Pozdrav z Bledu, pochod přes Dolomity, rozcestník "Velká válka" a Rakousko - Uhersko

Příspěvek by měl přinést zejména autentické paměti  na podkladě buď zcela autentickém - nebo vytvořeným jen s několikaletým zpožděním na časy První světové války...

obsah příspěvku

Pozdrav z Bledu

Italská fronta - pochod přes Dolomity, Rak. - Uh. armáda a loďstvo

Haličská fronta - Rusko

Západní fronta - Francie

Severní moře

28. října až 11, listopadu 1918

Brno na prahu "Velké války"... Lažanského náměstí bylo záhy přejmenováno...

19. 07. 1860: Lažanskýplatz + Am Kiosk (Lažanského náměstí + Na kiosku)

19. 08. 1884: Lažanskýplatz + Am Kiosk + Interimstheaterplatz (Lažanského náměstí + Na kiosku + náměstí Prozatímního divadla)

15. 12. 1915: Kaiser-Josef-Platz + Am Kiosk (náměstí Císaře Josefa + Kiosk)

30. 12. 1918: Lažanského náměstí + Kiosk (Lažanskýplatz + Kiosk)

Německý dům

Německý dům stával v bezprostřední blízkosti historického jádra Brna, v místě dnešního parku na Moravském náměstí tak, že vytvářel působivou siluetu při průhledu dnešní Rašínovou ulicí od středu města.

Byl postaven roku 1888 jako syntéza několika ve své době módních stavebních slohů ( novogotika, německá renesance, neobaroko, romantismus ) dle návrhu berlínského ateliéru Ende&Böckmann ve spolupráci s brněnským architektem prof. Germanem Wanderleym. 

odkaz na rozcestník Lažanského náměstí Kavárna Bellevue na Lažanského náměstí v Brně - Blog iDNES.cz

obsah příspěvku

rozcestník Velká Válka

Pozdrav z Bledu

Italská fronta - pochod přes Dolomity, Rak. - Uh. armáda a loďstvo

Haličská fronta - Rusko, rozcestník Halič

Západní fronta - Francie

Severní moře

28. října až 11, listopadu 1918

rozcestník na téma "Velká válka - Italská fronta"

Pozdrav z Bledu, pochod přes Dolomity  (tento příspěvek) 

Vzpomínky na Dolomity - Blog iDNES.cz (jiný příspěvek z Dolomit - ovšem z podstatně mladšího období a to 90.tých let 20. tého století) 

příspěvky vně blogu iDNES

hloubení zákopů během 1WW (35) Trench Systems (Cross Section) - YouTube

Hrdinka první světové války: Edith Cavell zachránila stovky vojáků, o život ji připravil kolaborant (msn.com)

Ukradli českoslovenští legionáři carský poklad? Někteří vojáci záhadně zbohatli (msn.com)

Karel I v Olomouci https://at.tumblr.com/archivace/karel-i-v-olomouci-olomouc-vl%C3%A1dn%C3%AD-%C4%8Dtvr%C5%A5-posledn%C3%AD/mcwjb6bc0gew

odkaz na rozcestník na téma "Rakousko" Úzkokolejkou do České Kanady a likérka Mariazell - rozcestník Rakousko - Blog iDNES.cz

odkaz na rozcestník na téma "velmoci 19. stol." Kdysi tu vládl lov - do dávných států a zemí  - Blog iDNES.cz

loďstvo přelomu 19. a 20. stol. https://www.facebook.com/media/set/?vanity=nabdazplus&set=a.865389765292994

na téma "Jugoslávie - království SHS"

Střípky z Dalmácie, Chorvatska a Jugoslávie - Blog iDNES.cz

Pozdrav z Bledu, pochod přes Dolomity  (tento příspěvek)

po válce 1918 /19  (37) Rakouské Sudety | Dokument - YouTube

příspěvky na téma Rakousko - Uhersko a  první republika 

Toulky po Žabovřeskách - Architekt Fuchs a funkcionalismus, rozcestník "První republika" - Blog iDNES.cz

Sokol, hody, jarmarky, kultura v Pošumaví - střípky z historie Klatovska - Blog iDNES.cz

Špilberk - žalář národů, jako ordonanc na Špilberku - vojenská posádka na Brněnském hradě za 1. a 3. republiky. - Blog iDNES.cz jeden z příspěvků na téma Itálie

odkaz na rozcestník na téma okupace ČSR a Druhá světová válka 

Vlak do Berlína a nástin německé správy na území tehdejší ČSR - Blog iDNES.cz

původní příspěvek

NĚKOLIK EPIZOD Z PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY

ITALSKÁ FRONTA 

Pozdrav z Bledu

Většinou jde o stručné vzkazy a pozdravy do domoviny v Čechách ze vzdálených zemí starého Rakouska. U jedné takové dopisnice jsem se zastavil poněkud déle, neboť je zde poněkud podrobněji nastíněn pohled do života rakousko – uherského vojáka, tentokrát z té přívětivější stránky, totiž relativního klidu zázemí.

Nejprve něco o místu ke kterému se pohlednice vztahuje …

Město Bled  - německy Veldes leží na severozápadě Slovinska pod svahy Julských Alp. Město je díky své poloze u Bledského jezera -  jež je napájeno podzemními vřídly a je obemknuté ze tří stran horami - známými klimatickými lázněmi. Léčí zde jedinečné mikroklima a termální prameny.  Významná je zde turistika a další sportovní aktivity.

Nyní vlastní dopis vojáka – doslovný přepis textu z pohlednice…

Drazí!

Přijměte všickni mnoho srdečných pozdravů. Jsem zdráv, vesel, spokojen, mám se dobře. Včera fasovali jsme chléb a peníze a to je u nás obzvláště slavný den. Též fasujeme víno. Kupujeme si mléko 1l za 20h, vejce za 10h, smažíme houby, no když by byla vojna vždycky taková, tak by to s námi bylo dobré. Lidé jsou zde daleko pohostinnější než v Maďarii. Pivo je tu lacinější a lepší. Pijem zde českobudějovický, zkrátka je to zde mnohem lepší než v Maďarii.

S mnoha srdečnými pozdravy

František Bednář

P.S. Někteří z mých přátel vbrzku odjíždějí na dovolenou do Slovinska a já jsem tam tedy zavítal aspoň takto – prostřednictvím starých pohlednic.

Rakousko - Uherská armáda a loďstvo 

Rak. - uh. torpédovka 74T

Rak. - uh parník Franz Joseph

italský gigantický bitevní křižník Goliáš

bitevní loď která zůstala jen v návrhu 

loďstvo přelomu 19. a 20. stol. https://www.facebook.com/media/set/?vanity=nabdazplus&set=a.865389765292994

obsah příspěvku

Pozdrav z Bledu

Italská fronta - pochod přes Dolomity, Rak. - Uh. armáda a loďstvo

Haličská fronta - Rusko

Západní fronta - Francie

Severní moře

28. října až 11, listopadu 1918

Italská fronta: pochod přes Dolomity

Především obrázky hlubokých údolí v Alpách se staly námětem dodatečně malovaných olejomaleb z Dolomit.

Ostatně kdysi dávno na LPT PS Timurovci ve Světnově Letní čtení na táboře a krásné staré zemědělné stroje - rozcestník Vysočina - Blog iDNES.cz cca 1980 na téma "Italská fronta" zazněla velmi zajímavá píseň - z textu ovšem utkvěl v paměti jenom první verš "Když taliánskej útok začal..." 

Možná si vojáci zpívali něco podobného v zákopech na Piavě - zde pokus o pokračování 

Když taliánskej útok začal
i v Dolomitech se sníh měnil na prach...

zákopy včetně polní kuchyně 

V lednu 1917 byl v zajateckém táboře Santa Maria Vetere u Neapole založen Československý dobrovolnický sbor pod vedením sokolského náčelníka Jana Čapka. 

21. dubna 1918 povolen - zejména díky iniciativě M. R. Štefánika vznik Čs. vojska v Itálii.
Účast v bojích na Piavě (1. prapor 33.čs. pluku)
V polovině srpna roku 1918 přesunuta čs. divize do protoru Gardského jezera...
21. září 1918 horská bitva o kótu Doss Alta.

a to už je přímo Neapol - a jeho slavná Galeria

Na sklonku roku 1918 -  v závěru první světové války vznikl samostatný československý stát. Nikdy by k tomu nedošlo nebýt československých legionářů v Rusku, Itálii a Francii, a také dobrovolníků v řadách americké, srbské a britské armády. Byl to výsledek svobodného rozhodnutí Čechů a Slováků, zahraničních krajanů a válečných zajatců, kteří zaměnili pohodlí domovů a relativní bezpečí zajateckých táborů za nebezpečné strádání a riskování života na válečných frontách. Československá armáda se zrodila dříve než československý stát a bez legií by tak nebylo samostatného Československa. Co bychom o legionářích měli vědět? A jak si je dnes připomínáme? Tomu bude věnována přednáška člena Československé obce legionářské, kterou založili samotní legionáři v roce 1921.

posun v letopočtu...

rok 1938

Autor olejomaleb František Bednář po časově blíže neurčeném období v zákopech (pravděpodobně na Piavě), pak v zajateckém táboře poblíž Neapole - po návratu z války krátce u četnictva - kde dosáhl poněkud kuriózní hodnosti "účetní strážmistr" - což jakoby předznamenalo kariéru ve státní správě: Při zemském úřadu v Brně vedl účtárnu - kde dosáhl neméně kuriózní služební titul "zemský účetní ředitel". Vyobrazen na fotografii níže...

Ovšem do mobilizované československé armády František Bednář narukoval v hodnosti rotný pěchoty, ale to už se schylovalo k další válce Vlak do Berlína a nástin německé správy na území tehdejší ČSR - Blog iDNES.cz, aniž kdo tušil, že bude podstatně horší naž ta "Velká", později označovaná jako První světová. 

VÝHODNÍ FRONTA 

Haličská fronta a Rusko

1914/15 úspěchy Ruska na východě Haliče a postup do Karpat

Pád největší pevnosti východní fronty vehnal v roce 1915 do ruského zajetí 11 000 Čechů. V carově říši vytvořili základ československých legií.

Obří rakousko-uherská pevnost Přemyšl v Haliči byla třetí největší pevností Evropy a přezdívalo se jí Verun východu. Jejím úkolem bylo chránit přístupy ke karpatským průsmykům a hned v úvodu první světové války se stala místem mimořádně tvrdých bojů.

Ruská armáda nastoupila hned v úvodu první světové války do prudké ofenzivy
Ruská armáda nastoupila hned v úvodu první světové války do prudké ofenzivy

Rakušané začali stavět pevnost na nejzazším východě své říše za Krymské války v roce 1854. Vztahy s Ruskem se ale poté zlepšily a z plánovaných 41 opevnění jich nakonec bylo dokončeno jen 19. I tak tvořily v létě 1914 pevnost Přemyšl tři prstence opevnění narychlo posílených o systém zákopů, ubikací mužstva a dělostřelecká postavení.

Rusové útočí
Na konci srpna 1914 zahájila ruská armáda úspěšnou ofenzívu, během níž se jí podařilo pevnost poprvé oblehnout. V těžkých bojích zde v říjnu 1914 padlo na 10 000 Rusů a 4000 Rakušanů, carská armáda ale musela ustoupit. V listopadu v důsledku nové ofenzivy ruská vojska znovu zatlačila rakousko-uherské jednotky na západ a pevnost Přemyšl byla obklíčena podruhé.

Pevnost se ocitla hluboko v ruském zázemí a nebylo ji možné nijak zásobovat. Uvnitř bylo uvězněno více než 120 000 mužů včetně nejméně 11 000 Čechů, kterým v zimě 1914–1915 rychle docházely zásoby. Nakonec bylo poraženo a snězeno 13 000 koní, ani to ale nestačilo. Rusové navíc do března 1915 dobyli vnější prstenec opevnění a morálka obránců prudce klesala.

Za této situace se velitel posádky generál Hermann Kusmanek von Burgneustädten pokusil o průlom, byl ale se svými muži zatlačen zpět. Zbývalo poslední řešení. Už 19. března začala posádka pálit dokumenty a ničit děla a o tři dny později se 119 000 vojáků vzdalo Rusům. Měsíc poté si přijel dobytou pevnost prohlédnout car Mikuláš II.

Mohlo by vás také zajímat: Sto dnů, které otřásly Ruskem. Legionáři před 105 lety ovládli magistrálu. Masarykovi navzdory

Česká družina
Jak připomínají tvůrci českého dokumentu Anabáze: Sibiří ve stopách legionářů vysílaném na Prima ZOOM, přispěl příliv českých zajatců z obsazené pevnosti Přemyšl k významnému posílení české družiny, která se jako zárodek budoucích československých legií v Rusku zformovala převážně z volyňských Čechů už v srpnu 1914. Družiníci byli nejprve přidělováni v malých skupinách k ruským jednotkám jako průzkumníci, rychle se ale osvědčili a velení carské armády z nich nakonec vytvořilo kompaktní jednotku v počtu 2225 dobrovolníků.

1917

LP 1917

Poslední Rakouský císař Karel I domluvil v Haliči obilí pro vyhladovělou monarchii.

Situace na frontě: i po VŘSR bylo Sovětské Rusko formálně ve válečném stavu s ústředními mocnostmi. 12. prosince proběhla v Haliči rakouská ofenzíva za podpory Německa, v téže době se v Itálii konala i bitva u Kapuleta. Při návratu z Haliče se císař zatavil v Olomouci.

V Olomouci ho vítali mimo jiné:
Zemský hejtman Moravy Otta hrabě Seremy, Okresní hejtman,
Arcibiskup a mnozí další - z vojenských jednotek střelecký pluk zeměbranců (jeho část co nebyla na frontě) "Se zvláštní radostí jsem vstoupil na půdu Moravy, synové Moravy nechť brzy dosáhnou zaslouženého míru" zmínil mimo jiné císař cestou do posádkového kostela Panny Marie Sněžné.

Válečná cesta poručíka Gajera

1. ČÁST - PŘEROVSKÝ SOKOL

11. září 1936 se konalo rozloučení se starou sokolovnou a členstvo bylo přes Tyršův most převedeno do sokolovny nové, která byla slavnostně otevřena 13. září 1936 za účasti Sokolstva téměř z celé republiky. Stará sokolovna byla přestavěna na sokolské kino ALFA. Stavba první původní sokolovny Na Marku byla zahájena roku 1896, příběh vlastní tělovýchovné jednoty však započal již o necelých třicet let dříve.

V letech 1914 - 1918 během první světové války byla činnost přerovského Sokola ochromena. Většina Sokolů byla povolána do armády a přímo sokolovna byla obsazena vojskem až do převratu v roce 1918. Někteří členové Sokola - kteří se nezúčastnili války se však zapojilo do domácího protirakouského i protiválečného odporu například roznášením letáků, došlo i k zatýkání, víceletému žalářování - byl vynesen i jeden rozsudek smrti.

Z příslušníků Sokola, kteří byli odvedeni do armády má asi nejznámější příběh poručík Jan Gayer který jako československý legionář padl v Povolží v bitvě u u Lipjagy.

Po válce 29. října 1918 oznámil jednatel Sokola Ladislav Elmer v Přerově samostatnost Československa a byl současně pověřen správou přerovského hejtmanství. Člen Sokola Štěpán Klein byl jmenován vojenským velitelem a začal tvořit základy vojenského tělesa v Přerově.

2. ČÁST - SVĚTOVÁ VÁLKA V POLSKU

Nejprve situace v Polsku, odkud se z přeběhlíků Rakousko-Uherské armády v průběhu války později uskupovalo nejvíc příslušníků československých legií. Ruská armáda na začátku konfliktu překvapila nečekanými úspěchy, fronta v podstatě kopírovala německo-ruskou hranici a co se týče Rakousko-Uherska, tak polská armáda postoupila poměrně hluboko na jeho území přes Halič až do Karpat. Situace se změnila až v roce 1915, po úspěších německé strany, kdy ruský generální štáb rozhodl, že Polsko vyklidí.

Na dobytém území bylo v roce 1916 formálně obnoveno Polské království - pod prozatímní civilní správou tří regentů a dílem Německou a dalším dílem Rakousko-Uherskou správou vojenskou. Výhodní hranice Polska se posunovala podle průběhu fronty.

3. ČÁST - ÚNOROVÁ REVOLUCE

Únorová revoluce v Rusku přinesla s sebou sice konec carství, ustanovená Prozatímní vláda však pokračovala v ruských závazcích i na bitevním poli.

BITVA U ZBOROVA

Už po Únorové revoluci v roce 1917 pak proběhla jedna z výraznějších ruských ofenzív, která sice byla odražena - přesto, se v rámci této ofenzívy odehrála poměrně důležitá kapitola československé vojenské historie - a to Bitva u Zborova, ačkoli se z širšího úhlu pohledu vlastně jednalo o pouhou epizodu. Úspěch Čechoslováků spočíval v použité taktice. Ruské jednotky totiž obvykle postupovaly ve zranitelných rojnicích, ale Čechoslováci útočili rychle, během a přískoky, v malých skupinách po šesti až 18 mužích, přičemž ke krytí využívali terénní nerovnosti. Tuto taktiku se dokonale naučili při dosavadních průzkumných misích.

Československý úspěch mimo jiné výrazně posílil nábor zběhlých vojáků české a slovenské národnosti do legíí bojujících na ruské straně - protože až do této doby byla ruská strana k náboru sběhů poněkud ostražitá - řídící se zásadou "voják, který zradil jednou - může zradit i podruhé". V bitvě u Zborova se mimochodem sešlo i několik pozdějších československých, kteří se po dvaceti letech v následující válce ocitli na opačných stranách fronty - a to například generálů Syrového, Svobody - nebo Gajdy.

- poručík Jan Gajer v době bitvy u Zborova

Se bitvy u Zborova neúčastnil, jelikož byl na služební misi jako náborový emisar po zajateckých táborech v Rusku. Staral se o nábor nových čs. dobrovolníků a jejich dopravu k náhradnímu praporu. Při vzniku 4.pluku čs. vojska na Rusi byl Gayer jmenován pro své schopnosti velitelem 1.praporu pluku. Po službě místo odpočinku nezřídka kontroloval stráže, dohlížel na opravu trati a organizoval telefonní spojení.Vyznačoval se smyslem pro kázeň a pořádek, čímž se řídil i sám, se smyslem pro spravedlnost, mezi podřízenými oblíbený.

4. ČÁST - ŘÍJNOVÁ REVOLUCE A BREST-LITEVSKÝ MÍR

Boje na východní frontě ustaly až po Říjnové revoluci - která odstranila demokraticky orientovanou Prozatímní vládu a většinu Ruska ovládli Bolševíci.

A za této situace nastal jistý problém co s Československým vojskem na Rusi. Čechoslováci se ocitli bez vojenského využití ve stavu, který by se dal nazvat "ozbrojená neutralita". A za této situace měli vojáci vlastně jediný cíl - opustit Rusko a uplatnit se například vojensky na západní frontě - později pak návrat do vlasti - tedy čerstvě ustanoveného československého státu.

Jenže západ bývalého Ruského impéria už okupovalo Německo - a jako nejschůdnější se ukázalo nekonečné putování směrem na východ,

Situace na západní hranici se stabilizovala, když byl podepsán Brest-Litevský mír, sovětskou stranou označovaný jako "Dekret o míru" - z německé strany chápaný spíše jako kapitulace Ruska. V něm se Sověti mimo jiné zavázali nestrpět na svém území vojenské oddíly nepřátelské ústředním mocnostem, což se týkalo i Československých legií. Podle úmluvy zvané "Penzenská dohoda" legie opustily Ukrajinu, a začala poměrně známá anabáze přes celou Rus po Sibiřské magistrále až do Vladivostoku.

Jméno města Penza se v příběhu československých legií mimochodem vyskytne ještě o něco později a to dokonce dvakrát.

Penzenská dohoda uzavřená mezi bolševiky a národní radou Ćechoslováků na Rusi zaručovala Legiím zásobování, průjezd Sibiří do Vladivostoku a odvoz do Francie; výměnou za to Legie souhlasily s předáním všech těžkých zbraní a většiny kulometů a pušek.

Na základě této dohody začali legionáři skládat zbraně a vlaky putovat na východ. Během přepravy však nové mocenské orgány - sověty - začaly průběh transportu komplikovat. Legionáři se rozhodli dostat se do Vladivostoku za každou cenu. V polovině května 1918 byly jejich jednotky roztaženy po celé délce magistrály. Prvním úkolem tedy bylo znovu je spojit, přičemž v nejobtížnější situaci se ocitlo cca 6000 legionářů odříznutá u Penzy (tzv. penzenská skupina).

Postavení Československých legií z hlediska různých znepřátelených stran lze shrnout následovně:

1. Zájem čs Legií - pokud možno bezproblémový odjezd do Vladivostoku

2. Využití legií pro Sovětské Rusko
Legie také musely souhlasit s agitací čs. bolševiků pro vstup mužů z Legií do Rudé armády.

3. Využití vojenské síly legií pro protibolševickou opozici
- a to jak v úvahách ze zahraničí - tak vnitřním odbojem v Rusku. Ze tří složek - které se podíleli na "říjnové revoluci" - tedy Bolševíků, Menševíků a Eserů největší nesouhlas s vývojem projevili Eseři.

5. ČÁST - OBČANSKÁ VÁLKA

...A na Rusi se po porevolučním vyčkávání naplno rozpoutala občanská válka mezi různými, různě znešvářenými skupinami, z nichž ovšem bolševická strana měla asi nejvýhodnější postavení.

V lednu 1918 založili bolševici Rudou armádu a o něco později byl jejím vrchním velitelem jmenován Lev Davidovič Trockij, jeden ze strůjců říjnové revoluce a schopný řečník. Začátkem května 1918 se situace zhoršila – Trockij se definitivně rozhodl, že Legie, které ještě nejsou ve Vladivostoku, z Ruska neodjedou a budou silou rozpuštěny a vojáci začleněni do Rudé armády, neposlušný zbytek bude pracovat v průmyslu.

Ozbrojenou československou neutralitu pak ukončí takzvaný Čeljabinský incident, samozřejmě jak už to bývá drobnou rozmíškou - a rozpoutá se ozbrojený konflikt s Rudou armádou ustanovenou Bolševiky.

BITVA U LIPJAGY

Československé legie se při své cestě východním směrem nachází v Povolží a v oblasti směrem k Uralu - s městy jako Samara, Ufa nebo Lipjagy.
Právě u města Lipjagy, což je významná železniční stanice v Povolží - se rozpoutá bitva - která je z československého hlediska srovnávána s bitvou u Zborova.

Průběh bitvy: legionáři obsadili Penzu a za další tři dny ovládli důležitý Alexandrovský most přes Volhu. Když ho překonali, udělali tu chybu, že ho za sebou nevyhodili do vzduchu, snad proto, že chtěli co možná nejrychleji ke svým a toto by představovalo další zdržení. Jako další město na jejich cestě stála Samara, legionářům se však nepodařilo vyjednat se zdejším sovětem průjezd za žádných podmínek a legionáři naopak měli být před Samarou zadrženi u narychlo opevněné stanice Lipjagy. Za nimi se už šikovaly další sovětské jednotky, které snadno přešly nepoškozený Alexandrovský most. Na severní straně trati se rozkládaly bažiny, na jižní zákopy se stovkou sovětských kulometů. Legionáři se ocitli v pasti...

Jejich velitel, poručík Stanislav Čeček, zvolil jedinou možnost, nepřátelské postavení prostě obejít a napadnout zezadu. PRÁVĚ NEČEKANÝ ÚTOK ZE ZADU BYL ZÁKLADEM ČESKOSLOVENSKÉHO ÚSPĚCHU. Poručík Čeček zavelel ke klamnému útoku svého středu a levého křídla a zbývající legionáři pod velením poručíka Jana Gajera obsadili v 8 hod. Lipjagy na straně od Samary. Zbylo jen dobýt sovětský zákop zezadu, což se také útokem na bodáky podařilo. Rudoarmějci se dali na zmatený útěk přes bažiny na jihu, všude jinde stáli legionáři. Cesta do Samary byla volná.

- poručík Jan Gayer v bitvě u Lipjagy

V bitvě u Lipjagy jako zatímní velitel 4.čs.stř.pluku osobně vedl v dešti kulek a kolem vybuchujících granátů a šrapnelů celý pluk a svým příkladem strhával do nadšeného útoku všechny ostatní. Vedl a organizoval celou akci 4.pluku v této bitvě, i závěrečný útok na bodáky.
Vzpřímil se, rozhlédl se po svých vojácích, zamával a s výkřikem „Tak hoši, jdeme!“ vyběhl první proti nepříteli.

Nepřátelské kulomety štěkaly a déšť střel se sypal na útočící Čechoslováky, praskaly šrapnely, vybuchovaly mezi nimi a kolem nich bomby a granáty nepřítele. Nastala nepopsatelná vřava, zmatek. Čechoslováci zalehli před silnou kulometnou palbou zalehli. Brzy vystříleli v přestřelce skoro všechny náboje. Legionářům jako jediný bojový prostředek zbývaly jenom bodáky, a zpět, do otevřené stepi se stáhnout nemohli.

Gayer viděl zoufalou situaci svých vojáků,bylo mnoho raněných a padlých. Náhle i sám poručík Gayer těžce raněn palbou a s prostřelenýma oběma nohama klesl k zemi. Odmítl pomoc a povzbuzoval ostatní k pokračování útoku... Gayer na následky svého zranění po těžké operaci za několik dní zemřel. Poslední jeho přání bylo, aby jeho popel byl odvezen do vlasti. Pro celý pluk, který v bitvě ztratil i mnoho jiných vojáků, byla Gayerova ztráta velmi citelná.

6. ČÁST A ZÁVĚR

Příběh československých legií na Rusi však pokračoval, československá vojska v určitých obdobích ovládala velmi rozsáhlou například část Sibiře - a s vojskem se také počítalo jako s hlavní složkou v případném konfliktu s bolševickou mocí. Válka nakonec pro značnou část československých legionářů skončila docela šťastně když se podařil návrat z Vladivostoku do nové republiky.

Ještě osobní poznámka zcela na závěr - osobně jsem se s jedním legionářů co bojoval v Povolží a patrně i u Lipjagy setkal ve velmi mladých letech - coby postarším pánem sekajícím trávu u silnice. Když byl dotázán na cestu, vyšel na jevo jeho příběh - nebo alespoň část příběhu.

Československé legie a Rudá armáda přehled bojů 1918 

Po zániku carského režimu a převzetí moci bolševiky v říjnu 1917 měly původně československé legie v Rusku zachovat neutralitu a po Transsibiřské magistrále se přes Vladivostok přesunout na západní frontu, kde by po boku dohodových mocností pokračovaly v boji proti Rakousku-Uhersku a Německu. Realita ale byla jiná a už na jaře 1918 došlo k prvním konfliktům s Rudou armádou.

Její velitel Lev Davidovič Trockij vydal 25. května 1918 rozkaz nařizující všem sovětům od Penzy až po Omsk „každého Čechoslováka, který bude přistižen na železnici ozbrojený, zastřelit na místě, každý ešalon, jehož příslušníci budou ozbrojeni, vyvést z vagónů a zavřít do zajateckého tábora“. To se ovšem snáze nařídilo, než provedlo.
Legionáři nezůstali sami
V době prvních střetů mohla Rudá armáda nasadit proti legionářům 35 000 střelců, více než 2000 jezdců a 338 děl. Spojením několika oddělených skupin se ale tato síla záhy zvětšila na 70 000 mužů. Vzájemné boje mezi bolševickým vojskem a Čechoslováky na sebe nenechaly dlouho čekat.

Čechoslováci sice byli v té době roztaženi po celé Transsibiřské magistrále od Penzy v Povolží až po dálněvýchodní Vladivostok v délce 8000 kilometrů, více než 50 000 legionářů ale představovalo nejlépe vycvičenou a hlavně motivovanou vojenskou sílu v Rusku. Disponovali 60 vlaky a 102 děly a jejich řady se záhy rozšířily o dalších 14 000 Čechů a Slováků nacházejících se na Sibiři v bývalých zajateckých táborech carské armády.

Přečtěte si také: Čechoslováci vykoupali Němce v krvavé lázni. Bitva u Bachmače skončila brilantním finálním tahem

Po boku československého vojska navíc bojovaly tři prapory dobrovolnického sboru Rumunů z Transylvánie a Bukoviny, jeden prapor z Jugoslávie, menší lotyšské jednotky a rusko-český dobrovolnický pluk zřízený v srpnu 1918. Legie mimoto kooperovaly s polskou dobrovolnickou divizí. Západní mocnosti začaly čs. vojsko zásobovat zbraněmi a municí, takže legie od léta 1918 do konce roku 1919 obdržely téměř 200 děl, 1360 kulometů, 140 000 pušek, 25 letadel, 240 000 dělostřeleckých nábojů a 70 milionů kulometných a puškových nábojů.

Vlaky, lodě i letadla
Jednou z hlavních zbraní legionářů ale byly obrněné vlaky, z nichž nejznámějším byl bezpochyby Orlík, který se proslavil v bitvě o Samaru. V noci ze 7. na 8. června 1918 zde zaútočila 2. rota 1. čs. střeleckého pluku podporovaná Orlíkem na železniční most a tím otevřela cestu pro 1. a 2. prapor 1. čs. střeleckého pluku. Současně části 4. čs. střeleckého pluku překonaly řeku Samarku a obchvatem napomohly dobýt nádraží. Orlík přitom podpůrnou palbou zničil střelecká postavení bolševických sil a následně poskytoval přesnou palebnou podporu legionářským jednotkám přímo ve městě.

Na jezeře Bajkal si pak legionáři poradili i s méně obvyklým typem boje. V srpnu 1918 se jim nejprve podařilo získat několik malých kolesových parníků, které osadili děly a vytvořili z nich provizorní flotilu. V noci 15. srpna 1918 vyplulo legionářské loďstvo na přepadový útok k hlavnímu přístavu bolševiků v Mysové, kde se jim postavil ozbrojený ledoborec Bajkal, chlouba rudého loďstva. Legionáři ale dokázali ostřelovat ledoborec, přístav i přilehlé nádraží a v soustředěné legionářské palbě zápalnými granáty bolševická posádka hořící ledoborec nakonec opustila.

Do bojů na Transsibiřské magistrále zasáhla také letadla. Když čs. legie dobyly Samaru, ukořistili několik strojů, díky čemuž byl 14. srpna 1918 založen Samostatný aviatický oddíl 1. čs. střelecké husitské divize. Další letadla dorazila do Vladivostoku v prosinci 1918 ze Spojených států. Dodávka obsahovala opotřebované a původně cvičné dvouplošníky L.W.F. model V Tractor od firmy Lowe, Willard a Fowler.

obsah příspěvku

Pozdrav z Bledu

Italská fronta - pochod přes Dolomity, Rak. - Uh. armáda a loďstvo

Haličská fronta - Rusko

Západní fronta - Francie

Severní moře

28. října až 11, listopadu 1918

ZÁPADNÍ FRONTA 

NA ZÁPADNÍ FRONTĚ KLID

Brutální bitva u Yper se změnila v jatka desetitisíců vojáků. Němci poslali do zákopů nezkušené děti

Krvavá ofenzivní válka se v roce 1914 proměnila v neméně krvavou válku zákopovou. Mrtví prohráli, ale živí nezvítězili. Padlo přes milion mužů. Území bylo prakticky bezcenné

V západní části Belgie se 19. října 1914 odehrála divoká a hořká bitva o strategické město Ypry. Německá strana zahájila ofenzívu ve Flandrech, přičemž spojenecká vojska se bránila zuby nehty. O důležitosti vítězství žádná ze stran ani v nejmenším nepochybovala.

Město Ypry a jeho okolí bylo posledním geografickým místem, které chránilo spojenecké přístavy v Boulogne-sur-Mer, Calais a Dunkerque. Pozbytí těchto strategických přístavů by pro spojenecké síly znamenalo ztrátu nejkratší logistické zásobovací cesty na válečné frontě. Také pro německou armádu by pozbytí tohoto území znamenalo doslova katastrofu. Kromě pozic v okolí města Ypry totiž Němci neměli žádnou významnější obrannou bariéru k ochraně své masivní železniční sítě. Právě ta byla pro německou strategickou a provozní mobilitu v Belgii a na celém severním boku fronty nesmírně důležitá. Takový kolaps si velitelé Osy zkrátka nemohli dovolit.

Nezkušení Němci
Německé velení ale do důležitých bojů nenasadilo zkušené vojáky. V září roku 1914 vznikly čtyři německé armádní sbory čítající přibližně 48 000 mužů. Více než dvě třetiny narychlo seskládaných hlav ale tvořili mladí a nezkušení dobrovolníci. Věková hranice této rádoby armády se pohybovala mezi 17 a 19 lety. V důsledku nízkého věkového průměru se sboru přezdívalo „Kinderkorps“. Po pouhých několika týdnech tréninku byl tento nezkušený sbor začleněn do nově založené německé čtvrté armády. Válkou nepoznamenaní mladíci již 19. října napochodovali k okolí Yper ze severovýchodu. A právě tam druhý den poměřili své síly se zkušenými a dobře vycvičenými vojáky z britského expedičního sboru (BEF).
Zákopová válka
Podobně jako v dalších bitvách první světové války i v první bitvě ve Flandrech obě armády bojovaly nejen mezi sebou, ale také s nelítostnými zákopovými podmínkami. Vojáci doslova zaživa hnili v blátě, kde nuceně pobývali s otravnými vešmi, drzými krysami a smrtelnými chorobami. Na pohodě nijak nepřidaly nikdy nekončící granátové útoky. Vojáci byli hladoví a strava jednotvárná. V lepším případě hodovali nad hovězími konzervami, v horším zase pojídali tvrdé sušenky. Ani vody nebylo na rozdávání. Žíznivé krky ji nabíraly z dna kráterů po granátových střelách, mnohdy se pila tekoucí špinavá voda přímo ze zákopů. Všude byla tlející mrtvá těla vojáků, jejichž zubožené ostatky nebylo možné ani pohřbít.

Tisíce mrtvých, žádný vítěz
První bitva u Yper zuřila v období mezi říjnem a listopadem 1914, kdy tvrdá zima a špatné počasí udělaly své. Obě strany se začaly chtě nechtě zakopávat a konstruovat komplikované výkopové systémy. Nikdo totiž nevěděl, jak se budou další boje vlastně vyvíjet. Jak se ale později ukázalo, zákopová strategie charakterizovala frontu po zbytek války. Žádná ze stran ale těžko uvěřitelným lidským ztrátám neunikla. První velká bitva u Yper stála život téměř 8 000 britských vojáků, dalších 30 000 utrpělo zranění a 18 000 zůstalo nezvěstných. Německé ztráty na tom nebyly o nic lépe: bylo zabito 20 000 vojáků, 84 000 utrpělo zranění a 31 000 se pohřešovalo.

V okolí města proběhly kruté boje, žádná ze stran ale nemohla tvrdit, že danou oblast kontroluje.

V okolí města Ypry se později uskutečnilo několik velkých střetů, během nichž přišly o život desetitisíce vojáků. Německá strana vůbec poprvé sáhla po bojovém plynu, který dobře známe pod názvem yperit.

odkaz na svodku z přednášky naTumblr https://www.tumblr.com/archivace/692565877889089536/karel-i-v-olomouci-olomouc-vl%C3%A1dn%C3%AD-%C4%8Dtvr%C5%A5-posledn%C3%AD

odkaz na rozcestník velmoci 19. století a "do dávných států a zemí"  Kdysi tu vládl lov - zahradnictví Konopiště a zahradní architektura - Blog iDNES.cz

odkaz na příspěvek na téma Halič Halič a severní Slovensko 1997, zapomenutý etnograf Haliče - Blog iDNES.cz

další střípek na téma "Velká válka"

Alexander Tvardovskij: Frontový švec

originál se odehrával někde na východní frontě

přepsaná ovšem jako Lágrový švec

s místem děje 

Zajatecký tábor Planá u Mariánských lázní

Lágrový švec

u Plané
poblíž polní kuchyně
jakoby už pozapomněl na válku
ševcuje frontový švec
na pařezu -verpánku
bez lodičky
bez opasku
v potu tváře pilně pracuje
levou narazyl na kopito
pravou
má jako voják ještě na noze
k práci jiskru
dokonale zažitý
fortel ševčovský
špaček ledabyle v koutku
ještě přiklapnout pár cvočků
a bagančata budou zašitý 

dále

Planá - Nádražní předměstí

zhruba v období za Velké války mohlo okolí projít nemalou proměnou

nedaleký vodní mlýn, nahradila malá elektrárna...Industriální Kroměříž - Malá vodní elektrárna Strž firmy Křižík a Simonova továrna - Blog iDNES.cz na závěr příspěvku

Západní fronta - Francie

Československé legie ve Francii

Ve Francii mimo jiné působila poměrně známa rota Nazdar.
9.května 1915 byla v rámci velké jarní ofenzívy nasazena i rota Nazdar 
Rota Nazdar byla nasazena v první linii v bitvě u Arrasu.
Padlo 52 šeských legionářů včetně předsedy pařížského Sokola Josefa Pultura a kolem sta jich bylo zraněno.
Rota Nazdar přestala prakticky existovat.
Řada jejich členů byla rozptýlena po celé francouzské armádě a bojovla u Verdunu, v Libii. 
19. prosince 1917 dekretem francouzského prezidenta povolena autonomní Československá armáda.
V Cognaku byl vytvořen 21. šs. střelecký pluk.
V Darney byl vytvořen 22. čs. střelecký pluk.
30. června složili příslušníci obou pluků slavnostní přísahu za účasti Dr. Beneše a francouského prezidenta Reimonda Poincare.
V říjnu byly oba pluky nasazeny v zákopových bojích v Argonách u Terronu.

dále na téma PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA - ZÁPADNÍ FRONTA 1918

Krátce před koncem 1. světové války německé velení podobně jako Francouzi a Britové zjišťovalo, že dosáhnout jakékoliv územní změny je kvůli dokonalému systému zákopů a propracované obraně protivníka takřka nemožné. Někteří velitelé v čele s generálem pěchoty Erichem Ludendorffem proto začali prosazovat vznik útočných jednotek zvaných Sturmtruppen.

Jejich příslušníci se od ostatní pěchoty odlišovali nejen novým modelem přileb nazývaným Stahlhelm, jež se za druhé světové války staly hlavním poznávacím znakem wehrmachtu, ale také výzbrojí a taktikou boje. Výzbroj tvořily ruční granáty nesené ve speciálním vaku, standardní pušku Gewehr 98 nahradila lehčí Karabiner 98a používaná jízdou. Na jaře 1918 se objevil i pravzor pozdějších samopalů, legendární MP 18, na jehož konstrukci se podílel Hugo Schmeisser. V boji muže proti muži se pak osvědčil zkrácený bodák a slavná pistole Luger P.08 Parabellum, známá jako „Parabella“.

Oddíly Sturmtruppen měly v malých skupinách postupovat proti nepříteli, využívat přitom jakýchkoliv přirozených možností ke krytu a vzájemně se podporovat krycí palbou. Velitelé oddílů se měli přímo na bojišti rozhodovat podle situace, silně opevněné body nepřítele se obcházely, cílem bylo narušit obranu na nejslabším místě a v zázemí ničit velitelská stanoviště a postavení děl. Útoku Sturmtruppen předcházela co nejpřesnější dělostřelecká palba, která se koordinovala na co nejnižší úrovni.

Další „tajnou zbraň“ německého velení, jež měla změnit zákopovou válku v mobilní, představovaly tanky A7V Sturmpanzerwagen. Německé velení v létě 1917 objednalo 100 kusů těchto 33 tunových kolosů, na jaře 1918 jich ale mělo k dispozici teprve 20. Francouzi a Britové přitom v té době disponovali několika tisíci tanků typu Mark a Renault FT-17. Německý A7V byl vyzbrojen kanónem Norfeld ráže 57 mm a šesti kulomety ráže 7,92 mm a obsluhovalo ho 21 mužů.

Sturmtruppen procházely výcvikem od roku 1916 a stejně jako tanky A7V dostaly příležitost naplno vyniknout v poslední německé ofenzívě na jaře 1918. Němci se k ní odhodlali poté, co se jim v Brestu Litevském podařilo podepsat s V. I. Leninem a jeho bolševiky separátní mír a mohli díky tomu přesunout z východní fronty na západ 50 divizí.

Operace Michael a 1 100 000 granátů
Plánem operace, kterou pod názvem Michael naplánoval německý generální štáb, bylo vrhnout 43 divizí proti nejslabšímu místu britské obrany, které krylo 16 divizí britského 5. sboru. Dalších 19 německých divizí mělo zároveň vyrazit proti 12 divizím britské 3. armády. Britové drželi asi 120 km dlouhé levé křídlo dohodové fronty táhnoucí se od Sommy po belgické Flandry, napravo od nich byli zakopáni Francouzi.

Britové byli v nevýhodném postavení nejen proto, že jejich početní stavy byly v předchozích bojích sníženy mnohdy na polovinu, 5. sbor se navíc na pozice dostal teprve nedávno a nestačil ještě vybudovat hloubkovou obranu. Cílem Němců bylo oddělit od sebe britské a francouzské síly a zatlačit Brity k pobřeží Lamanšského průlivu dřív, než do Evropy přes Atlantik dorazí větší počet amerických vojáků se svými zdánlivě nevyčerpatelnými zásobami zbraní a munice.

Brzy ráno 21. března 1918 zahájilo 6500 německých děl a 3500 minometů pětihodinovou přípravnou palbu, během které na pozice Britů dopadlo 1,1 milionu granátů. Následující úder Němců byl zdrcující. Zatímco válečný kabinet v Londýně ještě v 11:30 zvažoval, zda nejde o klamný útok, z husté mlhy se na britské pozice vrhali příslušníci Sturmtruppen následovaní řadovou pěchotou. V obranné linii vypukl chaos, některé jednotky kvapně ustupovaly, zatímco jiné bojovaly dál.

Velitelé v zázemí z prchajících vojáků vytvářeli provizorní jednotky a hnali je zpět na hroutící se frontu. V mlze a chaosu prvního dne německé ofenzívy nakonec Britové přišli o 38 500 mužů, z nichž 7512 bylo zabito, 10 000 zraněno a 21 000 padlo do zajetí. Ztráty útočících Němců byly možná ještě vyšší, ale zatímco mnozí němečtí ranění se mohli brzy znovu zapojit do bojů, britští zajatci byli trvale ztraceni. Britové nakonec ustupovali v celé délce fronty, přičemž ústup pěchoty krylo odvážnou palbou dělostřelectvo. Zároveň další německé divize s nebývalou prudkostí udeřily na Francouze a tlačily je směrem k Paříži, která se ke zděšení francouzské vlády i svých obyvatel ocitla 23. března 1918 na dostřel nejtěžších německých děl.

Pyrrhovo vítězství
Na konci března už byli útočící i bránící se vojáci na nohou několik dnů a trpěli v chladném počasí. Zatímco Britům i Francouzům se postupně dařilo konsolidovat frontu, Německý tlak slábl. Obsazením asi 300 km2 sice dosáhli největších územních zisků od roku 1914, ale při pohledu na mapu většinou jen znovudobyli dříve ztracená území, navíc ve zcela zničené zemi nikoho.

Oddíly Sturmtruppen byly vyčerpané a zdecimované na polovinu stavů, lépe na tom nebyla ani německá pěchota. Tanky A7V se ukázaly v terénu jako zcela nepoužitelné a postupně odpadaly nebo se stávaly kořistí nepřítele. Zásobování vázlo a cílem příslušníků Sturmtruppen se místo dělostřeleckých baterií stále více stávaly sklady a kuchyně nepřítele včetně britských zásob alkoholu. A do toho udeřila epidemie španělské chřipky.

Už 4. dubna se německý postup zastavil, a přestože do července 1918 podnikli ještě několik dílčích ofenzív, bylo jen otázkou času, kdy budou Němci muset vyjednávat o příměří. Přišli o 688 000 mrtvých, raněných, pohřešovaných a zajatých mužů, které nebylo, jak nahradit. Generální štáb odhadoval, že vojsko potřebuje k doplnění stavů 200 000 mužů měsíčně, další ročník 18letých branců ale mohl poskytnout jen 300 000 nováčků, které mohlo měsíčně doplnit 80 000 vyléčených rekonvalescentů. Výsledkem poslední německé ofenzívy, která se také nazývá Ludendorffova, tak bylo Pyrrhovo vítězství.

Ztráty Francouzů a Britů dosáhly 863 000 mrtvých, raněných, pohřešovaných a zajatých. Celkově si tak Luddendorfova ofenzíva na obou stranách vyžádala přes 1,55 milionu obětí, na rozdíl od Německa ale dohodové mocnosti mohly své ztráty kompenzovat posilami ze Spojených států. V srpnu 1918 pak přešly spojené síly Francie, Británie a USA do takzvané stodenní ofenzívy, která skončila zhroucením německé armády. Nakonec Němci podepsali 11. listopadu 1918 příměří.

NA ZÁPADNÍ FRONTĚ KLID

Brutální bitva u Yper se změnila v jatka desetitisíců vojáků. Němci poslali do zákopů nezkušené děti

Krvavá ofenzivní válka se v roce 1914 proměnila v neméně krvavou válku zákopovou. Mrtví prohráli, ale živí nezvítězili. Padlo přes milion mužů. Území bylo prakticky bezcenné

V západní části Belgie se 19. října 1914 odehrála divoká a hořká bitva o strategické město Ypry. Německá strana zahájila ofenzívu ve Flandrech, přičemž spojenecká vojska se bránila zuby nehty. O důležitosti vítězství žádná ze stran ani v nejmenším nepochybovala.

Město Ypry a jeho okolí bylo posledním geografickým místem, které chránilo spojenecké přístavy v Boulogne-sur-Mer, Calais a Dunkerque. Pozbytí těchto strategických přístavů by pro spojenecké síly znamenalo ztrátu nejkratší logistické zásobovací cesty na válečné frontě. Také pro německou armádu by pozbytí tohoto území znamenalo doslova katastrofu. Kromě pozic v okolí města Ypry totiž Němci neměli žádnou významnější obrannou bariéru k ochraně své masivní železniční sítě. Právě ta byla pro německou strategickou a provozní mobilitu v Belgii a na celém severním boku fronty nesmírně důležitá. Takový kolaps si velitelé Osy zkrátka nemohli dovolit.

Nezkušení Němci
Německé velení ale do důležitých bojů nenasadilo zkušené vojáky. V září roku 1914 vznikly čtyři německé armádní sbory čítající přibližně 48 000 mužů. Více než dvě třetiny narychlo seskládaných hlav ale tvořili mladí a nezkušení dobrovolníci. Věková hranice této rádoby armády se pohybovala mezi 17 a 19 lety. V důsledku nízkého věkového průměru se sboru přezdívalo „Kinderkorps“. Po pouhých několika týdnech tréninku byl tento nezkušený sbor začleněn do nově založené německé čtvrté armády. Válkou nepoznamenaní mladíci již 19. října napochodovali k okolí Yper ze severovýchodu. A právě tam druhý den poměřili své síly se zkušenými a dobře vycvičenými vojáky z britského expedičního sboru (BEF).
Zákopová válka
Podobně jako v dalších bitvách první světové války i v první bitvě ve Flandrech obě armády bojovaly nejen mezi sebou, ale také s nelítostnými zákopovými podmínkami. Vojáci doslova zaživa hnili v blátě, kde nuceně pobývali s otravnými vešmi, drzými krysami a smrtelnými chorobami. Na pohodě nijak nepřidaly nikdy nekončící granátové útoky. Vojáci byli hladoví a strava jednotvárná. V lepším případě hodovali nad hovězími konzervami, v horším zase pojídali tvrdé sušenky. Ani vody nebylo na rozdávání. Žíznivé krky ji nabíraly z dna kráterů po granátových střelách, mnohdy se pila tekoucí špinavá voda přímo ze zákopů. Všude byla tlející mrtvá těla vojáků, jejichž zubožené ostatky nebylo možné ani pohřbít.

Tisíce mrtvých, žádný vítěz
První bitva u Yper zuřila v období mezi říjnem a listopadem 1914, kdy tvrdá zima a špatné počasí udělaly své. Obě strany se začaly chtě nechtě zakopávat a konstruovat komplikované výkopové systémy. Nikdo totiž nevěděl, jak se budou další boje vlastně vyvíjet. Jak se ale později ukázalo, zákopová strategie charakterizovala frontu po zbytek války. Žádná ze stran ale těžko uvěřitelným lidským ztrátám neunikla. První velká bitva u Yper stála život téměř 8 000 britských vojáků, dalších 30 000 utrpělo zranění a 18 000 zůstalo nezvěstných. Německé ztráty na tom nebyly o nic lépe: bylo zabito 20 000 vojáků, 84 000 utrpělo zranění a 31 000 se pohřešovalo.

V okolí města proběhly kruté boje, žádná ze stran ale nemohla tvrdit, že danou oblast kontroluje.

V okolí města Ypry se později uskutečnilo několik velkých střetů, během nichž přišly o život desetitisíce vojáků. Německá strana vůbec poprvé sáhla po bojovém plynu, který dobře známe pod názvem yperit.

obsah příspěvku

Pozdrav z Bledu

Italská fronta - pochod přes Dolomity, Rak. - Uh. armáda a loďstvo

Haličská fronta - Rusko

Západní fronta - Francie

Severní moře

28. října až 11, listopadu 1918

SEVERNÍ MOŘE

Bitva u Jutska, neboli též bitva u Skagerraku, byla největší námořní bitva první světové války a zároveň šlo o jedinou bitvu této války, ve které se vzájemně utkaly hlavní síly britského a německého loďstva. Bitva se uskutečnila 31. května a 1. června 1916 v Severním moři u pobřeží Jutského poloostrova (resp. u Skagerraku). Střetla se v ní britská Grand Fleet admirála Sira Johna Jellicoe s německou Hochseeflotte viceadmirála Reinharda Scheera. Bylo to třetí střetnutí loďstev ocelových bitevních lodí po menších, ale rozhodnějších bitvách rusko-japonské války ve Žlutém moři (1904) a u Cušimy (1905) a zároveň první bitva loďstev v éře (super)dreadnoughtů.

Záměrem německé Hochseeflotte bylo vylákat do léčky a zničit část britské Grand Fleet, neboť Hochseeflotte nebyla dost silná na to, aby se (s nadějí na vítězství) postavila celé Grand Fleet. To mělo uvolnit britskou námořní blokádu Německa a umožnit operace německého obchodního loďstva. Britská Grand Fleet naopak chtěla zničit celou Hochseeflotte, případně ji zablokovat v přístavech, aby nemohla ohrozit britské zásobovací lodní trasy.

Německý plán byl použít pět moderních bitevních křižníků průzkumné eskadry viceadmirála Franz von Hippera k vylákání bitevních křižníků viceadmirála Sira Davida Beattyho před bitevní lodě německého loďstva. Do předpokládané trasy britských lodí měly být rozmístěny ponorky. Britové ze zachyceného radiového provozu usoudili, že se na německé straně chystá velká operace a britská Grand Fleet vyplula ještě předtím, než německé ponorky zaujaly své pozice.

Bylo potopeno čtrnáct britských a jedenáct německých lodí s velkými ztrátami na životech. Po západu slunce a během noci se Jellicoe snažil manévrovat tak, aby odřízl Němcům ústup na základnu, přičemž doufal, že druhého dne bude boj pokračovat. Během noci ale Scheer prorazil skrz britské lehké síly, které tvořily zadní voj Grand Fleet a vrátil se na základnu.

Obě strany si nárokovaly vítězství. Britové ztratili více lodí (co do výtlaku téměř dvakrát více, než Němci) a více než dvojnásobný počet námořníků. Britský tisk kritizoval neschopnost Grand Fleet vybojovat rozhodující bitvu, ale Scheerův plán zničit podstatnou část Grand Fleet také selhal a i navzdory ztrátám si Britové udrželi na Severním moři převahu. Německé loďstvo svojí přetrvávající existencí nutilo Brity držet vlastní bitevní lodě v Severním moři (koncept tzv. fleet in being). Bitva také potvrdila německou doktrínu, že Hochseeflotte se musí vyvarovat přímého střetu s celou Grand Fleet.

odkaz na příspěvek Severní moře a ponorky CEE 16 - DC magnet pro nakládku kovů - přístav Wilhelmshaven a rozvody pro ponorky - Blog iDNES.cz

obsah příspěvku

Pozdrav z Bledu

Italská fronta - pochod přes Dolomity, Rak. - Uh. armáda a loďstvo

Haličská fronta - Rusko

Západní fronta - Francie

Severní moře

28. října až 11, listopadu 1918

POSLEDNÍ DEN VÁLKY

28. října vyhlásilo samostatnost Československo Toulky po Žabovřeskách - Architekt Fuchs a funkcionalismus, rozcestník "První republika" - Blog iDNES.cz  - ale válka ještě neskončila. 

Příměří bylo podepsáno 11. listopadu 1918.  V první světové válce padlo kolem 9,7 milionu vojáků a zahynulo přibližně deset milionů civilistů. Když zástupci Německa, Británie a Francie podepsali krátce po 5. hodině ráno 11. listopadu 1918 v železničním vagónu v Compiegne severně od Paříže příměří, měly se v následujících hodinách řady mrtvých rozšířit ještě o 2738 mužů. Příměří totiž nezačalo platit hned, jak navrhovali Němci, ale o téměř šest hodin později, přesně v 11:00.

Přečtěte si také: Do háje s válkou: Vánoce 1914 naštvaní vojáci oslavili fotbalem, koledami a šnapsem mezi zákopy
Francouzský generál a vrchní velitel dohodových sil Ferdinand Foch podivný odklad odůvodnil nutností zajistit, aby se zpráva o příměří dostala na všech frontách až do předních linií. Historici ale zmiňují také symbolický důvod, protože boje by tak skončily jedenáctou hodinu jedenáctého dne jedenáctého měsíce roku.

Američané útočí
Těch několika hodin, které zbývaly, se rozhodli využít hlavně Američané. Přestože se Němci měli z francouzského území stáhnout do dvou týdnů po ukončení bojů, hnali zámořští spojenci své vojáky do útoku. „Velitelům bylo řečeno, aby pokračovali v boji až do 11:00. Někteří poslechli, jiní ne – záleželo na jejich osobním hodnocení situace,“ komentoval závěrečné úsilí amerických expedičních sil vedených generálem Johnem J. Pershingem archivář Národního muzea první světové války v Missouri Jonathan Casey.

Mezi jednotkami, které bojovaly do poslední minuty, byl i 313. pěší pluk 79. divize z Baltimoru nasazený v rámci 400 000 amerických vojáků, 500 letadel a množství tanků útočících už dva měsíce proti německým pozicím na řece Máze. Vojáci 313. pluku neměli klid ani v den příměří a ráno obsadili městečko Ville-devant-Chaumont jen pár kilometrů severně od Verdunu. Němce v mlze neviděli, mohli ale zřetelně slyšet výbuchy granátů i štěkot jejich kulometů.

Degradovaný seržant
Mezi muži kličkujícími toho rána mezi krátery a kryjícími se před šrapnely byl i vnuk německých přistěhovalců, 23letý vojín Henry Gunther. Když tento bankovní úředník dorazil v červenci 1918 do Francie, měl hodnost seržanta. Cenzoři ale zachytili jeho dopis, v němž si kamarádovi v USA stěžoval na život v zákopech, a Gunther byl degradován na vojína. O další ránu jeho sebevědomí se pak postarala snoubenka, která s ním vzápětí své zasnoubení zrušila.

Gunther se nevzdal a rozhodl se získat vojenskou čest zpátky. Aby dokázal svou odvahu, vybral si nebezpečnou roli – nechal se přidělit ke spojkám, které mezi zákopy doručovaly zprávy a rozkazy (mimochodem na stejné pozici sloužil na opačné straně fronty i tehdy 29letý Adolf Hitler).

16 minut do konce války
Dopoledne 11. listopadu 1918 k pluku dorazila zadýchaná spojka a tlumočila nejnovější rozkaz: „Držte linie, nepostupujte dopředu ani dozadu.“ Bylo 10:44 a do konce války zbývalo 16 minut. Henry Gunther pochopil, že má poslední příležitost dokázat svou lásku k rodným Spojeným státům.

Vzal pušku a vyrazil k silničnímu zátarasu obsazenému nepřítelem. Dva Němci obsluhující kulomet odpočítávali minuty do konce války, a přitom nevěřícně zírali na osamocenou postavu, která se před nimi vynořila z mlhy. Padlo několik výstřelů a Gunther zalehl k zemi. Plazil se ale dál. Najednou vyskočil a s nasazeným bodákem se hnal proti kulometu. Dávka ho zasáhla do spánku, byl na místě mrtev. Bylo 10:59.

Pokud měl útok na německé kulometné hnízdo přinést Henrymu Guntherovi zpět výložky, byl úspěšný. Kromě vyznamenání v podobě Kříže za vynikající službu (Distinguished Service Cross) byl poslední padlý první světové války v roce 1923 posmrtně povýšen na seržanta.

Zbyteční padlí
Henry Gunther byl jedním z 320 Američanů a celkově 2738 vojáků zabitých v posledních hodinách první světové války. Ztráty toho dne vysoce převyšovaly běžný průměr, důvodem byla podle spisovatele a vojenského historika Josepha Persico nesmyslná snaha bojovat do poslední minuty. Jednotky obsazovaly vesnice, pod nepřátelskou palbou překračovaly řeky, ostřelovaly se děly nebo na sebe útočily letadly – většinou se sporným výsledkem.

Podle Persicoa bylo ten den na všech frontách dohromady zabito, zraněno nebo pohřešováno 10 900 vojáků. Symbolické zastavení palby 11. listopadu v 11 hodin tak mělo pachuť zbytečně prolité krve.

3. až 11. listopad ve Vídni

Již dlouho před oficiálním koncem 11.11. opouštěly rakouské a uherské jednotky fronty, vyskytovaly se případy napadání důstojníků a rabovaly se sklady zásob - poslední fronata, kde se ještě bojovalo byla západní fronta.  3. listopadu byla ve Vídni taktéž založena Komunistická strana Německého Rakouska. Tisíce hladových demobilizovaných vojáků se potulovalo po městě z jednoho nádraží na druhé a mezi obyvateli zavládl strach z věcí budoucích. Vlastně ve Vídni propukla revoluce. 

Většina osobní císařské gardy ze Schönbrunnu zmizela. Zůstaly jen halapartny vojáků, opřené o zeď, kteří dezertovali při výkonu služby. 69. uherský pěší pluk, který za normálních okolností palác chránil, se v souladu s rozkazy z Budapešti již předtím stáhl do Maďarska. V noci z 2. na 3. listopadu 1918 oznámil císaři Karlu I. policejní prezident, pozdější rakouský kancléř v letech 1921 až 1922 a jeden ze zakladatelů Interpolu, Johannes Schober, že již nemůže zaručit bezpečnost císařské rodiny na zámku Schönbrunn. Policejní prezident prostě neměl k dispozici dostatek sil, které by mohly ochránit císařskou rodinu v případě napadení paláce.

Na pomoc však přišli důstojničtí kadeti Tereziánské vojenské akademie ve Vídeňském Novém Městě pod vedením plukovníka Waltera von Schuschnigga, bratrance budoucího kancléře KurtaSchuschnigga, aby střežili zámek Schönbrunn. Osmnáctiletí chlapci z posledního ročníku akademie neselhali tam, kde se muži z císařské gardy starali jen o sebe a dezertovali. Příklad loajality vůči císaři a jeho rodině.

Vídeňský arcibiskup Gustav kardinál Piffl a bývalý říšský ministr sociálních věcí a prozatímní předseda Křesťansko-sociální strany Ignaz Seipel se snaží přesvědčit císaře k abdikaci. Seipel byl spojkou mezi nově ustavenými politickými silami a císařem. 11. listopadu se císař Karel zříká "veškeré účasti na státních záležitostech" a předem uznává rozhodnutí, které Německé Rakousko učiní o své budoucí formě vlády. Tužkou z kapsy vesty dokument kolem poledne podepíše. Ve 14 hodin poslední císařova vláda Heinricha Lammasche, jmenována 27.10. 1918, podává demisi.

11. listopadu prozatímní Národní shromáždění ve Vídni hlasuje o vyhlášení republiky Deutschösterreich. Jednotky lidové domobrany jsou již na nádvoří zámku a devět hodin večer císařská rodina opouští Schönbrunn.  

Plukovník Walter v noci sděluje svým kadetům: “Chlapci, už se stalo, císař odjel“ "Burschen, geht's ham, der Kaiser is' eh' furt".

navazující příspěvky

Rakousko 20tých až 30tých let Úzkokolejkou do České Kanady a likérka Mariazell - rozcestník Rakousko - Blog iDNES.cz

a první republika Toulky po Žabovřeskách - Architekt Fuchs a funkcionalismus, rozcestník "První republika" - Blog iDNES.cz