skoro celé napoleonské války, jako bychom si ani nechtěli přiznat, že jsme byli na straně vítězů. Přitom právě na závěr válek se Čechy staly středem Evropy. Po Napoleonově porážce v Rusku, se totiž právě v Čechách začala formovat budoucí protinapoleonská koalice. Když Rusko a Prusko pokračovaly ve válce, Rakousko zaujalo pozici ozbrojeného zprostředkovatele, a přitom se na zámcích ve východních Čechách už začalo jednat o koalici. Do Prahy měl být svolán mírový kongres, který měl jednat o skončení válek. Francouzští vyslanci ale nedorazili včas s řádnými plnými mocemi a Rakousko přešlo z pozice ozbrojeného zprostředkovatele na stranu protifrancouzské koalice.
V českých zemích se pod velením maršála Schwarzenberga zformovala česká armáda a Metternich jednal s Napoleonem v Drážďanech. Jednání skončilo neúspěšně, takže česká armáda vyrazila údolím Malberg k Drážďanům, kde svedla bitvu, byla poražena a ustupovala. Napoleon poté vyslal Vandammův sbor přes Krušné hory, aby české armádě uzavřel cestu do nitra země. Toto nebezpečí Schwarzenberg postřehl a posílal depeše, aby Napoleonovi urychleně zatarasili cestu. Generálové, zoceleni dlouholetými válkami, tu situaci chápali a postupovali tím směrem. Nakonec bitva u Chlumce znamenala definitivní krach Napoleonových nadějí na obsazení Prahy a ovládnutí Čech.

Munzar: Bitva u Chlumce a Přestanova začala 29. srpna v časných ranních hodinách a pokračovala do 30. srpna. Došlo k naprostému zvratu celé situace. Během ústupu spojenecké armády od Drážďan většina Schwarzenbergovy české armády ustupovala cestou přes Cínovec na Teplice. Cesta přes Pirnu Nakléřovským průsmykem právě k Chlumci a Přestanovu byla vyhrazena pro ruské jednotky, ale nakonec touto cestou ustupoval pouze oddíl generála Ostermana-Tolstoje. Generál Barclay de Tolly se totiž obával úderu Francouzů a s velkou částí ruských vojsk postupoval k Cínovci. Osterman-Tolstoj s obranou mezi Chlumcem a Přestanovem souhlasil, až když zjistil, že je možné, aby se k němu stáhly další spojenecké jednotky, a že neví, kde se zrovna v tu chvíli nachází car. Obával se totiž, že dalším ústupem by imperátor vší Rusi mohl padnout do francouzských rukou. Zaujal proto pevnou obranu a čelil dvojnásobně silnějším Vandammovým jednotkám.

Víme, že se car se nacházel v Duchcově. Kde se nacházeli pruský král a rakouský císař?
Munzar: Rakouský císař se devětadvacátého nacházel v Lounech a pruský král v Teplicích. Na bojiště se dostali v noci z 29. na 30. srpna Alexandr I. a pruský král Fridrich III., nicméně ve společnosti knížete Schwarzenberga jako vrchního velitele nesetrvali a odcestovali zpět do Duchcova. Kníže Schwarzenberg pak předal symbolicky velení ruskému maršálovi Barclay de Tolly, čímž mu jednak složil poklonu a jednak vyjádřil svou podporu a důvěru v jeho schopnosti, které rozhodně nebyly malé.

historik Vojtěch Kessler z Masarykova ústavu a archivu AV ČR:
Nápad zřídit pomník ruským jednotkám bojujícím v bitvě u Chlumce vzešel z Vídně, konkrétně od císaře Františka I. Nicméně slavnostní odhalení základního kamene se účastnil už jeho nástupce Ferdinand I. u příležitosti kongresu, který se konal v nedalekých Teplicích. Kromě Ferdinanda zde byl i ruský car Ferdinand I. a jediný panovník, který zažil bitvu u Chlumce, Fridrich Vilém III. Asi 200 metrů od pomníku se nachází největší hromadný hrob na našem území. Ve stejném roce, kdy byl odhalen základní kámen, se majitel zdejšího panství, hrabě Westfalen, rozhodl pročistit zdejší okolí, exhumovat těla a svézt je na jedno konkrétní místo. Udává se, že zde leží až 10.000 padlých vojáků.

Munzar: První den, 29. srpna, ruské jednotky čítající asi 20.000 mužů čelily dvojnásobné přesile francouzského prvního Vandammova sboru a Vandamme vlastně počítal s tím, že jeho důstojníci a štáb budou večeřet v Praze. Nicméně v noci z 29. na 30. srpna se spojeneckým velitelům podařilo soustředit značné množství dalších sil. Osterman-Tolstoj žádal o podporu na všechny strany, a tak dorazil Barclay de Tolly, rakouské jednotky, dvě divize Hieronyma Colloredo-Mansfelda, divize Friedricha von Bianchiho. Takže když se třicátého Vadamme chystal k boji, ofenzivu nakonec zahajovali spojenci, kteří už Francouze přečíslili téměř o 10.000 mužů.
Vandamme byl velmi tvrdě tlačen, zvláště Rakušany na pravém křídle, kteří obcházeli jeho levé křídlo, a Colloredo se mu dostával do týlu. V tom okamžiku Vandamme začal de facto bojovat o to, aby dokázal své vojáky zachránit a udržet, než dorazí Mortierova garda nebo další francouzské jednotky. Nebo až jiné francouzské sbory projdou cestou, kterou pronásledovaly hlavní rakouskou armádu, tedy přes Cínovec, a objeví se spojencům v týle.

Proč mu Napoleon neposlal posily?
Munzar: Je několik možných hypotéz a skutečně těžko soudit. Co se týče Mortierovy gardy, která zůstala stát nedaleko v Pirně, je třeba si uvědomit, co měla v tu chvíli za sebou. Bitva u Drážďan z 26. a 27. srpna, pro Francouze vítězná, znamenala dva dny boje. Tři dny předtím přitom vojáci absolvovali pochod 130 kilometrů, kdy se Napoleonova armáda přesouvala k Drážďanům. Ty totiž do 25. srpna hájily pouze slabé odřady Gouviona de Saint-Cyra v počtu asi 20.000 mužů. Hlavní francouzské síly byly tedy značně vyčerpané.
Další podstatnou roli hrálo i to, že 26. srpna pruský maršál Blücher porazil se svou slezskou armádou ve Slezsku na Katzbachu francouzskou armádu maršála MacDonalda a hnul se ze Slezska směrem k Drážďanům. Napoleon Bonaparte se o tom dozvěděl právě po bitvě u Drážďan. Znamenalo to, že kdyby se Napoleon ve svém tažení na Prahu hnul přes hory do Čech, odkryl by tím svou operační linii a Drážďany, kde byly veškeré vojenské sklady, přes které vedla logistika, zásobovací konvoje, by byly v podstatě nechráněny a vystaveny Blücherovu útoku. A to je další z variant, kterou je nutné vzít v potaz.

Fidler: Vandamme měl asi 40.000 mužů, spojenci měli dohromady asi 50.000 mužů. Po prvním dnu Francouzům počet klesl asi o 7.000 až 8.000 mužů, a když se jim v zádech objevil druhý sbor generála Kleista, měli spojenci více jak dvojnásobnou převahu.

Generála Vandamma jsme opustili v docela složité situaci. Jak to s ním nakonec dopadlo?
Munzar: Osud si s ním poněkud zahrál, protože v bitvě u Chlumce a Přestanova došlo ještě k dalšímu zásadnímu zvratu, příchodu Kleistova druhého pruského sboru, který byl jakousi divokou kartou. Kleist totiž původně ustupoval na Cínovec, ale poté, co jeho průzkum zjistil, že tamní cesty jsou ucpány ustupující hlavní armádou, se nakonec rozhodl pro Nakléřovský průsmyk. Vandamme se zpočátku domníval, že dělostřelba v jeho zádech ohlašuje nástup dalších francouzských jednotek, Mortierovu gardu. V tu chvíli však přišla „studená sprcha“, když zjistil, že v zádech má celý pruský druhý sbor a je zcela obklíčen. Napoleon vydal veškeré nutné rozkazy, aby zachránil aspoň zbytek svých vojáků a pokusil se prorazit zpátky skrz Kleistův pruský sbor Nakléřovským průsmykem. To se mu částečně povedlo. Jezdectvo se dokázalo prosekat, ale velká část pěchoty padla do zajetí. A generál Vandamme, který se ujal řízení operací zadního voje, neboť vždy stál v čele svých vojáků, padl do zajetí také.

Ve chvíli, kdy je zajat vrchní velitel, bitva zřejmě končí. Bylo to také v případě Chlumce a Přestanova?
Munzar: Organizovaná bitva každopádně skončila, ale každá bitva je do značné míry chaotickou záležitostí. Francouzi se snažili prchnout přes Nakléřovský průsmyk, případně zbloudilci po lesích se potkávali s odpadlíky od spojeneckého vojska, a situace byla poměrně složitá a nepřehledná. Nicméně lze konstatovat, že zajetím generála Vandamma organizovaný odpor skončil.

kurátor sbírky vojenství Jiří Bureš z Muzea města Ústí nad Labem:
Kyrysníci byli druhem těžké jízdy, vpředu na těle nosili ochrannou zbroj, kyrys, který se dá přirovnat k dnešní neprůstřelné vestě. Úkolem kyrysníků bylo v určité fázi bitvy vjet mezi bojující pěchotu a pěchotu rozsekat. Vybaveni na to byli těžkým palašem s rovnou čepelí, aby byli účinnější v boji proti pěchotě. Každý jezdec měl dvě pistole. Část jezdectva měla na zádech na řemeni krátké pušky, kterým se říkalo karabiny. Sloužily k tomu, aby se ta jízda mohla bránit, když ustupovala z bojiště proti pronásledovatelům, protože přece puškou se přece jenom střílelo lépe než pistolí. Pistoli měli všichni jezdci. V první fázi útoku vystřelili dvě rány z pistole a pak se dostali na vzdálenost, kdy už mohli útočit palašem nebo šavlí.
Další zbraní byl bodák, který byl nezbytnou součástí každé pušky. Když došlo k boji muže proti muži, byl bodák humánní zbraní, jelikož došlo jen k poranění člověka a k vyřazení z boje, ne k zabití. Už od napoleonských válek i z dřívější doby totiž nebylo cílem protivníka zabít, ale vyřadit z boje.

Jaké byly bezprostřední reakce u české veřejnosti na vítězství u Chlumce?
Rak: Současníky to bylo vnímáno jako velké rakouské a zvláště české vítězství a jako takové bylo oslavováno. V novinách vyšel velký článek Čechie v 19. století, kde zdůrazňovali, že Napoleon nikdy nedokázal přejít hranici českých zemí. Slavkov nešel škrtnout, ale české hranice nepřešel. Skaliny české ho zarazily, svoje drzé čelo si rozbil o české svahy. A viděli v tom zvláštní Boží ochranu, které se české země těší. Takto to bylo oslavováno.
Jinak Praha byla zaplavena raněnými a je nutno říct, že je celkem obětavě ošetřovala. Chystali se na to také týdny předtím. Dámy chystaly cupaninu, vyklízely se kostely a špitály a tak dále. Praha tak nejdřív poznala odvrácenou tvář války (za skvělé ošetřování ruských důstojníků a vojáků Pražanům osobně poděkoval dopisem ruský car). A teprve když se válka vzdálila od českých hranic do Saska k Lipsku, přišel čas na oslavy a lidé se začali k tomu vítězství hlásit.
A po bitvě u Lipska se už psalo, že v čele armády stojí český šlechtic Schwarzenberg, šéfem jeho štábu je druhý český šlechtic Radecký a že císař nás zajisté odmění za věrnost, kterou jsme mu po celou dobu válek prokazovali. Oslava bitvy u Chlumce tak splynula s oslavami Lipska.

Obě napoleonské bitvy v Českých zemích mají své památníky - Bitva u Slavkova Mohylu mírů na Prateckém návrší - a Bitva národů u Lipska zase památník u obce Vraný "Památník 100 let setkání tří císařů".

V. republika

Je léto 1958 a osmnáctiletá Annie odjíždí na tábor dělat vedoucí. "To léto se nevyznačovalo výjimečným počasím, k moci se vrátil generál de Gaulle, frank výrazně posílil, vznikla nová pátá republika, Pelé zvítězil na fotbalovém mistrovství světa, Charly Gaul na Tour de France a hrála se písnička od Dalidy Můj příběh je příběhem lásky," vyjmenovává. Takto je líčeno období vzniku 5té republiky v románech Annie Ernaux. Odkaz na recenzi románů...Paměť studu. Nobelistka Annie Ernaux se vrací k zahanbujícímu románku z tábora (msn.com).

Vznik 5té republiky. V létě roku 1958 Jakožto předseda Ústavní rady  pověřil Charles de Gaulle tým řízený Michelem Debré (budoucí předseda vlády), aby připravil projekt ústavy, jež měla být schválená v referendu 28. září 1958. Tato ústava bývá označována jako Ústava z 4. října 1958 či Ústava Páté republiky.

Ústava páté republiky uděluje prezidentovi větší moc. Až do roku 2002 byla délka prezidentského mandátu stanovená na sedm let (poté na pět), prezident rovněž disponuje vyšší výkonnou mocí.

Text ústavy představil mj. nový volební systém zejména pro volbu: prezident již neměl být volen na společném hlasování Senátu a Národního shromáždění . Volba prezidenta republiky měla být svěřena do rukou kolegia asi 80 000 zvolených představitelů (poslanců, senátorů, generálních rádců, starostů a zmocněnců komunálních zastupitelstev). Tento systém byl však použit jen jednou a to v říjnu 1958 při volbě generála de Gaulla. Novou ústavou se Francie stal z parlamentní takzvanou semiprezidentskou republikou.

V roce 1962 bylo zorganizováno referendum o změnách systému volby prezidenta republiky. Prosadilo volbu všeobecnou a přímou dvokolovou volbu. Přímou volbou byl prezident poprvé volen v roce 1965 (a zvolen byl opět Charles de Gaulle).

Francie sedmdesátých let rovněž zmíněna v příspěvku Kavárna Bellevue na Lažanského náměstí v Brně - Blog iDNES.cz