Halič a severní Slovensko 1997, zapomenutý etnograf Haliče

Tenkrát bylo Polsko taková země neprobádaná – už nevím přesně kdo s nápadem na cestu sem přišel – ale každopádně jsme jeli čtyři. Jedna dívka a tři pánové - na cestopis navazuje převzatý portrét o jednom badateli na Haliči..

obsah 

rozcestník metalurgie

rozcestník pomezí Polska a Ukrajiny - a Podkarpatská  Rus

rozcestník Slovensko

Halič a severní Slovensko 1997 (původní cestopis)

Druhá návštěva Spiše 

Jak se vyrábí olovo

Fotky ze Lvova 

Zapomenutý etnograf Haliče a další střípky z historie Haliče

 

rozcestník metalurgie

železo

Železo z Moravy - v okolí Adamova a na Blanensku, metalurgie Plutonie - Blog iDNES.cz

barevné kovy

měď, bronz

Jeden den jízdy koňmo k moři / Baltští Prusové / výroba Bronzu - Blog iDNES.cz

hliník

Malá přírodovědecká zastávka u vysokého smrku a metalurgie hliníku Žiar nad Hronom - Blog iDNES.cz

olovo 

Halič a severní Slovensko 1997, zapomenutý etnograf Haliče(tento příspěvek)

speciální kovy

Fler BLOG | archivace.kvalitne / Nitinol a flexinol - kovy s pamětí

slitiny kov - nekov

Kompozity - konstrukční materiál pro letecký průmysl - Blog iDNES.cz

rozcestník na téma cestování a historie : Polsko - Ukrajinské pomezí 

dvoupříspěvek Halič a severní Slovensko 1997, zapomenutý etnograf Haliče/ Divadlo na provázku - Měsíc autorského čtení Brno 2017 "literatura a divadlo Ukrajiny"

O připojení Podkarpatské Rusi k Československu rozhodli američtí Rusíni https://www.msn.com/cs-cz/zpravy/other/o-p%C5%99ipojen%C3%AD-podkarpatsk%C3%A9-rusi-k-%C4%8Deskoslovensku-rozhodli-ameri%C4%8Dt%C3%AD-rus%C3%ADni/ar-AA1jK2tv?ocid=msedgntp&pc=LCTS&cvid=ce6cfd1a99b34ec98b0ed3a6b10b0c82&ei=22

neoabsolutismus v Uhrách (tedy i na Slovensku a v Zakarpatí)

rozcestník na téma Slovensko

HRRRON O2 (plavení řeky Hron a metalurgie hliníku Žiar nad Hronom) Malá přírodovědecká zastávka u vysokého smrku a metalurgie hliníku Žiar nad Hronom - Blog iDNES.cz

Slovnaft Bratislava (část 2r příspěvku) Benzínky a další čerpací stanice - ropa a zemní plyn, a také rozvody vody - Blog iDNES.cz

Halič a severní Slovensko 1997, zapomenutý etnograf Haliče (tento příspěvek)

"Malá vojna 1939" Mátra – aneb třetí vrcholek dvou státních znaků - rozcestník Maďarsko - Blog iDNES.cz

Miranda – romský holokaust - Blog iDNES.cz - zde je zmíněn příběh ženy která přežila rómský holocaust na Slovensku pod Tatrami

pravěk na Slovensku Jeden den jízdy koňmo k moři / Baltští Prusové / pravěk na Slovensku / výroba Bronzu - Blog iDNES.cz

a ještě 

odkaz na jazykový rozcestník 

Malá lužickosrbská mluvnice (rozcestník na téma jazyky) - Blog iDNES.cz

vlastní příspěvek

Halič a severní Slovensko 1997

Návrat v nejvlastnějším smyslu slova1. den – ráno odjezd z Brna – oběd ve skanzenu v Rožnově / valašská kyselica – toto jídlo si po těch letech dobře  pamatuji/ - nocleh  v cenově přijatelném hotýlku někde na slovenské Oravě.

Od Oravské přehrady pohled na nejvyšší horu Slovenských Beskyd - na Babiu horu (ostatně kniha Vlci pod Babí horou byla zmíněna i na jednom tématickém setkání v klubu Leitnerova v Brně - pořádaným pod názvem "Píšete do Šuplíku"., pravděpodobně šlo o Šuplík prosinec 2018  

https://www.facebook.com/media/set/?set=a.324367404835018&type=1&l=c310d0dfed2.

Přes Slovenské Beskydy jsme dojeli do Polska – nocleh v chatkách v Krakově /prima večer – popíjeli jsme zde v hospůdce pivo/.

3. den jsem si přivstal a sólo vyrazil na průzkum Krakova…

Zaměřil jsem se především na židovskou čtvrť řečenou Kaziměř.

Po návratu snídaně a vydali jsme se do města společně – opět židovská čtvrť. Někdy kolem poledne opouštíme Krakov a jedeme směrem Tatry. V nevysokém pohoří Beskid Wispovy jsme se občerstvili v jedné dřevěné hospůdce.

malá vsuvka na téma polské Beskydy (dodatečná koláž na dané téma)

Beskid Wyspowy

Beskid Wyspowy česky též Ostrovní Beskydy), slovensky Ostrovné Beskydy, názvy v jiných jazycích než v polštině však nejsou zaužívané) je beskydským pohořím s mnoha soliterními horami a kratšími hřebeny vysoko čnějícími nad okolní terén. Odtud pochází i název hor. Zvláště během podzimních inverzí nad mlhu vystupuje velké množství izolovaných vrcholů, které působí jako ostrovy v moři (polské slovo wyspa znamená česky ostrov). Nejvyšším vrcholem pohoří Beskid Wyspowy je Mogielica (1.171 m). Výraznou horou je mj. také Velký Luboň (Luboń Wielki, 1.022 m) s krásnou horskou chatou na jeho vrcholu.

a opět původní příspěvek...

V pozdní odpoledne příjezd na slovenské území do vsi Červený Kláštor. Opět příjemný večer na terase jednoho penziónu – ale nocovali jsme ve volné přírodě ve stanech.

4. den jsme věnovali Pieninám – a to opět z polské strany. Snídani jsme si koupili ovšem v jedné samoobsluze ještě na Slovensku. V Polsku jsme si kopili jízdenky na pramice a plavili se po Dunajci. Cestu zpátky jsme absolvovali coby horskou túru. Další nocleh v přírodě.

Pieniny Červený kláštor - zahrádka mnicha Cypriána.

V půvabném prostředí Pieninského národního parku leží památný starobylý červený kláštor. Byl založen roku 1379 a v 70tých letech 20. stol obnoven. a z větší části slouží jako muzeum. Červený kláštor byl zejména v 18. století významným kulturním centrem na Slovensku. V té době zde žil přírodovědec mnich Cyprián, který sestavil nejstarší zachovalý herbář na Slovensku (z let 1765 až 1771).

Na pohostinném dvorku jako v úpravě někdejšich zahrádek a záhoncích vysázeny druhy rostlin, které se od středověku takto pěstovaly a sloužily jako léčivé byliny. zelenina a koření - případně z dnešního pohledu bychom řekli k technickým účelům. Přes klášterní zahrady se k nám dostaly mnohé léčivé rostliny, které se pak rozšířily ve venkovských zahradách. Výběr z nich je v atlase ABC pod názvem "koření našich babiček". (podle ABC č. 2/ r. 32 1987)

5. den byli na programu Tatry /slovenské/ – lanovkou na Skalnaté pleso. A zde došlo k té velké nepříjemnosti, že jsem přišel o foťák. Prostě jsem ho nechal odložený a na okamžik ho ztratil z dohledu a byl pryč. To je například důvod, proč nemám žádné fotky z Pienin – kde jsem pochopitelně fotil na barvu. Takže zbytek dne v Tatrách jsem stráfil v nepříliš dobrém naladění. Nicméně program pokračoval dál – další nocleh v přírodě.

odkaz na volně související příspěvek

Miranda – romský holokaust - Blog iDNES.cz - zde je zmíněn příběh ženy která přežila rómský holocaust na Slovensku pod Tatrami

další odbočka

v Brně svého času byla pro Židy z Východní Haliče zřízena na ulici Křenové synagoga (či větší modlitebna) - zvaná Polská Škola - či Polský Templ

(pokračování původního příspěvku)

6. den – přesun na východ Slovenska. Nocleh v Bardějově. Z tohoto dne si již mnoho nepamatuji.

7. den – ve slovenských Nízkých Beskydech jsme narazili na krásný dřevěný kostelík /měl jsem s sebou ještě jeden fotoaparát – a to středoformátový  Pentacon  six – ovšem pouze s černobílým materiálem/.

Do Polska jsme zpět přejeli pravděpodobně přes Duklu /paměť již tak dobře nefunguje/. A před námi byla ta pravá Halič. Vlastně jsme se vraceli z východu na západ a pozorovali, jak se ráz krajiny postupně mění. 

A opět malý historický exkurs. 

Rusínská lidová republika Lemků

byl malý stát  rusínských Lemků, který vznikl rozpuštěním Rakouska-Uherska, svým charakterem příbuzná země jako Podkarpatská Rus. 

Jako prorusky orientovaná země se chtěla tato republika spojit s Ruskem, což však po bolševickém převratu nepřicházelo v úvahu, stejně jako skrze geopolitický fakt, že země rusínských Lemků s vlastním Ruskem nehraničila. 

Vůdčími postavami lemkovského hnutí se stali Dr. Jarosław Kaczmarczyk, Dr. Aleksander Cichański a kněz Mychal Jurczakewycz. Nebyly však určeny jednoznačné cíle hnutí - jedni se chtěli připojit k Rusku, jiní k Ukrajině, jiní k Československu (což podpořil zejména Grigorij Žatkovič, který již dříve pomohl k ČSR připojit Podkarpatskou Rus) a rovněž se objevil požadavek nechat republiku samostatnou, ale s jiným hlavním městem (např. Prešov nebo Užhorod). Situace se záhy zkomplikovala po vypuknutí polsko-ukrajinské války a obsazení Ukrajinské lidové republiky polskými vojsky. Od konce ledna 1919 se v Lemko-rusínsku konaly manifestace za sjednocení s Rusíny v ČSR, Polsko se však nemínilo vzdát části Malopolska a Československo nemělo valný zájem o jeho ovládnutí.

Zčásti souběžně existovala též Východní Lemkovská republika, označovaná též Komančská republika, se sídlem ve vesnici Komańcza – ta zahrnovala 33 vesnic a zamýšlela připojení k Západoukrajinské lidové republice.

a původní příspěvek...

Není mi jasné, zde byl před námi už jenom jeden nocleh v Polsku – ale s největší pravděpodobností tomu tak bylo. V každém případě shánění vhodného místa pro postavení stanů bylo velmi, velmi obtížné – něco jsme nalezli až hodně pozdě v noci.

8. den nás vzbudily pasoucí se krávy. Nu což – noc jsme měli za sebou, tak jsme už mysleli hlavně na návrat. Útrapy ze včerejška jsme si vynahradili lehkým, ale velmi chutným obědem – kterým byly klobásky - kielbaski v jednom stánku u cesty /mimochodem tyto nácestné občerstvení byly pro Polsko tehdy velmi typické.

Ještě jsme se krátce zastavili v Těšíně, kde jsme také překročili státní hranice a následoval už jenom návrat v nejvlastnějším smyslu slova.

a jako přídavek

Další

Návštěva Spíše

Na oběd budou halušky, zaznělo v jednom bytě na sídlišti na kraji Levoče (pravděpodobně někdy v dubnu 2007). 

Jak připravit halušky. Brambory oškrábeme, nastrouháme na jemném struhadle. Přidáme 1 vejce, sůl a polohrubou mouku, abychom vytvořili tužší těsto. Těsto dáme do sítka na halušky a propasírujeme do vařící vody (nebo těsto dáme na prkénko a do vařící vody oddělujeme nožem přibližně stejné kousky). Když halušky vyplavou na povrch, vařime jen pár minut.

Ze sídliska lze názorně spatřit jak je Levoča pěkně na kopečku. Rozkvět města Levoča nastal někdy ve 13. století, kdy na Spiš přibylo množství studentů z Německa, označovaných jako Sasové, vystudovaných většinou těžbu na těžbu kovů  - především železa a mědi, v gotice Levoča zřejmě dosáhla maximálního rozkvětu – nicméně v průběhu 16. století město  postihly dva pustošivé požáry – takže současná podoba města je spíš renesanční.

Slunné počasí vydrželo i následující ráno, takže nastal pravý okamžik  vyrazit do kopců a seznámit se s venkovem a  především zdejšími malebnými řeckokatolickými kostelíky.. Vyšné Repaše, Torisky… „Tam žijů Rusňáci“ zaslechl jsem poněkud zakaboněnou poznámku. Cesta vedla četnými zákrutami – v cílové vesnici ještě s řadou dřevěnic se pásli koně. 

Odpoledne další venkovský výlet se svými průvodci do vsi poblíž Spišské kapituly či Spišskému hradu kde měla domek „stará mama a otecko“. Ves to byla břízolitová takže zde alespoň pár pranostik.  Zima začínala na Spiši brzy – takže když se dostavil Mikuláš, byly vesnice pod sněhem. 

... a na vánoce bylo zase zvykem lití olova nataveným nad svíčkou do vody...
Tedy jedna pranostika vánoční,,,

Ondreju, Ondreju
olovo de teba leju
daj mi zavčas znať
kdo ma bude mať

A následující den - tedy neděle už byla dnem odjezdu...

a jelikož byla zmíněno olovo, alespoň několik informací o výrob+ tohoto těžkého kovu

Jak se vyrábí olovo

Olovo je těžký kov, který se v přírodě vyskytuje prakticky jen ve sloučeninách, často poblíž nálezů nějakých rud, například stříbra. 

Jednou z rud, ve které je obsaženo olovo je například galenit. 
Galenit (leštěnec olověný, sulfid olovnatý – PbS) je hojný minerál, který krystalizuje v krychlové soustavě. Barvu má ocelově šedou, tmavší než u ryzího olova. Z olověných rud se olovo získává redukcí - tedy tavbou v redukčních pecích či píckách.

Využití olova je velmi rozmanité, olovo pro svou nízkou teplotu tání - či tavby je však (podobně jako cín) oblíbené k různým hříčkám - například výše zmíněný vánoční zvyk lití olova do vody, neboť olovo lze natavit například nad svíčkou...

druhá část příspěvku

Zapomenutý etnograf Haliče a další střípky z historie Haliče

Poslední císař Karel I se při návratu z Haličské fronty zastavil v Olomouci

https://at.tumblr.com/archivace/karel-i-v-olomouci-olomouc-vl%C3%A1dn%C3%AD-%C4%8Dtvr%C5%A5-posledn%C3%AD/nuwyybxjklwy svodka z přednášky na Tumblr

odkaz na rozcestník "velmoci 19. století" a "Do vzdálených kultur a zemí Asie a Afriky"

Kdysi tu vládl lov - zahradnictví Konopiště a zahradní architektura - Blog iDNES.cz

Zapomenutý etnograf: Tajemství Rusínů na Ukrajině odhaloval málo známý Čech
(převzatý příspěvek od: Jaroslav Krupka)

Etnograf-samouk František Řehoř se narodil právě před 165 lety, dne 16. prosince 1857, ve Stěžerách u Hradce Králové. V tomto městě absolvoval vyšší reálku, a poté se v roce 1877 přestěhoval spolu se svým otcem do Wolkóva u Lvova, kde oba hospodařili na statku, který si pronajali od ženského benediktinského kláštera.

V té době se Wolków nacházel na území historicky nazývaném Halič, které osidlovalo různorodé východoslovanské etnikum, označované souhrnně jako Rusíni, avšak dělící se podle etnických příznaků do dalších skupin. Poznání jeho bohatého hmotného a duchovního života přitom zprostředkoval nejen české veřejnosti, ale celému rakousko-uherskému mocnářství a potažmo i Evropě jako jeden z prvních právě Řehoř. Ten za tím účelem procestoval téměř celou haličskou Rus.

„Nadán bystrým okem pozorovacím, úžasnou vnímavostí pro všechny zjevy lidského života, a vroucí láskou k bratrskému národu, nasbíral za svého pobytu na haličské Rusi až roku 1890 takové bohatství materiálu národopisného, jakýmž nemnoho jiných etnografů ve svém oboru může se pochlubiti,“ uvedl o něm v roce 1896 tehdejší časopis Zlatá Praha, jeden z mnoha, do nichž Řehoř sám často osobně přispíval.

Život v Haliči

Halič představovala historické území rozdělené mezi dnešní Polsko a Ukrajinu, sousedící na severu s Volyní, na východě s Podolím, na jihovýchodě s Bukovinou, na jihu s Podkarpatskou Rusí a na západě s Malopolskem. Jako Královstvi haličské a vladiměřské byla Halič jednou z korunních zemí habsburského soustátí (pozdějšího Rakouska-Uherska).

Habsburské soustátí ovládalo Bukovinu a Halič zhruba od poslední třetiny 18. století. Počátkem 19. století Habsburkové o tato území dočasně přišli v důsledku napoleonských válek, ale po pádu Napoleona je získali zpět. V roce 1849 získala Bukovina status samostatné provincie, odpojené od Haliče, a v roce 1850 byl rakouská Halič administrativně rozdělena na Západní s centrem v Krakově a na Východní, jejímž středobodem byl Lvov. Do roku 1918 byla Halič jednou z korunních zemí monarchie.

Toto území přitom obývaly specifické rusínské etnické skupiny, označované například jako Lemkové, Bojkové (Verchovynci), Huculové a Doliňané (Hajnalé). Tyto skupiny byly jazykově ovlivňovány řečí většinového obyvatelstva státu, ve kterém žily, a při hranicích  i jazykem sousedících států. Rusínština se tak dost podobá ukrajinštině a částečně také slovenštině nebo češtině.

Historický vztah Rusínů k Čechům si dnes odvozujeme zejména od prvorepublikové zkušenosti, kdy byla Podkarpatská Rus, zvaná též Zakarpatská Ukrajina, součástí nově vzniklé Československé republiky. Tamější oblast tak má pro nás lehce romantický nádech, spojený s loupežnickou legendou Nikoly Šuhaje a s „misionářskou“ činností českých učitelů a lékařů, vyslaných na Podkarpatskou Rus novým státem.

Historie kontaktů českého a rusínského prostředí je však podstatně starší. Nemalé intenzity dosáhly zejména po revolučním roce 1848, kdy Rusíni, podobně jako Češi, usilovali o národní sebeurčení a požadovali zrovnoprávnění svého národa v rámci monarchie.

A právě František Řehoř se stal jedním z prvních středoevropských etnografů, který se začal haličským a bukovinským Rusínům soustavně věnovat. S obrovským zaujetím, ale také podle všeho s velkou osobní náklonností.

„Sympatie Rusínů k Čechům pisatel těchto řádků registruje drahně let. Rusíni nenechali projít žádný pro nás důležitý zjev, aby neosvědčili se duší i srdcem nám oddanými bratry slovanskými. Zejména nikdy v mé paměti nezajde tklivé líčení nynějšího předsedy rusínského klubu na říšské radě profesora Romančuka o vlastní návštěvě při kladení základního kamene k našemu Národnímu divadlu a rovněž pro nás bratrsky vyzněly rozhovory o Praze člena tehdejší památné deputace haličskoruské, rusínského veterána Bohdana Didyckého. To však nejsou případy ojedinělé, ba naopak, v haličskoruských listech za poslední desetiletí lze stopovati příkladnou lásku Rusínů k nám, nevytrysknuvší snad pouze z pohnutek nahodilých. Rusíni mají vřelou účast na našich úspěších a truchlí s námi v dobách neštěstí; z dotyčných zpráv vycítíme netoliko žurnalistickou povinnost, nikoliv, ony jsou provanuty citem, při němž mimovolně vlhne oko…“ napsal Řehoř v roce 1891 do tehdejšího časopisu Světozor.

Zapálený, ale v životě nešťastný etnograf
Během svého pobytu v Haliči shromáždil František Řehoř obrovské sbírky artefaktů ze všech oblastí jejich života, jimiž obohatil Náprstkovo České průmyslové muzeum a později ještě tehdejší Národopisné Muzeum Českoslovanské. Shromáždil také cennou a rozsáhlou maloruskou a rusínskou knihovnu, čítající více než 2000 různých svazků, vydaných v Haliči a v Bukovině.

„S publikační činností začal v roce 1880 článkem O výrobě plátna u Rusínů východo-haličských v časopise Listy Průmyslové a o rok později psal do téhož periodika, ale i do Světozoru. Byly to články Obrázky z Pokučí a Huculští novomanželé z Berhometa,“ uvedl o Řehořovi badatel Petr Kaleta v článku František Řehoř: Milovník života haličských Rusínů.

Velký posun v Řehořově práci přinesla jeho aktivní spolupráce s Ottovým Slovníkem naučným, která začala v roce 1888. Redakce tohoto slovníku totiž stála nejenom o Řehořovy příspěvky, ale také chtěla, aby jí zprostředkoval kontakty na přední haličské Rusíny a Ukrajince. To přispělo i k Řehořovu vlastnímu prohlubování znalostí o rusínské kultuře, historii i životě jako takovém. 

Jeho hlavním tématem byli skutečně zejména Rusíni, jejich zvyky, obyčeje, kulturní a společenský život, nezapomínal ale ani na Židy, kteří představovali ve východní Haliči 19. století významný fenomén.

Kromě článků a studií a již zmíněné jedinečné východohaličské kolekce národopisných předmětů po sobě Řehoř zanechal také rozsáhlou fotografickou sbírku, v níž podle Kalety mistrně zachytil rusínský život východní Haliče druhé poloviny 19. století. 

„Národopisná bádání Františka Řehoře ho pravděpodobně nejvíce spojovala s etnografem, pedagogem a publicistou Volodymyrem Šuchevyčem (1849-1915), jehož životní prací bylo pětisvazkové dílo Huculščyna (1899-1908). Velmi přátelské kontakty měl i s vynikajícím haličským ukrajinským spisovatelem a klasikem ukrajinské literatury Ivanem Frankem (1856-1916). Vzájemně si vyměňovali informace o českém a ukrajinském literárním dění a rovněž v soukromí byli dobrými přáteli,“ uvádí Kaleta.

V osobním životě však podle něj Řehoř nebyl šťastný, protože mu ho komplikovala vrozená nedoslýchavost, k níž se později přidala ještě tuberkulóza. V roce 1890 se vrátil do Čech, odkud pak jezdil na další studijní pobyty do Haliče.

Vytvořil rozsáhlé dílo, ale odešel předčasně
Podle autorů publikace Lidová kultura Ukrajinců rakousko-uherské monarchie v etnografické sbírce Františka Řehoře z 80. a 90. let 19. století Oleha Boljuka, Oleny Fedorčukové, Jana Pohunka a Nadi Valáškové shormáždil Řehoř ve své sbírce předměty zejména z etnografických oblastí Pokutí a Huculsko, kde se nejúspěšněji rozvíjelo lidové umění a kde fungovalo nejvíce středisek lidového umění, a poměrně často kupoval předměty ve městech na trzích.

V jeho záznamech jsou uvedena města Bolechiv, Kaluš, Kolomyja, Kosiv, Kuty, Lvov, Mykolajiv, Nadvirna, Stanislaviv (nyní Ivano-Frankivsk), Stryj, Ternopil, Žydačiv a jiná. Navštěvoval také různé vesnice, kde si zapisoval nejen poznatky o místní lidové kultuře, ale také doplňoval svou etnografickou sbírku.

„Lze konstatovat, že Řehoř zkoumal a v rámci sbírky evidoval materiální kulturu na území haličských etnografických skupin, kterými byli: Lemkové, Bojkové, Huculové, Nadsaňané, Podhořané, Opolané, Pokuťané, Podolané a v Bukovině Bukovinci,“ píše Naďa Valášková v této publikaci.

Podle Kalety měl Řehoř přes své chronické zdravotní potíže spoustu plánů ohledně dalších výzkumů. Po návratu do Čech v roce 1890 se snažil vydat své národopisné studie jako soubor a neustále oslovoval další a další české nakladatele, ale odborná práce o Rusínech se jim nezdála lukrativní, takže byl opakovaně odmítán. Všechny plány pak předčasně ukončila zákeřná nemoc, které podlehl 6. října 1899. K poslední cestě ho jeho přátelé a příznivci vyprovodili z pražského kostela Panny Marie Sněžné.

„Žel, že tak záhy jej smrt ode všeho odvedla; zemřelť teprve ve 42. roce věku svého (nar. 16. pros. 1857 ve Stěžerách u Hradce Králové), tedy v témže věku, jako jeho soudruh v nadšení a práci, Edvard Jelínek… Žalno jest pohlížeti za takovými lidmi, které život předčasně zničil. A Řehoře zničil… Budiž mu zachována vděčná a trvalá paměť! Perom Tobi zemlja!“ napsal tehdy do časopisu Světozor jeho redaktor Adolf Černý (Edvard Jelínek byl český publicista a prozaik, organizáor všeslovanských, hlavně česko-polských vztahů, pozn. red.).

„I přesto, že se mu (Řehořovi, pozn. red.) nepodařilo prosadit souborné vydání svých národopisných prací, zasluhují jeho články a encyklopedická hesla naši pozornost především proto, že se mu jejich prostřednictvím podařilo pečlivě, originálně a detailně zdokumentovat pro následující generace život Rusínů z Haliče v druhé polovině 19. století,“ uzavírá Kaleta.

Druhá Polsko - Ukrajinská válka

Polsko - ukrajinský konflikt neutichl ani v dobách nesvobody a okupace - sovětské a pak německé v době Druhé světové války - naopak vzájemné nesváry - navzdory okupaci dosahovaly patrně nejvyšší míry. 

Na konci Evropy. Východ Slovenska stále ještě žije v minulém století

Končí tady silnice. Dál žádná nevede. Podhorská vesnice Runina má proto jen jedny tabule na začátku obce. Na konci už nejsou třeba. Kolem uzavřeného údolí, z něhož vede podél potoka jediná asfaltka, jsou hory k tisícům metrů šplhajících Polonin. Na jejich vrcholcích u hranic s Polskem pak bukové lesy zařazené na seznam UNESCO. Vlci, medvědi i zubři tu jsou normální součástí života. Stejně jako tuhé zimy, kdy cestu k civilizaci musí občas proházet vojáci, protože síly silničářů na to nestačí.

Podhorská vesnice Runina.

Na konci Evropy. Východ Slovenska stále ještě žije v minulém století (msn.com)

a opět vlastní cestopis

Druhá cesta do Krakova

Druhá cesta do Krakova proběhla sólo v roce 1999 v září - tedy se jednalo ještě o téměř letní cestu. Cesta proběhla s přestupem v železniční stanici Katovice a bylo tomu tak i při cestě zpět. Tedy kromě dojmů z Krakova - kde byla opět středobodem Židovská čtvrť Kazimierz (česky Kaziměř, v jidiš Kuzmir?) se v Katovicích vybavily vzpomínky na zlatou éru hokeje po polovině 70 tých, zejména mistrovství světa v Katovicích 1976. Zde MS v ledním hokeji Katovice 1976 alespoň přiblíženo dodatečnou kresbou. Není bez zajímavosti že mistrovství světa a Evropy v hokeji se účastnil v tomto ročníku i tým z Polska (tehdy PLR), ale žel pro pořadatele toho roku šampionát opustil a sestoupil do skupiny "B". Mimochodem v Katovicích se na stadiónu setkaly i oba týmy rozděleného Německa - tehdejším označením NSR a NDR.