Do kraje hlubokých lesů, průzračných řek, četných hradů a dalších úžasných památek – do Posázaví jsem se vydal alespoň na kratší výlet. Mým hlavním cílem byl hrad Zlenice.
Sem mě nalákala kniha Radovana Šimáčka „Zločin na Zlenicích hradě“ podle které byl před desítkami let natočen i stejnojmenný film. Autorovi literární předlohy se zdárně podařilo vdechnout šlechticům z okolních hradů a tvrzí druhý život. Proto moje cesta do míst, kde se před stoletími setkávali Oldřich a Jan ze Zlenic, Ctibor z Kožlí, Beneš z Konopiště, Zdislav z Mrače a další postavy ze Zločinu na Zlenicích.
Cestu do Zlenic jsem alespoň částečně absolvoval po trati „Posázavského Pacifiku“. Na nádraží v Ledečku, kde jsem přestupoval, mne zaujala značně zdevastovaná výtopna, na jejíž záchranu vznikla občanská iniciativa.
Motoráčkem klikatícím se romantickou krajinou Sázavy jsem se dostal do Zlenic v souladu s jízdním řádem. A to už byl jen malý kousek na břeh Sázavy na jejímž protějším břehu z lesa vykukovala věž Zlenického hradu zvaného též Hláska. Romantiku místa dokreslovaly říční lázně s malým kempem v podhradí – které navazují na tradici zdejší plovárny již z časů starého Rakouska. Zlatým hřebem se stal přívoz – který na zamávání spojil oba břehy Sázavy. Jediná drobnost proti plánu nevyšla na sto procent. Pivo jsem si totiž nedal v hospůdce „Baštírna“ přímo pod hradem (otevírala se až ve 14 hodin), ale v hotelu na protějším břehu.
