Karlovarská

Jednoho listopadového odpoledne jsem přijel do Karlových Varů.  Nebe bylo plné těžkých srážkovým mraků, ale nepršelo.

rozcestník železniční a autobusové stanice Babí léto 96 v Kolíně, rozcestník železniční stanice a dopravní cesta - Blog iDNES.cz

"Karlovarská" přestupní terminál Karlovy vary dolní nádraží (tento příspěvek)

odkaz na rozcestník horské a lanové dráhy Babí léto 96 v Kolíně, rozcestník železniční stanice a dopravní cesta - Blog iDNES.cz

odkaz na příspěvek jízdní řády a vyhledávání spojení Přestupy mezi dálkovou a městskou dopravou - jízdní řády a dopravní architektura - Blog iDNES.cz

Ubytovávám se u známých. Následuje první procházka vilovou čtvrtí.

Dojdu až k vyhlídce. V lesnatém údolí leží celá lázeňská čtvrť ve svém vrstevnicovém rozpoložení jako na dlani. Tento pohled pro dnešek stačí, podrobnější průzkum by měl proběhnout ve dvou následujících dnech, které jsem měl vyhrazeny pro návštěvu města.

Teď je potřeba zahnat hlad a pak se vrátit zpět ke známým, třeba na kus řeči. Jo, před pár lety vypadaly prý Vary úplně jinak. Byly omšelejší a některý baráky se do konce doslova rozpadaly... Tak se tedy těším na zítřek.

Takže koupit nezbytný pohárek na popíjení  léčivé vody a vyrazit na korzo... Sychravé dopoledne, ale jinak je ve městě útulně. Střídám jednotlivé prameny a míjím další korzující. Míjím, a znovu potkávám. Třeba ve vagónu lanovky.

Ano, jako by kyvadlo lanovky mělo předznamenat všechno to míjení. Lanovkou jsem se tedy dostal do vyšší etáže města. Zjišťuji, že město je plné tajných zkratek mezi jednotlivými etážemi.

Na takové zkratce snad i čas plyne trochu jinak. Rychleji než někde na korze. Zkratkou se jenom rychle proběhne, zatímco na hlavní třídě se prochází obvykla zvolna.

Páteční dívky se trousí – asi – ze školy. Jednotlivě nebo v hloučcích. Hlouček děvčat třeba s pravoslavným kostelem. Clona, čas, expozice.

Zastavil jsem se na jedné z karlovarských zkratek – u schodiště, které vedlo kolem jakéhosi opuštěného domu. Tenhle dům je na odstřel – zatipoval jsem si. Kolem prošla další školní taška s povlávajícími plavými vlasy. Prošla a zmizela. Dole, na hlavní třídě mne přivítal jen anonymní ruch. Jo, takový je život, čas se nemilosrdně posunuje kamsi do neznáma.

Nechávám se vést s hlavním proudem k centru města. Zde, v jedné z bočních uliček objevím obchůdek s potravinami. Vlastně mám trochu hlad. Je ale zřejmě těsně před zavíračkou...

„Máme poslední bagetu a ta je zeleninová, to vám asi chutnat nebude“. „Ale to je přesně ona“ zajásal jsem a vyloudil na tváři prodavačky potěšený úsměv.

Při prohlídce Karlových Varů se nedalo si nepovšimnout ruskojazyčných hostů i poněkud nenápadných, ale nijak nezastíraných nápisů v azbuce – přímo v centru lázeňské čtvrti.  V jednom z domů jsem identifikoval něco jako muzeum a tak jsem se sem vydal. Průvodce – pochopitelně Rus mě vede po chodbách, prohodí pozdravy s asi třemi Ruskami – ty zmizí v jedněch bočních dveřích.

Jaká místnost se za těmito dveří asi skrývá? To by mě možná zajímalo víc, než samotné muzeum. Žijí v ní s radostí, nebo jsou na sebe zlí?

Zase stojím na vyhlídce. Jednotlivá místa v Karlových Varech už za ty dva dny dostala jistý obrys. Je sobota podvečer a následující ráno mě čeká už jen odjezd.