Milčané byli západoslovanský kmen, který obýval dnešní Horní Lužici. V raném středověku jejich osídlení zasahovalo však až do Čech. V příspěvku dále zmíněny ostatní slovanské kmeny v severních Čechách.
rozcestník severní pomezí Čech
Úsvit Lužice - Jindřich Ptáčník a kníže Václav, Otfried Preussner: Čarodějův učeň - Blog iDNES.cz
územi Čech zasahovalo v časech Přemyslovců v Xi. století až k městu Míšni "Donínsko - české zboží v říši - a doba románská v českých zemích" https://www.facebook.com/media/set/?vanity=100036848335876&set=a.1086063329298601
Vývoj Česko – Lužické hranice (tento příspěvek)
ve Frýdlantském výběžku - kousek od hranic se nachází zámeček Černousy vystavěný v století 18tém ve slohu zvaném zopfstihl Copový sloh – Karel Müller – zámeček Černousy (rozcestník na téma architektura a výtvarno) - Blog iDNES.cz
další příspěvky na téma Polabští a Pobaltští Slované, především historie
Lietzow neboli Lícov a Pobaltští Slované https://www.facebook.com/media/set/?set=a.1086149199290014&type=3 album na FCB
Boleslav Chrabrý, polská epizoda v Lužici, na Moravě a v Čechách https://www.facebook.com/media/set/?set=a.1086193385952262&type=3 album na FCB
obdobný příspěvek - tentokrát pomezí Čech a Rakous Vitorazsko - rozcestník Rakousko - Blog iDNES.cz
odkaz na hlavní historický rozcestník O Čáslavi-hrádku a dalších hradištích přemyslovského státu a územní správa Českých zemí - Blog iDNES.cz
Vývoj Česko – Lužické hranice
Záhvozd
Na poměrně stabilní české zemské hranici se nacházela jistá vyjímka na severu.
Pomezní krajina byla tehdy zmiňována jako Záhvozd, nebo doslovněji Zagwozd či Zagost, čímž byla označena i její poloha vůči Čechám. Na někdejší raně středověkou hranici pak upomíná několik místopisných názvů, z nichž nejznámější je asi Česká a Srbská Kamenice.
Rozsah území obývaného lužickosrbskými Milčany - není díky skoupým raně středověkým pramenům přesně vymezen.
Jinak hranice mezi Čechami a Budyšínskem - s různě obměňovanými názvy se zde upravovala asi čtyřikrát.
Co se týče stop a odkazů na dřívější obyvatelstvo ve zdejší krajině – tak je zde hojně zastoupena zejména novověká hrázděná architektura lidových staveb německého typu. Připomínky na starší slovanské osídlení jsou pochopitelně už skoupější - a často musely být ozřejměny až archeologickým výzkumem. Opevnění v Předláncích lze na základě výzkumu datovat až do 13. – 15. století, naopak z doby středohradištní lze archeologickými sběry doložit osídlení kolem velice malebného kostela Sv. Vavřince ve Vsi u Černous. Předchůdce Lužických Srbů z 9. a 10. století rovněž připomene terénními náznaky hradiště Loučná poblíž Višňové.
Nejstarší hranice mezi územím českých a lužicko - srbských kmenů (či Polabských Slovanů) vedla tedy nejjižněji.
Žitavsko a Frýdlantsko
Ze Záhvozdu se postupně stalo Žitavsko - a částečně Frýdlantsko a snad i částečně Šluknovsko.
Od Čech oddělená obtížně prostupným pralesem Jizerských hor oblast byla pak v dobách kdy se zakládaly hrady - tedy někdy na přelomu 12. a 13. století pod vlivem místního panského rodu Ronovců, což byl český panský rod v pramenech zmíněný poprvé ve 12. století, jehož sídla se nacházela na mnohých částech Čech a Moravy - například na Českolipsku - také hradů s názvem Ronov je povícero - ale jméno Ronovci získali podle hradu Ronov na Žitavsku - ale známějším hradem byl Ojvin - po určitou dobu také v držení Ronovců.
Po jistou dobu se k Čechám počítalo Žitavsko - tedy město Žitava s okolím, například hrady Ojvín a Karsfried - a naopak šluknovský a frýdlantský výběžek náležely k Mičansku - čil pozdější Horní Lužici. Vzhledem k probíhající germanizaci pomezí oblast byla nazývána Budyšínsko, nebo oficiálněji Východní (saská) marka.
Ronovci se vlastně stali dominantními vlastníky půdy v této příhraniční oblasti Horní Lužice směrem k Čechám. Například v čase když se stavěl hrad Frýdlant Ronovec Častolov ze Žitavy začal od roku 1256 používat přídomek "z Frýdlantu".
Ve třináctém století začala germanizace Milčanska - zejména řídce osídleného pohraničí mezi Budyšínskem a Čechami, čímž se začalo vytvářet jazykové oddělení slovanských národů.
Původní Záhvozd se tedy na čas mohl stát oblastí tří národů - Lužických Srbů, Čechů a Němců.
.
Mocenské postavení Ronovců na česko- lužickém pomezí těžce nesl král Přemysl Otakar II. a podnikl kroky aby Ronovce nahradili Biberštejnové.
Za necelých 40 let se však na Žitavsko - nikoli přímo do Frýdlantu vrátil vlivný Ronovec Jindřich z Lipé, který měl vlivné postavení zejména díky službám pro Václava II.
Frýdlatnsko - stejně jako Šluknovský poloostrov se dostalo pod vliv poněmčeného Žitavska, které ovšem náleželo tehdy k Čechám.
Žitavsko - zejména díky svazku s dalšími Hornolužickými městy - zvaném Šestiměstí - stále více inklinovalo k Lužici a politicky a soudně se ve 14. století oddělilo od Čech - i když právně to nebylo jednoznačně konstatováno.
Žitava s okolím patřila k Čechám nejprve jako poddanské město - Roku 1310 ji získal Jindřich z Lipé.. Ruku 1319 pak město získal Český král Jan Lucemburský - současně se rozdělil s knížetem Jindřichem Javorským o Horní Lužici - a Žitava tehdy byla přičleněna ke Zhořelecku, které připadlo Jindřichovi Javorskému - král Jan si z Horní Lužice pak ponechal Budyšínsko. Žitava je tedy poprvé zmíněna jako součást Budyšínska,
Po smrti Jindřicha Javorského však Žitava znovu připadla k Čechám.
Majestas Carolina potvrdil Žitavu jako nezastavitelné královské město - zatímco hrady v okolí - Ojvin a Ebersbach se staly zastavitelnými hrady českými.
Šestiměstí - další správní jednotka v Horní Lužici
Roku 1346 uzavřela Žitava spojenectví s dalšími pěti lužickými městy - a bylo vytvořeno takzvané Šestiměstí.
Pro správu Kraje Žitavského byl zřízen úřad hejtmana se sídlem na hradě Karslfried - sloučený navíc s úřadem Žitavského fojtství.
Toto fojtství zastavil Václav IV Hlaváčovi z Dubé - který byl zároveň fojtem Země budyšínské a Zhořelecké - a správa Horní Lužice a Žitavska se tedy dostala do jedněch rukou.
Církevně se až do XIII století Žitavsko počítalo k arcidiecézi pražské.
Naopak - co se týče územích výběžků - asi ve třech etapách probíhalo jejich přičleňování k Čechám v souvislosti přičleňováním vlastní Lužice, například - v XI století pravděpodobně za knížete Vratislava II, kdy bylo Milčansko podruhé nakrátko přičleněno k Čechám,a pak ve XII za knížete Soběslava II, jenž pro Čechy získal Horní Lužici roku 1136 a Češi ji drželi ji až do poloviny 13. století a zemi se podařilo přeci jen poněkud více ovládnout. Kníže Soběslav opíral však svoje postavení v Lužici však spíše než o Budyšínsko o oblast Lužice zvanou Zhořelecko.
krátce o Zhořelecku
Zhořelec se poprvé objevuje v záznamech v roce 1071 jako slovanská vesnice. Původně se jmenoval Dřevnov a po požáru přijal jméno Žorjelice. Český kníže Soběslav I. (1125-1140) zde založil silný hrad a nechal místo uzavřít příkopy a hradbami. Po získání statutu města Zhořelec vzkvétal do té míry, že během 13 a 14 . století byl jedním z předních měst v Lužici. V roce 1377 se stalo – spolu s východní částí Dolní Lužice a jako součást Zhořeleckého vévodství – lénem Jana, syna Karla IV (Jan Zhořelecký - třetí syn Karla IV považovaný za nejtalentovanějšího).
zpět k Česko - Lužické hranici
Co se týče dalších změn na Česko - Lužické hranice, tak hranice se měnila až ve XIV století - kdy Lužici počtvrté a nejtrvaleji připojil k Čechám Jan Lucemburský, tehdy už Frýdlant patřil k Čechám, a hranice tehdy vedla kus za Frýdlantem směrem k současné hranici - a k této poslední dlouhodobě trvalé úpravě hranice pak došlo zřejmě na začátku XV století za Václava IV.
na mapce níže zobrazena "třetí" hranice mezi Čechami a Lužicí - v době, kdy k Čechám ještě patřilo Žitavsko - ale ještě nepatřily úplně celé hraniční výběžky zejména Frýdlantský výběžek
Pro Čechy byla Horní Lužice ztracena za třicetileté války roku 1635 a připadla de jure jako zástava Sasku.
znovu krátce o Zhořelecku
Po Napoleónských válkách v roce 1815 se Sasko samo stáhlo ze Zhořelce a část Horní Lužice postoupena k Prusku, v Prusku pak tato část Horní Lužice přičleněna ke Slezsku - tedy poněkud změněna byla i hranice Slezska Zhořelecko je vlastně jedinou částí Slezska, které zůstalo Německu - ve Zhořelci má sídlo i Slezské muzeum.
shrnuto
jak se tedy měnila hranice mezi Čechami a Lužicí na Šluknovsku a Frýdlantsku
Definitivně pak byla hranice mezi Čechami a Lužicí stanovena někdy na počátku 15. století a změny se týkaly především severního okraje obou výběžků - Šluknovského a Frýdlantského. Jednalo se tedy o jednu z mála výjimek na jinak velmi stabilní zemské hranici. Typické severní výběžky na mapě Čech vznikly tedy až v této době.
Co se týče územích výběžků - asi ve čtyřech etapách probíhalo jejich přičleňování k Čechám - v XI století pravděpodobně za knížete Vratislava II kdy bylo Milčansko podruhé nakrátko přičleněno k Čechám (spolu s milčanským knížecím územím Záhvozd) a byla zřejmě poprvé vymezena hranice Čech a podruhé se hranice měnila ve XII za knížete Soběslava II, který získal Horní Lužici roku 1136 a a Češi ji drželi ji až do poloviny 13. století a zemi se podařilo přeci jen poněkud více ovládnout (tehdy k Čechám patřila Žitava - ale ještě nepatřil Frýdlant) -, a pak se hranice potřetí měnila až ve XIV století - kdy už k Čechám patřil Frýdlant, ale hranice vedla jen kus za městem směrem na sever k současné hranici - a v dalším století pak došlo k poslední - čtvrté - a dlouhodobě trvalé úpravě hranice - a to někdy na začátku XV století za Václava IV..
kdy k Čechám náležela Lužice
X. stol
Horní Lužice - tehdy Milčansko (které se tehdy počítalo k Východní marce v Sasku) k Čechám poprvé náleželo pří sjednocování Čech za Boleslava I a Boleslava II
(XI. stol. během polsko - německých válek Milčansko podvakráte znovu patřilo k Čechám - jednou za knížete Jaromíra a jednou za knížete Oldřicha)
XI.stol.
Horní Lužici jako součást Míšeňské Marky (Saska) nakrátko získal kníže Vratislav II
XII a XIII stol.
Horní Lužici pro Čechy trvaleji ovládnul kníže Soběslav I
XIV a XVI stol.
Horní Lužici pro Čechy nejtrvaleji získal král Jan Lucemburský, přičleněna rovněž přibyla Dolní Lužice
odkazy
Slovanské kmeny v severních Čechách v tzv. barbarském období na prahu ranného středověku
Polabští Slované v širším smyslu (na západ od Labe - pozdější Lužičtí Srbové): Milčané v Záhvozdu (odhadem několik osad a snad hradiště Višňová)
České kmeny na seceru Čech - například Děčané, Litoměřici.a Lemuzi - například ve Stadicích - odkud pocházel Přemysl Oráč...
