Následující příspěvek pojednává jednak o historii iItalského osídlení v Dalmácii, jehož byl Zadar centrem a jednak o samostatném městě. Tato – druhá – část je především fotografická.
V Dalmácii byla i po pádu Římské říše zachována kontinuita obyvatelstva a území se postupně dostalo pod správu římského východu – Byzance, které se podařilo obnovit moc alespoň v některých vyspělejších částech původní říše.
Latinskou civilizaci ukončil vpád slovanských kmenů v 7. století. Původní obyvatelstvo bylo Slovany vytlačeno do několika izolovaných oblastí na pobřeží.
Byzanc od této doby ovládala už jen tato malá území s přetrvávající románskou kulturou – některá města – Zadar, Trogir, Split, dále několik ostrovů v Kvarnerském zálivu a na kratší čas Istrii. Vedle upadající Byzantské říše se v oblasti Jadranu uplatňovala nová námořní a obchodní mocnost – Benátská republika.
Pro Benátčany se stalo prioritou ovládnutí Jaderského moře, kde se jejich obchodní zájmy křížily se Slovany usazenými na pobřeží, kteří často používali nevybíravých metod jako je pirátství. Převzetí byzantských osad pod svou kontrolu se stalo prvním cílem Benátčanů, poprvé k tomuto došlo na přelomu tisíciletí. Nebylo to však připojení natrvalo, některé osady se buďto osamostatňovaly, nebo přecházeli pod vládu Chorvatů, později Uhrám, které Chorvatsko pohltily. Latinská města v Dalmácii se řídila podobnými regulemi jako samosprávná města v Itálii.
Slované potomkům římských měšťanů v Dalmácii říkali Latini. Vlaši nebo Maurovlaši bylo naopak slovanské pojmenování románských obyvatel venkova, kteří se udržovali jako pastýři na Istrii nebo na Krku. Mísením latiny s jazyky Slovanů na počátku středověku vznikl nový jazyk –dalmátština.
Definitivního připojení dalmatského pobřeží se Benátky dočkaly v roce 1409, kdy uherský král toto území jednoduše prodal. Latinská populace znovu posílila a převzala od Benátčanů dialekt. Roku 1797 byla Benátská republika zrušena a přičleněna k Rakousku a Dalmácie se stala jednou z jeho zemí, přičemž Zadar byl stanoven zemským hlavním městem. V době rakouské vlády také v Dalmácii nastal první výrazný pokles italského obyvatelstva.
Po první světové válce město Zadar a další menší území sestávající se vesměs z ostrovů získala Itálie a v Dalmácii byla Italům menšinová práva zaručena i mimo tato území. Samotné město, z téměř tří čtvrtin italskojazyčné, pak po celé meziválečné období tvořilo důležitou oporu italské moci na Jadranu. Vztahy Italů a Chorvatů však byly napjaté, zejména po fašistickém převratu v Itálii. Ta svoje teritorium značně rozšířila během druhé světové války, kdy se nepřátelství vůči Jihoslovanům ještě vystupňovalo včetně formy internace v koncentračních táborech. Zároveň se však utvářelo hnutí odporu a nad mnoha oblastmi získali kontrolu jugoslávští partyzáni.
Po konci druhé světové války připadla celá Dalmácie k jugoslávskému Chorvatsku a následovala poslední vlna emigrace, která se týkala téměř všech zbývajících Dalmatských Italů. V současné době žije v Dalmácii jen kolem 300 Italů.
***
Historická část města leží na poloostrově, který je od pevniny oddělen Zadarským kanálem. V Zadaru jsou pozůstatky z dob římské doby, jsou to hlavně části opevnění, z nichž však byla většina zbořena za dob rakouské nadvlády. Také se zachovalo římské fórum a mnoho kostelů a klášterů ze středověku.
***
Poznámka k autorství tohoto článku - na Wikipedii existuje příspěvek Dalmatští Italové - velmi podobný tomuto článku - jeho zakládajícím autorem jsem rovněž osobně já. Zdrojem mi byla především Ottova encyklopedie.
