Snad právě je to způsobilost umění kombinovat věci bezprostředně nesouvisející – třeba do formy koláže. A v případě koláže je právě standardním postupem nalepovat na kalendářové krajinky třeba figurální motivy vystřižené z časopisů...
Při prvním listovávání nějakým časopisem – dejme tomu již poněkud letitým – třeba tak kolem roku 1960 – je pozornost obvykle věnována nejprve ilustracím. Řada ilustrací, řada ilustrátorských stylů – přesto časopis působí po grafické stránce spojitě.
U jedné z povídek jednoduché, ale výstižné kreslířovy linky vedou do dob, kdy móda byla jednoznačně daná nejenom pro dámy, ale i pro pány, kterým kázala přizdobovat se copem, často ve spojitosti s parukou. Ovšem i tato móda se poznenáhlu stávala anachronismem a Evropu - která právě procházela bouřlivým obdobím - začala inspirovat přímočarost antiky bez zbytečných příkras. Dekorativnost uplynulého období začala být označována jako copový sloh, což je vlastně jiný – archaický název pro rokoko.
Časopisové ilustrace (Karel Müller)Přesto mezi obchodníky se starožitnostmi pojem „Copový sloh“ není zcela neznámý – tentokrát jako označení pro samotný závěr baroku a rokoka, již ovlivněný klasickými vzory. Ano – toto období je tím pravým „Copovým slohem“ v užším slova smyslu.
Ve vsi Černohousy ve frýdlantském výběžku na pozemcích rodu Clam-Gallasů byl na sklonku 18. století postaven zámeček – který by mohl sloužit jako ukázkový případ copového slohu v architektuře. Nejvýstavnější obytné křídlo v 70. letech 20. století vzalo za své, ale některé typické znaky slohu nese i budova správce – později školy a také přilehlá kaple sv. Jana Nepomuckého – která se jako jediná z celého areálu nachází v udržovaném stavu.
Zámek Černousy - retrokresba (Jan Tomášek)
Kaple sv. Jana Nepomuckého (Jan Tomášek)Co se týče výše zmíněného ilustrátora – kterým je právě v titulku uvedený Karel Müller – známé jsou třeba jeho ilustrace české literární klasiky, například Nerudových Povídek malostranských. V jedné z nich – která patří k nejčtenějším (už protože pro svou nepřílišnou délkou je vhodná pro zařazení do povinné školní četby) – jmenovitě povídce Hastrman – se čtenář opět setkává z copovou módou. Je spojena s hlavní postavou – jistým panem Rybářem – a před půlí 19. století tato úprava patřila k jedněm z posledních v Praze. Čímž se potvrzuje – že móda nemusí pomíjet ze dne na den a do značné míry je osobní záležitostí.
Svou kreslířskou linkou dokázal Karel Müller přiblížit svým vrstevníkům příběhy, které se odehrály (a nebo ani neodehrály), třeba před několika staletími. Autor těchto kreseb svou tvorbou vypovídá nejen o době, v níž se tyto příběhy odehrávaly, ale především o době, ve které žil.
http://www.zanikleobce.cz/index.php?obec=17343
