Údolí smůly

O tomhle údolí už nechci slyšet dlouho. Nic proti modravým dálkám, divokým řekám či skalnatým kaňonům. Avšak tohle údolí, spíš, než pravou radost z potůlky mi přineslo jistou dávku smůly už jedenkrát.

Ale kdo si ještě vzpomíná…

Jo – jedna polozapomenutá výprava za dobrodružstvím. Jedna z mnoha, které se pořádaly ve věku mladosti.

A přírodní scenérie, ta se představila velkolepá. V pradávných dobách řeka vyhloubila v krajině hluboký zářez, který vždycky byl tak trochu stranou civilizace. Snad jen loupeživí rytíři se zde dokázali usadit trvaleji a na vysokých skalách nad řekou byly vystavěny téměř nedobytné hrady.

K vlastní cestě…

Skákání po šutrech, lození přes řeku po lanech a tak podobně se stalo realitou.

A to jeden jen tak bez šrámu nevyvázne. Dokonce jsem zaslechl hlášku, že kdyby se nablízku objevila ženská jenom s trochou mateřského citu – tak mám jistotu, že se mě ujme.

Proto jsem sledoval s jistými obavami, že se po desítkách let plánuje cesta ke kámošovi na chatu, která vede právě tímto údolím. A zase bylo krásné slunečné ráno –  pro podobnou cestu značka ideál.

Slunečno bylo zpočátku i v údolí. Jenže pak se objevil první mrak, obloha zčernala.

A události šly jedna za druhou. První ještě docela nevinný pád, první osamělé kapky se rychle změnily v husté dešťové provazy – výprava se roztrhala. A já najednou byl sám.

Pak přišel pád číslo dvě.  Ten pád, který zcela změnil plán.

A už jsem řešil jediné dilema – totiž jak se co nejdřív dostat do civilizace. Pajdal a prodíral jsem se směrem, kde jsem ji tušil.

A kupodivu, od této chvíle jakoby všichni ti moji strážní andělé už byli opět ve formě. Nejprve zpevněná cesta, pak první domeček. Převoz jsem usmlouval alespoň do vesnické hospody.

S číšníkem se dalo mluvit … za mírnou úplatu jsem s ním domluvil odvoz ke kantýně poblíž kámošovy chaty. Cestou šla řeč hlavně a o řece a dění kolem. Sám má v údolí taky chatu – co se tam najezdil na potlachy a podobný akce. Od kantýny mě čekal ještě kilák k mlýnu – a mně došlo, že to asi nedám. Po jedné ochotné dvojici jsem tedy poslal ústní vzkaz správným směrem. A už bylo jenom otázkou času, kdy uslyším ten očekávaný zvuk motoru.

Při vší smůle jsem měl vlastně pořádnou kliku a ve finále ještě stihl podstatnou část programu u ohně.

Jak je marode? – zdravila mě ráno ta dvojice, po které jsem večer posílal zprávu. Ale jo – celkem to jde.

Ale po víkendu už všechno bylo jinak. Krásná fraktura! - pravil doktor při pohled na rentgen mýho hlezna.

Jo – je to v podstatě parádní údolí, jenom nevím, proč se mi to tam vždycky tak zasmolí. Ale o nějaké cestě sem nemůže být ani řeči. Alespoň do té doby, co se nezacelí šrámy. Do té doby než se nezahojí mý zlomený básnický střevo.