Historie začíná u Kaštanů

Hostinec u Kaštanů v Praze na Břevnově je známý především faktem, že zde byla založené ČSSD (tehdy Českoslovanská sociální demokracie). Pojďme si připomenout, jak to tenkrát bylo, nebo mohlo být...

jméno hostince zní U Kaštanu - název U Kaštanů může být brán jako jistá nadsázka

rozcestník na téma politické spektrum - milníky a revoluce

Žluté vesty sjednocují Francii, francouzská kontrarevoluce Lyon 1893 - Blog iDNES.cz

Historie začíná u Kaštanů (dělnické a revoluční dění v českých zemích - tento příspěvek)

Pozdrav z Bledu, rozcestník "Velká válka" a Rakousko - Uhersko - Blog iDNES.cz

Říjen se socialistickými hesla - socialistické strany v Rusku v období 1917 - 1918 album na FCB

https://www.facebook.com/Jan-Gogin-Tom%C3%A1%C5%A1ek-152784985326595/photos/a.935772627027823/935731503698602

příspěvek na FCB

Rusko - země křížů - na motivy románu A. Jakovleva Rusko plné křížů

https://www.facebook.com/media/set/?set=a.935772627027823&type=3

celé album  na FCB

Kavkaz 

Tenkrát v Grozném - Blog iDNES.cz Čečensko - Ingušská ASSR 

Měsíc autorského čtení Brno 2017 "literatura a divadlo Gruzie" a plán na cestu do Arménie - Blog iDNES.cz Gruzie, Arménie

30tá léta

první republika Z parlamentních kuloárů aneb nad dobovou satirou, "třetí republika" - Blog iDNES.cz

první republika v Brně Toulky po Žabovřeskách - Architekt Fuchs a funkcionalismus, rozcestník "První republika" - Blog iDNES.cz

třetí republika po roce 1945 Z parlamentních kuloárů aneb nad dobovou satirou, "třetí republika" - Blog iDNES.cz

padesátá léta

slovenská Demokratická strana a Jáchymov 49 - 54https://www.facebook.com/media/set?vanity=152784985326595&set=a.687383491866739 celé album  na FCB

šedesátá léta

Léta 1966 až 68- Blog iDNES.cz

1.část hlavní příspěvek

Historie začíná u Kaštanů- levicové a socialistické hnutí 1848 - 1918

po hlavním příspěvku by výhledově mohly přibýt alespoň fragmenty z období před 1848 - tedy Utopický socialismus a po roce 1918 zde pod názvem Internacionalismus po r. 1918

Historie začíná u Kaštanů - tak se pravděpodobně jmenoval i jeden televizní film 

ale pane, tady nejste v Praze, tady jste na Břevnově! "

to nebyla schůzka - ale sjezd pane kolego "

Historie začíná u Kaštanů

50tá a  60tá léta 19. stol. 

Počátky organizovanosti českého dělnictva  lze nalézt v 60. letech 19. století, kdy se ostatně začalo organizovat dělnické hnutí v celém Rakousku - tedy Předlitavsku. Sociální demokracie v Rakousku se ustanovovalo jako jako dceřiná společnost sociální demokracie v Německu , jejíž ideologická a organizační vedoucí role odvisela především od postupu industrializace v Německu - především Sasku.

Názorové trendy v dělnickém hnutí v Německu ovlivňovaly   například myšlenky  Ferdinanda Lassalla a jeho Obecného německého dělnického svazu (ADAV).  Programově umírněnější svaz ADAV se spojil v roce 1875 na společném sjezdu s  (německou) Sociálně demokratickou dělnickou stranou (SDAP) - s marxistickým programem vycházejícím například z Manifestu komunistické strany a byla ustanovena jedna strana pojmenovaná Socialistická dělnická strana Německa (SAPD).

V Rakousku - tedy Předlitavsku založení Sociálně demokratické dělnické strany (SDAP)  proběhlo  na přelomu let 1888/1889  v dolnorakouském Hainfeldu a se podařilo se  sjednotit zcela odlišně orientované skupiny přes jazykové hranice cisleithské části říše. 

Mimochodem - předlitavská sociální demokracie - zvaná pro svou federativní strukturu tvořenou národními sociálně demokratickými stranami také "rakouská socialistická internacionála" měla ve svém názvu záměrně vynechán název a měla tak úplně stejný název původní německá marxistická sociální demokracie před svou fůzí s Lassallovým dělnickým svazem.

Co se týče desetiletí zpět v Rakousku, padesátá léta devatenáctého století byla ve znamení takzvaného Bachova absolutismu (či neoabsolotismu). Bachovský absolutismus podporoval podnikání. Vznikly obchodní a živnostenské komory (sdružení průmyslníků). V roce 1859 byl vydán Živnostenský řád, který odstranil zbytky cechovních organizací. 

70tá a  80tá léta 19. stol. 

7. dubna 1878 se v břevnovském hostinci U Kaštanu konal ustavující sjezd zvláštní organizace českých , kdy se ustanovovaly  demokratů v rámci celorakouské sociálně demokratické strany pod názvem Sociálně demokratická strana českoslovanská v Rakousku.

Programově se sociálně demokratická strana hlásila k II. internacionále, prosazovala uznání osmihodinové pracovní doby, všeobecné volební právo a úpravu mzdových poměrů. Myšlenku všeobecného volebního práva pro muže se podařilo prosadit a v roce 1907 tak již měl volební právo každý dospělý muž v Rakousku-Uhersku.

80 léta přinesla rozpor mezi takzvaně umírněnými a radikály s názorovým směřováním až k anarchismu.

Nálady radikálního křídla například může připomenout například tvorba S. K. Neumanna. 

90tá léta 19.stol.

Atmosféru roku 1890 může například připomenout svým fejetonem 1. máj 1890 Jan Neruda. "Klidným, železným krokem přirazily 1. května 1890 bataljóny dělnické, přečetné, nepřehledné, a vřadily se do lidského šiku, aby již provždy stejným postupem šly s námi ostatními za vznešenými lidskými cíli, stejně oprávnění". Mimochodem, Neruda se jako příslušník takzvané inteligence průvodu přímo neúčastnil - ale byl mezi přihlížejícími kteří přispěli ke svátku dělníků alespoň zdravicí.

Velmi zjednodušeně pro poslední desetiletí devatenáctého století byl příznačný rozpor autonomisté a centralisté a dalším názorovým rozporem v dělnickém hnutí byl rozpor řekněme mezi řekněme národnostně nepříliš vyhraněnými dělníky a  dělnickým hnutím kde kromě sociálních otázek neméně důležitou roli hrály otázky národní a jazykové.

Proces osamostatňování české sociální demokracie z tzv. rakouské internacionály, vyústil v prosinci roku 1893 na sjezdu konaném v Českých Budějovicích, a to v založení takticky a organizačně samostatné Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické.

V roce 1897 učinilo pět sociálně demokratických poslanců říšské rady protistátoprávní prohlášení, ve kterém strana odmítala vznik samostatného českého státu, což vedlo k rozdělení strany na odpůrce a příznivce české samostatnosti. Stoupenci národní samostatnosti  sociální demokracii opustili a založili  Českou stranu národně sociální (ČSNS).

Na začátku 20. století se od Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické oddělili centralisté kteří odmítali výraznější separaci českého sociálně demokratického hnutí od celorakouské sociální demokracie kde zachovali členství pod názvem Česká sociálně demokratická strana v Rakousku. 

Omladina - nebo takzvané Hnutí omladinářské

Proces s Omladinou byl soudní proces a politická aféra, ke které došlo v Praze v letech 1893–1894, v době, kdy v tomto městě docházelo k nebývalým pouličním nepokojům a násilnostem. Někteří odsouzení političtí aktivisté se rekrutovali z pokrokového hnutí, což byla česká politická mládežnická organizace, která se snažila ovlivňovat politiku v Rakousku-Uhersku ve prospěch zavedení všeobecného hlasovacího práva a též se zasazovali za větší národnostní práva Čechů. Jiní však s žádnou politickou organizací neměli mnoho společného. Spolu s opravdovými politickými aktivisty byli v rámci tohoto procesu odsouzeni též lidé, kteří byli spíš jen obyčejní výtržníci. Zmíněná organizace „Omladina“ však nikdy neexistovala, v tomto případě se jednalo o kombinaci pokřivených výpovědí a policejního konstruktu.

Z odsouzených v procesu s Omladinou může být zmíněn například Jan Ziegloser - český novinář, nakladatel a vlastenecký aktivista a levicový politik souzený v procesu s tzv. Omladinou v únoru roku 1894, při kterém působil jako jeden z nejvýraznějších z celé skupiny. U soudu byl odsouzen k osmiletému trestu vězení, nejvyššímu z celého procesu. Jako jeden z důkazů byl uveden třeba tiskařský stroj hektograf - na kterém měl Zieglosler tisknout letáky. Po svém propuštění se ve spolupráci se svou manželkou Annou Ziegloserovou-Mimrovou věnoval novinářské a vydavatelské činnosti.

počátek 20. století

Na počátku 20. století se české dělnické hnutí spojilo s evropským, neboť například roku 1912 se v Praze konala VI. konference Sociálně demokratické strany Ruska (SDDSR) - pozdější bolševické, či komunistické strany (místo konání Lidový dům v Praze - dříve Palác Kinských, ještě dříve Palác Losynů z Losinthalu). 

Jedním z účastníků konference byl například Jakov Michaljovič Sverdlov (1885 - 1919)

Ovšem roku1914 se rozpoutala válka - tzv. Velká válka - a těžiště dělnického, či revolučního hnutí se přeneslo do Ruska.

tedy revoluce v Rusku

Únorová revoluce

V období od února do října 1917 mělo Rusko poprvé v historii nakročeno ke svobodě. Car na nátlak divokých demonstrací abdikoval; opouštěli ho i vojáci, kteří nechtěli střílet do bezbranného davu, a tak raději zabíjeli své nadřízené. Trůn nechtěl převzít ani carův bratr. Moc byla předána Prozatímní vládě, jež si kladla za cíl zvítězit ve Velké válce a osvobodit slovanské národy od nadvlády Rakouska a Německa.

Únorová revoluce v Rusku přinesla s sebou sice konec carství, ustanovená Prozatímní vláda však pokračovala v ruských závazcích i na bitevním poli.

Ruská republika 1917

Rusko - i po Únorové revoluci - která zrušila carský režim bylo nadále ve válečném stavu s ústředními mocnostmi. Přes značnou demoralizaci - se Ruská armáda dokonce pokusil o ofenzívu proti Německu. Přes jistý počáteční úspěch pro ruskou stranu se situace obrátila v její neprospěch. Demoralizace legitimní armáda se ještě zvýšila. Současně druhá neoficiální mocenská struktura v zemi (tehdy ještě kromě bolševíků tvořená Menševíky a Socilisty - revolucionáři neboli Esery) - - tedy tato druhá neformální vládní struktura začal formovat svoje vlastní ozbrojené složky - Rudé Gardy. Přes poměrně značný počet přeběhlíků z legitimní ruské armády Rudé gardy - později reorganzované jako Rudá armáda - jako vojenská organizace na carskou armádu nenavazovaly - a Rudá armáda de-fakto vznikla zcela od nuly.

VŘSR a socialistické strany v Rusku
(různé zdroje - především román A. Jakovleva a Wikipedie(

Říjen se socialistickými hesly

V roce 1917 - v době Říjnové revoluce - v Rusku působilo celkem 11 socialistických stran - nepočítaje strany národních menšin. Kromě Sociálně - demokratické strany Ruska - rozdělené na Bolševíky a Menševíky - po jistou dobu poměrně vlivnou stranou byli Socialisté - revolucionáři - neboli Eseři.

Partija lewych socyalistow-rievolucyonierow-intiernacyonalistov - byla ruská politická strana působící v letech 1917 až 1918.

V létě 1917 došlo v rámci Strany socialistů a revolucionářů k rozkolu mezi některými aktivisty, kteří podporovali prozatímní vládu, založenoupo únorové revoluci a svržením carství a podíleli se na její práci od června 1917, a těmi, kteří spolu s bolševiky stáli v opozici vůči vládě.

Většina aktivistů zůstala v hlavním proudu a probolševická menšina byla popsána jako levicová SRS. Vůdkyní skupiny byla Maria Spiridonovaktivisty byli Boris Kamkov a Jakov Blumkin.

Rozdělení nebylo dokončeno před demokratickými volbami do Konstituty v prosinci 1917. V důsledku rozdělení se levicové SRS oddělily od zbytku strany a jako samostatné seskupení se zúčastnily voleb do konstitutivního orgánu.

Období po únorové revoluci
 

Bolševický převrat se uskutečnil ve dvou fázích.
V prvním, který trval od dubna do července, se Lenin pokusil chopit moci v Petrohradě pouličními demonstracemi podporovanými ozbrojenými silami.

Po únorových nepokojích měl v úmyslu tyto demonstrace zintenzivnit, dokud se nepronou k úplné vzpouře, v důsledku níž bude moc převedena nejprve na Sověty a poté na stranu Boševíků.

Tato strategie selhala: v červenci třetí pokus téměř přivedl bolševickou stranu do téměř do záhuby.

V srpnu se bolševici zotavili natolik, že znovu získali moc, ale tentokrát použili jinou strategii. Trockij, který převzal vedení, když se Lenin skrýval před policií ve Finsku, se vyhnul pouličním demonstracím a ukryl přípravy na bolševický převrat v zákulisí zfalšovaného a nezákonného kongresu Sovětů a zároveň zavedl do akce speciální útočné jednotky, aby obsadily nejdůležitější vládní základny. "De nomine" převzetí moci mělo být dočasné a mělo být prováděno jménem rad; "de facto" však byl trvalý a sloužil bolševické straně.

Druhý sjezd sovětů a bolševický převrat

25. října s jistým zpožděním byl zahájen Druhý všeruský sjezd sovětů dělníků a vojáků. Bolševici se pokoušeli sestavit dočasnou vládu ještě před začátkem sjezdu, ale delegáti, kteří už nemohli déle čekat, si vynutili konec odkladů.

Na sjezd přišlo asi 670 zvolených delegátů, z nichž 300[ bylo bolševiků a asi 100 bylo levých eserů, kteří také podporovali svržení vlády Kerenského.

Podpora bolševiků veřejností se v posledních měsících před sjezdem dramaticky zvýšila, ale neměli absolutní většinu delegátů.

7. listopadu - VŘSR - odchod umírněných a roztržka levice

Delegáti Druhého sjezdu sovětů Krátce po začátku zasedání uslyšeli delegáti střelbu Petropavlovské pevnosti na Zimní palác.

Kongres původně jednohlasně schválil návrh vůdčího menševického internacionalisty Julia Martova jmenovat demokratickou vládu, která by zahrnula všechny strany, které byly součástí Petrohradského sovětu, aby se zabránilo dalšímu krveprolití. Návrh podpořil Anatolij Lunačarskij za bolševiky a Sergej Mstislavskij[ za Levé Esery.

Když však byli informováni o tom, že Prozatímní vláda byla svržena a že její členové – včetně eserských a menševických ministrů – byli zajati, někteří delegáti těchto stran zastoupených v Petrohradském sovětu odsoudili tento postup a opustili na protest sál vyhrazený pro sjezd sovětů.

Většina frakcí eserů i menševiků se postavila proti převratu bolševiků; tito politici se rozhodli připojit k pochodu na Zimní palác organizovanému radou hlavního města, aby ukázali svou podporu Prozatimní vládě. Odchod umírněných podkopal úsilí levých eserů, menševiků internacionalistů a umírněnějších politiků bolševické strany ve prospěch dohody socialistických stran a usnadnilo Leninovi vytvořit novou výlučně bolševickou vládu.

Martov se snažil zachovat konsensus[ a navrhl vytvořit novou vládu přijatelnou pro umírněné i radikály a pozastavit jednání sjezdu do sestavení vlády. Lev Trockij si vzal slovo a na adresu frakcí, které právě opustily sjezd, a jejich příznivců, jako byl Martov, řekl: „To co se stalo, bylo povstání, ne spiknutí. Povzbuzujeme revoluční energii dělníků a vojáků Petrohradu; vykovali jsme vůli mas k povstání, ne ke spiknutí. Lidové masy následovaly náš prapor a naše povstání zvítězilo. A teď nám říkají: zřekněte se svého vítězství, udělejte ústupky, couvněte. Před kým? Ptám se, před kým bychom měli ustoupit? Před těmi zkrachovanými skupinami, které nás opustily nebo před těmi, kteří činí tento návrh? Ale my je už známe, nikdo v Rusku už je nepodporuje... Ne, v tom není žádná dohoda možná. Těm, kteří odešli, a těm, kteří nám to navrhují, odpovídáme: zbankrotovali jste, vaše role končí, jděte tam, kam patříte, na smetiště dějin.“

Když byl návrh spolupráce mezi socialistickými stranami odmítnut radikálním křídlem bolševiků zastoupeným Trockým, většina Martovových menševických internacionalistů také opustila sjezd. Trockij dosáhl okamžitého odsouzení umírněných, kteří právě opustili sjezd, a označil je za kontrarevolucionáře.

Leví eseři na rozdíl od jiných frakcí zůstali a snažili se mírnit postoje bolševiků a dosáhnout dohody mezi různými socialistickými směry.

VŘSR

7. listopadu 1917 z Křižníku Aurora zazněl výstřel z děla - což byl signál k útoku ozbrojených dělníků na Zimní palác, kde měla sídlo Prozatímní vláda. Moc - alespoň na ústřední úrovni v Rusku - převzaly sověty - tedy něco jako revoluční rady - které po Únorové revoluci tvořily něco jako paralelní mocenskou strukturu - vedle prozatímní vlády a dalších orgánů státní správy.  

Socialistické strany po VŘSR
 

Po bolševickém převratu (říjnová revoluce) se levicové SRS staly koaličními partnery bolševiků v prosinci 1917 a získaly portfolia v Radě lidových komisařů.

V březnu 1918 se však na protest proti podpisu Brest- Litovské smlouvy odešly z Rady lidových komisařů a zůstaly ve všeruském ústředním výkonném výboru (WCIK) a dalších orgánech sovětské moci, včetně Čeky.

Aktivisté Eserů se podíleli na práci komise, která vypracovala první ústavu sovětského Ruska, dala státu formální federální charakter a jméno:

Ruská Federativní sovětská socialistická republika.

V období po listopadu 1917 Bolševíci definitivně odhodili sociálně demokratický kabát. Nastalo období omezování činnosti a blokování tisku jiných levicových stran. Nová vláda - dosud koaliční - oficiálně nazvaná Rada lidových komisařů - jejímž předsedou se stal Lenin - zejména pozastavovala - či omezovala tisk socialistické opozice. Zaměřeno bylo zpočátku především na druhou složku původních sociálních demokratů - na Menševíky. Omezováno - či pozastavováno bylo například vydávání novin - kterými bylo třeba Lidové slovo - nebo periodikum Den. Po více jak desítce let - ve třicátých letech pak na činnost Sociálních demokratů - menševíků pak v soukromí zavzpomínalo několik postarších pánů - kterým se podařilo přečkat nejrůznější útrapy - které přinášel život po říjnové revoluci.

ústava RSFSR 

Specifikum Občanské války

Centrální "Moc Sovětů" - či Bolševická moc se ustanovila nejprve "nahoře" a na úrovni gubernií a měst a obcí trvala právní struktura z dob carství. 

Druhým krokem bylo vypracovat formální ústavu RSFSR která by stanovila 
hierarchii "rad"-"sovětů"
na čtyřech úrovních
venkovské oblasti (v ruštině "voloti")
okresy (ujesdy)
gubernáty (gubernii)
a větší regiony

Tento dokument kterým RSSFR a SSSR vstoupil mezi většinové parlamentní demokracie v Evropě představil principiální odlišnosti systému rad neboli sovětů a sjezdů sovětů.

Za Stalina byla v roce 1937 byla schválena nová ústava.

situace na Kavkaze Tenkrát v Grozném - Blog iDNES.cz Čečensko - Ingušská ASSR 

ale zpět k posloupnosti podle toku času

Rok 1918 - období do vypuknutí občanské války
 

Zanedlouho po říjnovém převratu Bolševíci definitivně odhodili sociálně - demokratický kabát.

Povstání levicových SRS.
V polovině července 1918 se levicové SRS pokusily vyprovokovat povstání v oblastech, které bolševické orgány poskytly Německu v rámci Brest-Litovské smlouvy, a vyvolat obnovení války s Německem.
Provedli atentáty na německého velvyslance v Moskvě Wilhelma von Mirbacha a maršála Hermanna von Eichhorna - velitele okupačních jednot německé armády na území Hetmanate.

Atentát na von Mirbacha signalizoval neúspěšné povstání v Moskvě 6. července 1918.

Převrat vedl k vyloučení zástupců levicových Eserů z rad po celé zemi. Později se některé levicové SRs (např. Yaev Blumkin – proti - Mirbachův atentátník staly členy Ruské komunistické strany (Bolševiků) a později Všesvazové komunistické strany bolševiků.

Značná část Eserů byla popravena ve 30. letech dvacátého století – v období Velkého teroru v SSSR nebo, třeba jako Maria Spiridonovna, podlehla při během vězeňských útrapách - či přímo masakrech prováděných NKVD v roce 1941.

Alexandr Jakovlev - Rusko plné křížů - část 1 "spoluviníci"
(na stejné téma - zejména rok 1918 v Rusku - přímo podle knihy A. Jakovleva)

Když v říjnu 1917 bolševičtí dobrodruzi uskutečnili převrat a chopili se moci se sociálně demokratickými hesly - velmi rychle pochopili, že se u vlády mohou udržet jen za podmínky nejkrutější diktatury - což odpovídalo marxistickému postulátu a násilí jako porodní bábě dějin. Lenin bez zaváhání odhodil demokratický program vypracovaný na základě kompromisu s Plechanovem, už v roce 1903 a vydal se cestou přímé zrady sociálně demokratického hnutí.

V létě 1918 Bolševici definitivně odložili sociálně demokratický převlek - a přejmenovali se - nadále Bolševici vystupovali pod názvem Komunistická strana Ruska. V první etapě když vliv socialistických skupin byl ještě silný - zvolili taktiku diskreditace socialistů. Tento úkol řešil mohutný propagandistický aparát strany - která se chopila moci. Krmě toho Leninova skupina využívala různic mezi Menševiky, Esery, Anarchisty a jinými socialistickými stranami. U části socialistů dosud přetrvávala naděje - že Bolševici zmoudří.
Taktika zničení socialistů byla postupná. Základním a během doby také jediným prostředkem trestní politiky byla tajná policie - za níž trvale stálo předsednictvo Ústředního výboru Komunistické strany Ruska.

Nejprve bylo nutné dostat socialisty z moci - různými machinacemi je dostat ze sovětů - čili rad - jak se nazývaly volené orgány. Zároveň - a opět za pomoci různých kombinací obvinění z neexstujících spiknutí, fiktivních soudních procesů - vymyšlených sjezdů odštěpených skupin s cílem socialisty kompromitovat v nazírání veřejného mínění.

Avšak vyhlašované ideologické zásady - vyhlašované zvláště Menševickou sociální demokracií - a jí blízkými organizacemi - které přísahali na dogmata Karla Marxe nutily vládnoucí komunisty manévrovat. Likvidace socialistické opozice se pro Bolševiky tedy stala poněkud zapeklitým problémem - což částečně ovlivňovaly koligiální - nebo dokonce příbuzenské vztahy z minulosti - a také veřejné mínění v zahraničí - s příznivým postojem k socialistům.

Zahraniční politika a pokračující válka po VŘSR

Boje na východní frontě ustaly až po Říjnové revoluci - která odstranila demokraticky orientovanou Prozatímní vládu a většinu Ruska ovládli Bolševíci.

Situace na západní hranici se stabilizovala, když byl podepsán Brest-Litevský mír, sovětskou stranou označovaný jako "Dekret o míru" - z německé strany chápaný spíše jako kapitulace Ruska. V něm se Sověti mimo jiné zavázali nestrpět na svém území vojenské oddíly nepřátelské ústředním mocnostem, což se týkalo i Československých legií. Podle úmluvy zvané "Penzenská dohoda" legie opustily Ukrajinu, a začala poměrně známá anabáze přes celou Rus po Sibiřské magistrále až do Vladivostoku.

2.část 

Internacionalismus po roce 1918

Rosicko - Oslavanská stávka https://at.tumblr.com/archivace/rosicko-oslavansk%C3%A1-st%C3%A1vka-%C3%BAvodn%C3%AD-ver%C5%A1e-na-motiv/cd8i0x74ufm4

Dělnické a revoluční hnutí v Německu

Komunistická strana Německa a Ernest Thölmann

Komunistická strana Německa (německy: Kommunistische Partei Deutschlands), KPD byla hlavní politická strana v Německé říši (Výmarské republice) v letech 1918 až 1933, podzemní hnutí odporu v nacistickém Německu a menší strana v západním Německu v poválečném období, dokud nebyla zakázána Spolkovým ústavním soudem v roce 1956.

Strana byla založena po první světové válce socialisty, kteří se postavili proti válce, a připojila se ke spartakovskému povstání v lednu 1919, které usilovalo o založení sovětské republiky v Německu. Po porážce povstání a násilném skonu vůdců KPD Rosy Luxemburgové, Karla Liebknechta a Lea Jogichese strana dočasně nasměrovala umírněnější, parlamentní kurz pod vedením Paula Leviho.

Během období Výmarské republiky získala KPD obvykle 10 až 15 procent hlasů a byla zastoupena v celostátním Reichstagu a v zemských sněmech.
Pod vedením Ernsta Thälmanna se strana od roku 1925 stala zcela stalinistickou a loajální vedení Sovětského svazu a od roku 1928 byla z velké části kontrolována a financována Kominternou v Moskvě. Pod Thälmannovým vedením strana směřoval většinu svých útoků proti sociálně demokratické straně Německa, kterou považovala za svého hlavního protivníka a označovala
za "sociálfašisty". KPD považovala všechny ostatní strany ve Výmarské republice za ";fašisty".

KPD byla ve Výmarské republice zakázána den poté, co nacistická strana triumfovala v německých volbách v roce 1933. V nacistickém Německu udržovala podzemní organizaci a KPD a s ní spojené skupiny vedly vnitřní odpor proti nacistickému režimu se zaměřením na distribuci protinacistické literatury. KPD utrpěla v letech 1933 až 1939 těžké ztráty, 30 000 komunistů bylo popraveno a 150 000 posláno do nacistických koncentračních táborů, včetně bývalého předsedy, kterým byl Ernest Thölmann, který zahynul v koncentračním táboře Buchenwald).

Koncentrační táborům věnována závěrečná část příspěvku Vlak do Berlína a nástin německé správy na území tehdejší ČSR - Blog iDNES.cz

Masaryk a diktatury v Rusku a Itálii

-
V období od února do října 1917 mělo Rusko poprvé v historii nakročeno ke svobodě. Car na nátlak divokých demonstrací abdikoval; opouštěli ho i vojáci, kteří nechtěli střílet do bezbranného davu, a tak raději zabíjeli své nadřízené. Trůn nechtěl převzít ani carův bratr. Moc byla předána Prozatímní vládě, jež si kladla za cíl zvítězit ve Velké válce a osvobodit slovanské národy od nadvlády Rakouska a Německa.

Ministr zahraničí Pavel Miljukov se rozhodl pozvat do Petrohradu osobnost, která tento zájem sdílela více než kdo jiný: budoucího československého prezidenta Masaryka. Cesta z Londýna nebyla jednoduchá. Masaryk cestoval na falešný pas přes Skotsko a Švédsko celých 10 dní.

Masaryk míní, Lenin mění…
Už měsíc před jeho příjezdem však do Petrohradu přijel také extremisticky smýšlející revolucionář Vladimir Iljič Lenin. S přesunem ze Švýcarska mu překvapivě pomohlo vedení Německa, ačkoli jeho revoluční myšlenky nepodporovalo. Dokud se ale revoluce držela jen mezi hranicemi Ruska, Lenin jako její vůdce mohl být pro ústřední mocnosti výhodným. Byl totiž ochoten domluvit se na příměří a stáhnout vojska z východní fronty.

Lenin agituje ruské dělníky© Poskytovatel: Dotyk.cz Lenin agituje ruské dělníky
Masaryk přijel do Ruska v té nešťastné době, kdy Lenin získával v zemi stále větší popularitu a agitoval dělníky. Ministr Miljukov v důsledku toho abdikoval a Masaryk byl nucen kapánek modifikovat svůj program.

Bylo mu přitom jasné, že v osobě Lenina se skrývá značné nebezpečí. To se následně potvrdilo, když si bolševici v říjnu uzurpovali moc a začali vyjednávat s Německem a Rakouskem o míru. Masarykovi bylo jedno, že v důsledku vycouvání z konfliktu Rusko ztratilo četná území. Horší byl fakt, že uzavřením východní fronty se veškeré síly nepřátel mohly soustředit na frontu západní. Spojencům hrozila prohra.

Tajný plán?
Francouzský historik Alain Soubigou tvrdí, že právě na tento popud Masaryk dospěl k závěru, že by nebezpečnou situaci elegantně vyřešila Leninova smrt. Spojil se prý s ruskými anarchisty, kterým velel jistý Boris Savinkov. Právě jemu měl Masaryk poslat nemalý finanční obnos, poskytnutý magnátem Edmondem Rothschildem, aby na Lenina spáchal atentát. Peníze poslané po kurýrovi však z neznámého důvodu nikdy nedorazily na místo určení.

Teprve v červenci roku 1918 vystřelila na Lenina anarchistka Fania Jefimovna Kaplanová. Vůdce bolševiků ale atentát přežil a Fania byla popravena, aniž prozradila, zda ji k tomu někdo navedl.

Zapletení osoby tatíčka Masaryka do atentátu na Lenina nám dnes připadá absurdní. Nicméně Soubigou není první, kdo se o tom zmiňuje. V 50. letech na tyto souvislosti poukazovali i českoslovenští komunisté. V té době to ovšem znělo jako cílená propaganda.

Jak to bylo s Mussolinim... Podle českých historiků je však nepravděpodobné, že by si Masaryk přímo objednal Mussoliniho hlavu. Představitelé Československa sice mohli poskytnout italské opozici podporu, ale jistě ji nevnímali jako financování atentátu. V případě Lenina si však už tak jistí být nemůžeme. V sázce byl výsledek války. A člověk jako Masaryk byl jedním z těch, co by se ho jistě pokusili ovlivnit, kdyby k tomu dostali příležitost.

3.část 

Lidová demokracie po roce 1945/48

Období po osvobození 1945 - až do "Vítězného února 48" je také někdy nazýváno jako "třetí republika" první republika a třetí republika po roce 1945 Z parlamentních kuloárů aneb nad dobovou satirou, "třetí republika" - Blog iDNES.cz

Dějiny po roce 1945 a numismatika

Z numismatického hlediska období 1945 - 48 přineslo niklovou korunu s motivem "panny a květiny" - podobnou prvorepublikovému platidlu, poúnorově transformovanou na hliník. Po měnové reformě se v peněženkách objevila papírová koruna - nebo kovová koruna ze žlutého kovu - stále vycházející z motivu "panny a květiny" - byť poněkud modifikované...

Padesátá léta a architektura a stavebnictví 

Padesátá léta přinesla i jistou změnu v architektuře. Funkcionalismus první republiky byl zavržen a na fasádách se objevily zdobné prvky z historie - a ideově nejpřijatelnější byla česká renesance. Cihlové domy se svým uspořádáním staly předvojem pozdějších paneláků - ovšem na rozdíl od nich zde bylo více občanské vybavenosti jako například různé obchůdky v přízemí. Stavělo se zejména v oblastech kde se rozvíjel průmysl - v budovatelském období zejména těžký včetně hutnictví a hornictví. Vznikala nová sídliště - nebo téměř celá města. Ostrava - Poruba, Havířov, Na Slovensku například Žiar nad Hronom. 

Malá přírodovědecká zastávka u vysokého smrku a metalurgie hliníku Žiar nad Hronom - Blog iDNES.cz

Kolektivizace 

Zatímco co se týče průmyslu, posléze i obchodu a služeb - v zemědělství částečně rovněž proběhlo zestátňování - například formou státních statků - ale většina hospodářství přišla o svůj soukromý charakter formou kolektivizace - byla zakládána jednotná zemědělská družstva - JZD. 

Zespolečenštění zemědělství (na rozdíl třeba od Polska) proběhlo poměrně důsledně - nicméně byli určité vyjímky - a zejména v podhorských oblastech se v některých případech začala zemědělská družstva půdu předávat zpět rolníkům - jako například na Vysočině... 

Letní čtení na táboře a krásné staré zemědělné stroje zejména traktory Zetor - Blog iDNES.cz

Antonín Zápotocký  a měnová reforma 1953

Reforma spočívala ve výměně 300 Kčs na osobu v poměru 1 : 5, ostatní 1 : 50. O něco příznivější kurs postihl vklady. Kromě toho se rušily životní pojistky a vázané vklady, zavedené po druhé světové válce. Mzdy, platy, penze a sociální přídavky se přepočítávaly v kursu 1 : 5. Méně výhodné poměry byly u vyšších bankovní vkladů nad 5000 korun, čímž vklady a úspory byly radikálně znehodnoceny, a navíc geometrickou řadou vzrostly životní náklady. Naproti tomu lidé, kteří místo spoření investovali například do cenných sbírek, umění či drahých kovů, si spokojeně (ovšem hodně potají) mnuli ruce.

poměr 1 : 5, ostatní 1 : 50 podle všeho znamená například jedna nová "bronzová či papírová" koruna za předchozích padesát hliníkových

na obrázku výše vyobrazeny papírová 5ti koruna 1953 a papírová 50ti koruna po reformě 

ještě úryvek z  textu jakés knihy na dané téma

...ve škole do které chodím máme ty nejnovější traktory
Jak se vlastně jmenuje vaše škola?
"Zemědělská technická škola mechanizátorská"...

Na ilustraci výše vyobrazena Plzeň let padesátých

Antonín Novotný se chopil moci před 70 lety. Neváhal potlačovat oponenty, diktaturu KSČ ale proměnil
 

Novotný se narodil 10. prosince 1904 v Letňanech u Prahy, v rodině zedníka. Vyučil se soustružníkem, avšak i díky svému otci, členovi sociální demokracie, se začal již jako dospívající mladík politicky angažovat. Do KSČ vstoupil krátce po jejím založení v roce 1921 a souběžně s prací v pražských továrnách působil v četných přidružených organizacích strany. Během vnitrostranických bojů ve druhé polovině dvacátých let podporoval frakci Klementa Gottwalda, která KSČ nakonec ovládla. I díky tomu Novotný postupně stoupal komunistickou hierarchií, v roce 1935 se dokonce zúčastnil kongresu Komunistické internacionály v Moskvě. Působení v antisystémovém hnutí, především v jeho tisku, mu vyneslo v meziválečném období několik menších soudních trestů, především za štvavé články proti vedení baťovského podniku ve Zlíně, které v předmnichovské době publikoval Novotným vedený list Moravské Slovácko.

V předvečer vypuknutí druhé světové války zastával Novotný funkci krajského tajemníka hodonínské komunistické organizace. Patřil sice ke zkušeným funkcionářům, ne však natolik významným, aby byl evakuován do zahraničí. Místo toho se po rozbití Československa zapojil do domácího odboje. V září 1941 jej zatklo gestapo, skončil v koncentračním táboře Mauthausen. Věznění na rozdíl od mnoha jiných přežil, i tak si ale následky nesl až do smrti. Statut politického vězně po skončení války nicméně posílil Novotného prestiž. Stanul v čele pražské krajské organizace KSČ, získal poslanecký mandát a pronikl do ústředního výboru strany. Zařadil se k radikálnější části komunistů, kteří žádali razantnější postup při přebírání moci, než realizovalo poválečné Gottwaldovo vedení. Při samotném únorovém převratu v roce 1948 měl na starosti Lidové milice. 

Novotného vzestup nebyl zcela přímočarý. Jak bylo v turbulentní době typické, dostával se do výrazných politických sporů, jejichž výsledky nešlo předjímat. Jeden z nich vedl s druhým mužem KSČ, generálním tajemníkem Rudolfem Slánským. Animozita mezi oběma politiky se vystupňovala natolik, že Slánský v jisté chvíli vážně uvažoval o Novotného odvolání. Příznačně to byl právě Slánského mocenský pád, který Novotného vynesl do nejužšího stranického vedení; v září 1951 jej Gottwald pověřil řízením ústředního sekretariátu. Pro mnohé šlo o překvapivý krok, Novotný stále nebyl vnímán jako klíčová postava. Pravděpodobně měl – i díky předchozím vzájemným sporům ohledně řízení strany – prezentovat protipól odhaleného „zrádce“ Slánského. 

Ambicióznost, kterou Novotný v nové funkci rychle ukázal, Gottwalda zaskočila. Nedlouho před svou smrtí dospěl k závěru, že Novotný se snaží neúměrně posilovat roli jemu podřízeného aparátu a navíc si vytváří důvěrné kontakty na vlivné sovětské diplomaty. V únoru 1953 tak Novotného přeřadil do pozice místopředsedy vlády, což v podmínkách diktatury KSČ, která zaujala roli státostrany, znamenalo zřetelnou degradaci. Novotný si to uvědomoval. Jeho další osud byl do značné míry dílem náhody, respektive náhlého úmrtí předsedy strany Gottwalda o měsíc později. Nejužší stranické vedení rozhodlo, že předsednické křeslo nebude obsazeno. Místo toho byl řízením KSČ z titulu funkce prvního tajemníka (zavedené po sovětském vzoru) pověřen právě Novotný. Důvod se nepodařilo dodnes zcela objasnit. Není vyloučeno, že nejvýše postavení členové stranického vedení soudili, že jej tím uspokojí a odsunou do pozadí.

kolorit padesátých let přinesl třeba typické rudé hvězdy na lokomotivách

Novotný měl jinou vizi. Funkci, ve které byl formálně potvrzen v září 1953, využil k prohloubení svých vazeb na Moskvu. V následujících letech se pasoval do role zastánce jednoznačného následování sovětské linie. Porozuměl si i se Stalinovým nástupcem v čele  sovětských komunistů Nikitou Chruščovem. Právě podpora ze strany Kremlu byla klíčová pro Novotného vítězství v jeho následném mocenském střetu s Antonínem Zápotockým, nástupcem Gottwalda v prezidentském úřadu. Nejpozději od roku 1955 bylo Novotného postavení v čele KSČ nezpochybnitelné, nic na něm nezměnil ani post-stalinským sovětským vedením prosazovaný tlak na vypořádání se s nejkřiklavějšími excesy nedávné minulosti. 

Destalinizace v Československu zůstala v rukou prvního tajemníka, který dokázal zakročit proti kritikům volajícím po výraznějších změnách poúnorové diktatury. V prvních letech své vlády Novotný přesto proměnil její podobu. Krátce po jeho nástupu do čela strany proběhla plzeňská revolta proti měnové reformě, do té doby největší projev nespokojenosti obyvatelstva s poúnorovými poměry. Odhalila slabiny komunistické hospodářské a sociální politiky i jejich destabilizační potenciál pro celé zřízení. Novotný pochopil, že úprava dosavadní linie je nutnost. Pod jeho vedením začala být v Československu uplatňována nová tichá společenská dohoda – výměnou za pasivitu obyvatel se KSČ snažila více saturovat jejich ekonomické potřeby. Represe rozhodně nepatřily minulosti, nikdy však již nedosáhly intenzity stalinské éry.

Postavení Novotného v tomto systému demonstroval jeho nástup do prezidentského křesla, kde v listopadu 1957 nahradil – příznačně z rozhodnutí Moskvy – zesnulého Zápotockého. Stejně jako Gottwald a později ještě Gustáv Husák vykonával funkci stranického vůdce i hlavy státu. V obou rolích si počínal se značnou osobní autoritou, rád zaujímal pozici nejvyššího arbitra. Přitom však postrádal schopnost prosazovat dlouhodobé koncepce a vize, řídil se především ideologickými šablonami. Přestože během jeho vlády postupně došlo k jisté liberalizaci systému, která v kontextu okolních zemí východního bloku zašla poměrně daleko, trval na tom, aby mantinely přípustného definovalo vždy nejužší stranické vedení. Rozhodně se také stavěl proti podstatnější decentralizaci moci. 

S tím úzce souvisel Novotného přístup ke slovenské otázce, která se nakonec ukázala jako jedna z hlavních příčin jeho pádu. Nejenže odmítal slovenské mocenské nároky a posilování pravomocí tamních institucí, ale výrazně se zasadil i o likvidaci posledních zbytků slovenské autonomie na počátku 60. let. Jeho tvrzení o postupném splývání českého a slovenského národa vyvolávalo na Slovensku nevoli. Vzestup slovenského nacionalismu však Novotný víceméně dlouho přehlížel, podobně jako další sociální procesy, které postupně vytvářely prostor pro novou krizi systému. V září 1967 si uvědomil, že proti němu stojí široké spektrum odpůrců, od zastánců slovenské autonomie po nespokojené představitele vlivné kulturní sféry. V tu chvíli však zjistil, že pro účinný zásah proti nim již nemá dostatečnou podporu ve straně, ozbrojených složkách, ani od Chruščovova nástupce v čele Kremlu Leonida Brežněva.

Výsledkem mocenského boje, který se v posledních měsících roku 1967 rozpoutal, bylo Novotného nucené odstoupení z čela KSČ začátkem ledna následujícího roku. Ve funkci jej nahradil Alexander Dubček, pod jehož vedením začal pokus o hlubokou reformu státně-socialistické diktatury známý jako pražské jaro. Novotný sice zůstal prezidentem, 22. března 1968 však musel definitivně odejít z politického života, a to na základě kriminálních aktivit a následné emigrace generála Jana Šejny, blízkého přítele jeho syna Antonína. V následujících měsících byl poněkud neobjektivně líčen jako hlavní viník tehdejších problémů Československa i stalinských represí (přestože se na nich jako člen vládnoucí skupiny nepochybně spolupodílel). 

Přesvědčeného komunistu Novotného zasáhla především ztráta členství v KSČ v květnu 1968. Členskou legitimaci získal zpět po velkém úsilí až v roce 1971 a její vrácení bylo podmíněno zákazem výkonu jakýchkoliv funkcí. Muž, který téměř patnáct let určoval vývoj v zemi se tak stáhl do ústraní, kde o čtyři roky později zemřel na infarkt.

část 4

Sociální demokracie 2000  

Obnovovací - XXIV. sjezd se konal v březnu 1990 v Praze – Břevnově - vlastně ve stejných místech kde strana byla založena a sociální demokracie se stala nejstarší českou politickou stranou. Výraznější postavení si však strana vydobila až v druhé polovině devadesátych let, za něco jako hvězdné odobí lze považovat polovinu první dekády 21. století. Ovšem kritiky byla strana obviňována z rezignace na levicové hodnoty.